Babička mi zlomila srdce
Ilustrace Adolfa Kašpara z roku 1924

Babička mi zlomila srdce

1. 9. 2020

„Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků…“ Asi nemusím pokračovat, aby si většina z nás vybavila úvodní slova jednoho ze skvostů české literatury a zároveň povinné četby školáků mnoha generací.

A dávno je i tomu, co jsem byla naposledy tak silně inspirovaná k napsání dalšího příspěvku.

Školní rok právě začíná. Ze všech stran slyšíme, že ten letošní bude díky půlročním prázdninám v důsledku koronaviru jiný než všechny předchozí. Ale každý začátek školního roku je přece jiný, nový, pro někoho první, pro někoho poslední. Letos ho provází jen trochu víc zmatků, protože názory odborníků se různí, vládní nařízení se mění, ale ať už s rouškami či bez nich, na čtenářský deník v hodinách literatury určitě zase dojde. Možná tím spíš.

Babiččino údolí bylo na seznamu míst, která jsem už spoustu let chtěla navštívit, dvakrát podtrženo. Myslím, že jeho návštěva patří k základnímu vzdělání každého kulturního Čecha, aniž by to vnímal jako povinnost. Ostatně, většina mých známých má první vzpomínku na Ratibořice spojenou právě se školním výletem. A od té doby už tam vzali své děti a mnozí i vnoučata.

Já jsem tento malý kout naší země viděla poprvé. O deset let starší, než byla babička Boženy Němcové v době jejího toužebně očekávaného příjezdu na Staré bělidlo…

Když někdo prohlásil, že na něj dýchla historie, považovala jsem to za klišé. Ale mně se to opravdu stalo! Dýchla na mě takovou silou, že mě to téměř rozhodilo. Kulisa ratibořického zámku, neokázalého a vlídného, s lehkým toskánským koloritem, udržovaná obora plná solitérů vzrostlých do závratné výšky, a dokonce i značně zchátralý lovecký pavilon tam má své kouzlo. Dlouhá procházka k mlýnu, slavné Gutfreundovo sousoší, vrbičkami osázená cesta na Staré bělidlo i Viktorčin splav, to všechno umocněno minimálním počtem turistů, ve mně zanechalo nečekaně hluboký zážitek. Tak hluboký, že jsem si hned po návratu domů koupila v antikvariátu za padesát korun Babičku, vydání z roku 1979. Rok narození mého syna. Pokud vím, tak ani on ještě nikdy nebyl v Babiččině údolí. A moji potřebu vzít tam jednou jeho syna, mého vnoučka, rozhodně nesdílí…

Když jsem knihu otevřela, zavanula z ní nefalšovaná vůně zašlých časů. Podobná té, která se dodnes drží v babiččině světnici s muškáty za okny. Vdechla jsem ji tam zhluboka, aby mi ještě dlouho utkvěla v čichové paměti. I kresby Vladimíra Tesaře kopírují přesně to, co jsem konečně viděla na vlastní oči. Historie nabrala konkrétní podobu. Znovu jsem pročítala životopis Boženy Němcové, v jak těžkém období života Babičku psala. A přestože bych rozhodně pro pírko přes plot neskočila, pocítila jsem k ní obdiv. A daleko větší ženské pochopení. Navzdory všem zpochybňujícím komentářům a odborným analýzám.

Je jasné, že dnešní děti by k archaickému jazyku nejznámější české spisovatelky potřebovaly překladač. Ale nevím, jestli by se po přeložení všech těch půvabných výrazů a slovních spojení do současné terminologie nevytratilo to zásadní, o čem Babička Boženy Němcové je.

Čistota, pokora, úcta, láska.

Myslím, že by byla škoda, kdyby se tyhle zastaralé drobnosti z našeho života vytratily úplně.

 

Hezké vztahy v běhu času (a mezi generacemi) vám přeje

Glosa Hany Švejnohové
Hodnocení:
(5 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Díky moc za náherný článek. Také jsem navštívila Babiččino údolí, velmi mne oslovilo a pak jsem si ihned znovu pročítala s pokorou a láskou Babičku *
Soňa Prachfeldová
Krásné vyznání, ano člověk pokud vidí na vlastní oči popisovaná místa, je to velký prožitek, který v něm již zůstane.
josef novák
doplňuji myšlenku ke svému blogu... a jako 2 stále zapálené svíčky života... a stále dávají...
Hana Švejnohová
Teď jsem s hrůzou z jistila, že jsem ve svém níž uvedeném příspěvku do diskuse udělala hrubku ze třetí obecné... vůbec to nechápu, ale stalo se, takže se omlouvám, protože děti si rozhodně vybraly a nikoli vybrali, to je jasné...omlouvám se!!!!!
Zdenka Jírová
Hanko, napsala jste moc hezký článek o svých pocitech k velkému dílu paní Boženy Němcové. Cítím to podobně. Navštívila jsem Babiččino údolí ve svých 30 letech a moc se mi tam líbilo. Nemám moc ráda takové rádoby vědecké články, co je pravda, co bylo jinak. To je přece úplně jedno, my obdivujeme nádherné románové zpracování života pisatelčiny babičky a jejich přátel. K názoru pana Jaroslava o čtenářských denících : nejvíc záleží na učitelích a rodičích, jak se k podobné literatuře staví. Já jsem měla velké štěstí, protože jsem měla dva výborné učitele, jednoho na základní škole, který mě naučil jak vnímat a pak popsat děj a druhým byl profesor na střední škole. Byl to starší učitel, učil před válkou na klasickém gymnáziu a opravdu nás naučil velmi mnoho. Čtenářský sešit ze svých studenských dob mám ještě schovaný a během let posloužil jako učivo nejen mým dcerám, ale i několika přátelům při studiích. Při návštěvě Babiččina údolí, o které jsem se zmiňovala, jsem si o Němcové a jejím díle povídala. Věděla jsem toho dost a ta neznámá paní poslouchala a pak se mě ptala, zda jsem učitelka češtiny. Odpověděla jsem, že nejsem, ale měla jsem výborného učitele. Pan profesor je už dávno " na pravdě boží", jak by paní Božena napsala, ale já si na něho vzpomínám velmi často, hlavně, když slyším a čtu současné novináře a slyším mluvit politiky, nebo některé tzv. V.I.P. lidi. Asi by to nepřežil.
josef novák
Božena Němcová byla pro mě od malička "JEN" neznámá spisovatelka, ale s postupem věku a živ. peripetií jsem se nepřímo dostal na podobnou cestou jako Vy paní Hano. V dospělém věku jsem navštívil Ratibořice a stejně potom i Hronov (A. Jirásek) byl jsem pyšný na sebe, že i přes hektický život jsem nakonec stál na místech dvou lidí, kteří výrazně ovlivnili můj bohatě klikatý život. A jako 2 svíčky mi dávaly naději a víru nesejít z cesty rozumu, vzdělání až po asijské učení budhismu-lotosového květu. Dokonce jsem jako jediný v ten den vstoupil do vody..byla velice studená.. pod splavem za chaloupkou Babičky! Jinak mám procestované hodně ČESKO I SLOVENSKO, zámky počínaje, města až po nejvyšší kopce (Kaledonské vrásnění v prvohorách-Alpinské vrásnění od druhohor až po dnešní dobu) a místa CHKO. Souhlasím také s vámi i přes různé recenze, studie o B. Němcové, že mi ji nikdo z mého poznání uloženém v mém mozku, nevezme. O mohu li někde o ni hovořit, rád se o ni zmíním, dokonce jdu li středem Prahy- Na Příkopech, vždy se pokloním v místě kde skonala, ale i místě Ječná ulice 516, kde začala psát knihu Babička..a myslím že dost lidí neví, že ji hostinský dával polévku a a krajíček chleba, aby neumřela hlady...v tak obrovské bolesti ze ztráty syna a ještě napsat takový spisovatelský skvost! Nedovedu si to vůbec představit! Filmově s Babičkou se v životní roli ztotožnila herečka Kurandová s nastupující hvězdičkou herečkou Šafránkovou z r. 1971( starší verze se i tak nelíbila , promiňte). Babičku - knihu jsem zákonitě musel ztratit při změnách bydliště a proto neustále a nenásilně prosím své známé , chodím po antikvariátech a hledám ji..právě z roku 1924 s výše uvedenými ilustracemi. Můj velký souhlas mají všichni co píši o nezájmu na tomto blogu k této knize s pohledu dnešní generace- příčin je více, ale také víme že její " Babička" je stále "český literární KLENOT", který bude s ČESKEM stále žít. Stejně jako symboly ČESKÉ STÁTNOSTI...jsem o tom skálopevně přesvědčen. Slovo v jakékoliv v jeho podobě je symbiotické s lidskou společností..energie slova se muže změnit-mutovat- zhybridizovat-formovat až " po ticho", tj, jen obrazy, neboli mozková propojení na synapsích v našich mozcích s přenašečem Dopaminem.
Martina Růžičková
Moc hezký článek. Babičku jsem přečetla dříve, než byla ve škole povinná, a líbila se mi, i když jsem byla dítě. Dodnes se k ní ráda vracím a lituji, že vnučka si ji nejspíš nikdy nepřečte... Se Starými pověstmi českými s ní mám obdobnou zkušenost jako paní Švejnohová s vnukem.
Hana Švejnohová
No vidíte, Jaroslave, a já jsem čtenářské deníky milovala... Pro naše vnoučata je to ovšem utrpení, protože se díky moderním technologiím neumějí vyjadřovat. Pomáhala jsem loni vnukovi, měl si vybrat jednu ze Starých pověstí českých... A představte si, že si téměř všechny děti ve třídě vybrali tu stejnou - tuším o Bivojovi - a víte proč? Protože byla nejkratší... :-)
Jaroslav Kolín
Ano, Babička je moc pěkné čtení, i já si ji občas zas a zas přečtu. Bohužel soudím, že to NENÍ čtení pro děti, B. Němcová ji ani pro děti nepsala, teprve my starší a staří ji se znalostí tehdejších reálií dokážeme pochopit a ocenit. Školní mládež je nucena ji číst a dokonce o ní psát do čenářských deníků, ale spoustě věcí nerozumí a není to jen archaickým jazykem. Mimochodem, čtenářské deníky pokládám po neblahých zkušenostech se svými dcerami a vnuky za zhůvěřilost, ale to by bylo na delší psaní.
Marcela Pivcová
Poprvé jsem byla v Babiččině údolí na výletě se třídou jako žákyně, podruhé se svou třídou - ale i od té doby uplynulo aspoň patnáct roků. Tehdy jsme se s dětmi dozvěděli od průvodkyně plno zajímavostí o babičce, Barunce, paní kněžně... (byly skutečné nebo jen dohady pozdějších literárních vědců?). Jako děti jsme obě se Zuzkou Babičku přečetly několikrát, a přesto jsme ještě na tátovi často před spaním loudily, aby nám ji na pokračování četl. Tehdy se nám mnou připomenutý výlet líbíl, ale dnešní desetiletí žáci už si vybírají četbu dost odlišné literatury.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.