Smutek nad ztrátou blízkých je normální, není však dobré v něm uvíznout

Asi záleží na tom, kdo zemře. Jestliže zemře otec, který trpěl Alzheimerem a byl v ústavu, je to pro něj vysvobození. Jestliže zemře matka nebo babička, která se dožila ve zdraví 95 let a zemřela stářím, také to nepovažuji za tragédii. Smrt je součástí života. Ale když někomu tragicky zahyne syn nebo zemře otec malých dětí, to už je horší, ale i s tím se lidé vyrovnají a smíří.

Mám skoro 90 letého otce, vím, že není daleko doba kdy odejde, ale přesto se s tím pořád nemohu vyrovnat a přijmout to.

Mnohem hůře jsem prožívala ztrátu v šestnácti letech, než v sedmdesáti. Ve vyšším věku již člověk ví, že ztráty blízkého se nevyhnou nikomu. Život nás naučil se s těmito záležitostmi vyrovnávat lépe. Na úplně všechny otázky, kladené v posledním odstavci, by moje odpověď zněla ano.

Pokud nás něco podobného zastihne a nevíme, jak z toho ven, je dobré vyhledat pomoc, nebo se někomu svěřit. Smutek, bohužel, k životu patří, nemám ho ráda. Za vinu jsem si naštěstí nic dávat nemusela, optimismus mi není vlastní a vzorem pro druhé jsem nikdy být nechtěla. Pesimismus je mé druhé já.

Jsme na světě proto, abychom si pomáhali a někdy je těžké vidět ten správný způsob, při ztrátě blízkého člověka někdo potřebuje samotu a klid a jiný potřebuje podporu přátel. Já o sobě vím, že sdělená bolest je poloviční bolest. Na druhou stranu odhadnout své vlastní pocity si netroufám.

Nechci navazovat na článek, na komentáře, ani něco hodnotit. Jen chci dodat, že v případě ztráty partnera je třeba se po určité době truchlení, zármutku a určité paralyzovanosti aktivně zapojit opět „do života“. Žena třeba opět do univerzity 3. věku, muž každé úterý na mariáš, anebo třeba obráceně, to je jedno. Navázat na aktivity a zájmy, které byly „před tím“, komunikovat denně s jinými lidmi atd. Nepropadnout a) do osamělosti, b) do trvalé deprese. To už se raději někomu svěřit, nejlíp psychologovi. A nedat na to, co si myslíme, že si o nás myslí okolí. Raději ať říkají „ta se brzy oklepala“, než přestat vycházet z domu a zničit si celá léta vlastního života…

Jak píše Marie N., je to velice ožehavé téma a hlavně individuální. Moje babička byla o 9 let mladší než děda. Když babička po porodu dvojčat zemřela a záhy po její smrti zemřely i obě holčičky, dal děda na náhrobní kámen vytesat, "Smrt není neštěstím pro ty kteří odcházejí, ale pro ty kteří zůstávají.". Babičku tolik miloval, že jinou ženu už nehledal a pět holek od čtrnácti do tří let, tehdy mojí maminky, sám vychoval. Dnes je jiná doba a řekla bych, že délka a intenzita truchlení je přímo odvislá od závislosti na tom , kdo odešel. Není výjimkou, že z přílišné závislosti, se ze zármutku stává sebelítost. Osobně se smrti nebojím, patří k životu, ale nevím jak by dopadl manžel, který je zcela závislý na moji péči.

Jsme každý jiný a každý smutek ze ztráty blízké osoby prožívá jinak. Je to vždy smutné období, ale čas všechno zacelý a smutek pomalu odejde a zbudou pouze hezké vzpomínky. Takový je život a kdo to sám nezvládne, je tu pomoc odborná,která vždy pomůže.

Ztrátou blízkého člověka se každý vyrovnává těžce i když někdy od té události uplynulo mnoho l.et.Pokud je čověk nemcný,snáze se s tím smiřuje a čeká kdy přijde ten osudný den.Řekla bych ,že otupí.Jiné je když přijdete o zdravého mladého člověka náhle, který má život před sebou je schopný,nadaný a čeká jej třeba skvělá budoucnost .Těžko posoudit co bolí víc??Určitě se neuzavírat,jít mezi lidi,ať vás odsuzuje kdokoliv.Ten kdo to neprožil,neuvěří.

Velmi ožehave téma. Co je pro jednoho samozřejmostí, druhý má za katastrofu. Prošla jsem si poslední dobou více ztrátami. Ale musíme jít dál. Některými lidmi odsouzena a u jiných zase pochvalena za svoje chování pred i po ztrátě svych nejbližších. Říkat může každý co chce, ale jednotlivec, kterého se to dotklo to cítí dle svého i když to na venek nevypadá.