Občas se nám někdo ztratí ze života kvůli zdravotním potížím jako třeba mozkové příhodě nebo Alzheimerově chorobě. Nejhůře se samozřejmě vyrovnáváme se smrtí někoho blízkého.
Jako ztrátu ve smyslu úbytek však můžeme označit i změny ve vlastním životě. Je těžší udržet se ve formě, naše tělo vypadá jinak, byli jsme nuceni odejít do důchodu, začínáme si uvědomovat, že některé věci už nezvládneme s takovou vervou jako dřív.
Smutek nad ztrátami je normální, ale neměl by nás trvale ovládat. Je normální truchlit a cítit se izolován od někdejšího partnerského a rodinného života a svých nejbližších přátel a společenství. Ačkoliv jednotlivá stádia zármutku už byla definována i odborníky, přece jen je to záležitost ryze individuální. Většina zdravě myslících lidí se však se svými ztrátami po kratší či delší době vyrovná. Bolestivé pocity se postupně otupí a dostanou určitou míru přijatelnosti toho, co se stalo. Někdy se nám dokonce podaří najít cestu, jak se z toho dostat ven přínosným způsobem. Ujmout se opuštěného zvířete, založit nějaký klub, pomoci potřebnému ve svém okolí.
Co však, když někdo ve svém truchlení a skepsi ustrne? Není schopen se zbavit nejbolestivějších částí procesu truchlení? Přistihne se, že si opakovaně klade otázky "Proč?", na které nejde dobře odpovědět?
Proč jsem mu nezavolala, nenapsala, proč jsem jí to nevysvětlila, proč mi to někdo neřekl dřív, proč se jim to stalo, proč už jsem mu nestačila říct, že se na něj nezlobím? Proč jsem toho podvodníka včas nepoznala? Proč jsem tam chodila?
To jsou drásající otázky, kterými trápíme sami sebe, většinou bez vlastní viny. Trápíme se ztrátou milovaných, vynuceným odchodem do důchodu, diagnózou chronické choroby, případně i nevratnou finanční ztrátou.
Jsme zachváceni žalem místo toho, abychom dokázali najít způsob, jak se s tím vyrovnat nebo to zvrátit či alespoň zmírnit.
Otázky "Proč" jsou součástí truchlícího procesu. Pokud je dokážeme překonat, jsme na dobré cestě k uzdravení. Zkusme je třeba nahradit otázkami typu "Co udělat".
Co mohu udělat já pro lepší komunikaci, jak mohu pomoci ostatním, co udělat pro zdravější způsob života, kde najdu přátele, kde najdu lepšího lékaře, jaký typ činnosti by mi vyhovoval?
Pokud si uvědomujeme, že nám současná vzniklá situace nevyhovuje, že nás ničí, je do velké míry na nás, co s ní uděláme. Nejen navenek, především v sobě samém. Ten, kdo to však sám nezvládne, měl by přece jen raději vyhledat odbornou pomoc.
Dostali jste se do situace, z které jste se nemohli psychicky osvobodit? Dávali jste si dokonce něco za vinu? Umíte nahradit své "ztráty" něčím smysluplným? Hledíte do budoucna s optimismem? Může být člověk i v takovéto situaci vzorem pro druhé?
