Smutek nad ztrátou blízkých je normální, není však dobré v něm uvíznout

Když mi umřel táta, tak jsem se nějakou dobu ptala proč on, proč mě tu nechal s mámou, se kterou byl můj vztah problematický. To za nějaký čas přestalo, ale mnoho let jsem nebyla schopná mluvit o tátově smrti aniž bych se rozplakala. Trvalo to asi 20 let. Plakala jsem málo. Pomohl mě jeden terapeut, kdy jsem mu několikrát podrobně vyprávěla o tom, jak byl táta nemocen-rakovina plic, jak umřel. Hodně jsem při tom plakala. trvalo to asi 3 hodiny. Pak jsem šla domů. Tvrdě jsem spala, ráno jsem se probudila s velkým přívalem energie. Od té doby mohu o tátově smrti mluvit aniž bych se rozplakala, už je to přes dvacet let. Tehdy jsem si uvědomila, že kdysi se doporučovalo vyplakat se, že je to pravda, mě ten pláč hodně pomohl, proto často radím lidem, kteří mají velký smutek z úmrtí někoho blízkého, aby se hodně vyplakali.