Proč se lidé v důchodovém věku vracejí ke svým dětským koníčkům

Také jsem ráda četla a také si myslím, že mám knih zbytečně moc. Bavilo nás také chodit do přírody, i dneska je mi nejlíp v lese.

Knihy, knihy, knihy. Populárně naučné všeho druhu a mým novým koníčkem je literatura pro děti, včetně biografií spisovatelů a ilustrací. Nakupuji pořád další, hlavně v antikvariátech a z druhé ruky, řeším problémy s jejich umístěním a rodina mě považuje za cvoka. :-(

Takže jsi, Evčo, u svého "koníčku" (i když v Tvém případě se mi ten termín moc nezamlouvá) zůstala, jen se od soukromého pojetí rozrostl do pojetí širšího, o nic méně důležitého, asi naopak!!!

Já to mám trochu jinak. Od mládí až do sedmdesáti tří let jsem žila ve společnosti zvířátek, starat se o ně byl takový můj celoživotní koníček. Po odchodu pejska Bertíka jsem si uvědomila, že opatřit si v tomto věku nového by rozumné nebylo. Ale jelikož bez společnosti zvířátek být nedokážu, jezdím pomáhat do útulku a hlavně, během celého roku se u mně vystřídá několik pejsků, jejichž majitelé potřebují na delší dobu odjet a nemají kam pejska dát. Takže můj celoživotní koníček změnil sice trochu svůj řád, ale žije.

Sbírala jsem výstřižky herců z časopisů a novin a lepila je do sešitů .Později časopis kino nevzpomenu si, byl ještě nějaký další, láska k filmu mi zůstala do dnes. Chystám se číst o Evě Zaoralové -Život s filmem.

Pohledy jsem taky sbírala. Později jsem je vyhodila kvůli nedostatku místa.

Jako holka jsem ráda vyšívala, sbírala pohledy, ale hlavně mým koníčkem bylo dopisování se sovětskou dívkou z Permu, se kterou jsem si vyměnovala pohledy a jiné různé věci, které jsme si posílaly v malých balíčcích. Nyní mám koníčky různé - pletení, fotografování a chovatelství

Na jeden dětský koníček, který přetrval po celý můj život, jsem pozapomněla. Čtení. A teď mame zavřenou knihovnu.

Jako malá holka jsem ráda vyšívala. Pomalu a jistě se k tomu vracím. Je to krásný a uklidňující koníček. Až na tu cenu. Ovšem výběr materiálu je perfektní. Teď jsou v galanteriích fronty na materiál k výrobě ropušek, tak počkám.

Zuzko, hezký článek. Ovšem když si já vzpomenu na svá dětská léta, čím jsem chtěla být....tvrdila jsem, že chci jezdit s popelářským vozem, spolužák mého muže chtěl prý být zas v 1. třídě čertem...naštěstí jsem měla co dělat, abych jezdila s naší Škodovkou. Ale zálib mám dnes dost. Možná bych chtěla vydat knížku mých trapných životních příhod a věnovat ji svým vnoučatům, aby věděli, co byla jejich babi zač...ale nevím, jak na to. :-))