Jak se zbavit výčitků svědomí
Ilustrační foto: ingimage.com

Jak se zbavit výčitků svědomí

4. 6. 2019

Každý člověk v životě udělal něco, kvůli čemu ho trápí výčitky svědomí. Někdo byl nevěrný své ženě, jiný opsal diplomku, žena lhala muži o své minulosti...

Problém je v tom, že každý své hříchy z minulosti zpracovává různě. Někdo udělá něco hodně zlého a mávne nad tím rukou. Někdo se však celý život trápí něčím, co ostatní považují za banalitu. Jenže pro něj je to fatální selhání, a tak se tím doslova užírá. 

„Moje sedmdesátiletá maminka je přímo mistryní v sebetrýznění se a trápí tím celou rodinu,“ říká čtyřiačtyřicetiletá učitelka Michaela z Prahy. „Nedávno mi volala s tím, že mi musí říct, že udělala něco strašného. Ani jsem se nevyděsila. Když máma použije slovo strašné, vím, že z mého pohledu o nic nejde. Tentokrát šlo o to, že si koupila novou lampu do obýváku. Prý ji k tomu přesvědčila sousedka. Strašné to je proto, že za ni utratila dva tisíce. A ty prý raději měla dát vnukovi na splátky úvěru, který má. Takže selhala jako babička, selhala i sama před sebou, protože utrácí za zbytečnosti. Řekla, že má kvůli tomu už týden výčitky svědomí a že se mi s tím musí svěřit. Tak si ji vždy poslechnu, nějak ji utěším, ale čím dál více mě těmi hloupými řečmi otravuje,“ vypráví.

Ano, mít v rodině člověka se sebemrskačskými sklony je pro jeho příbuzné či blízké dost obtížné. Jenže tuto vlastnost prostě určitá část lidí má. Někdo je sebevědomý, bezstarostný, bezohledný. Někdo lítostivý, přemýšlivý, podceňující se, nejistý. S kým se lépe žije? Na to asi odpověď neexistuje.

„Jedna pětadevadesátiletá paní mi vyprávěla, že ví, že jí Bůh nikdy neodpustí, že v sedmnácti přebrala chlapce své kamarádce. Že ví, že za to jednou bude potrestána. Myslela to vážně, viděla jsem na ní, že když bilancuje život, tato věc ji trápí,“ vypráví Jana Novotná, která pracovala v domovech pro seniory. A pokračuje: „Další dáma mi vyprávěla, jak za války ukradla chleba a kousek másla. Prostě otevřeným oknem v přízemí viděla ty věci na stole, tak tam vlezla a vzala je. Měla hlad, byla v tíživé situaci. Mluvila o tom, jako by to bylo včera, ale bylo to před asi padesáti lety. Ona z toho měla padesát let výčitky svědomí.“

Nesmějme se lidem, kteří lamentují nad každou maličkostí, byť jsou tím pořádně otravní. Psychologové se shodují, že bez schopnosti mít výčitky svědomí by se společnost a zejména ta demokratická společnost, prostě zhroutila. Jde totiž o určitý přirozený mechanismus, kterým dochází k samoregulaci. Člověk cítí, že udělal něco špatného. Sice to udělal, ale ví, že to nebylo dobré. A to je přece správné. Mnohem horší je, když někteří lidé páchají zlo a nejsou ochotni nebo schopni si to přiznat. Zkrátka, výčitky svědomí jsou mnohdy důležitější než celý právní systém a potrestání.

Psycholog John Gottman se poblematikou svědomí zabývá v řadě svých prací a má hezkou ukázku toho, že i s výčitkami svědomí je třeba umět mistrně zacházet, jinak si život pořádně zkomplikujeme. „Mnohé páry mezi sebou uzavírají dohodu, že dobrovolně jeden druhému přiznají,  kdyby náhodou došlo k nevěře nebo něčemu takovému. Zdá se to být morální a správné. Jenže není. Nevěrník tím uleví svému svědomí a vlastně tak problém předá tomu druhému, který se jím začne trápit,“ míní.

Takovou dohodu tedy lidem nedoporučuje. Důvod? „Jestliže je někdo nevěrný, platí za to výčitkami svědomí. Tedy, pokud jde o člověka schopného svědomí vnímat, pokud mu na partnerovi záleží. A tak je to správné. Pokud někdo provedl něco, o čem ví, že je to špatné, jsou výčitky svědomí na místě,“ vysvětluje. Takže lehce se potrápit, pokud jsme přesvědčeni, že jsme udělali něco zlého, je vlastně fajn. Je to taková terapie. Důkaz, že nejsme otrlí lumpové. 

Ale pozor s přenášením vlastních výčitek svědomí na své blízké. Utratili jsme více peněz než je zdrávo? No to je zlé. Ale když to zavoláme dceři či vnučce, komu tím pomůžeme? Nám se možná uleví, ale ony si řeknou: Co tím babička chtěla říct? Naznačuje, že se má špatně, že má málo peněz? Nebo je nešťastná, osamělá, řeší utrácením nějaký problém? Nemůžeme jí nějak pomoct? Co máme dělat?

Výčitky svědomí kvůli tomu, co jiní považují za banalitu, často trápí lidi vyššího věku. Mnohdy jde o lidi věřící, náročné a přísné sami na sebe. Takové, kteří neměli jednoduchý život, nejsou zvyklí sami sebe rozmazlovat, takzvaně si užívat. Takže, když přijde chvíle, kdy se někomu do hlav bude vkrádat pochybnost či pocit viny, je dobré se zklidnit a popřemýšlet. Rozhodně je to lepší, než když muž ohlásí, ženě, se kterou chce strávit zbytek života, že se konečně rozhodl svěřit se jí s tím, že jí před dvaceti lety zahnul se sousedkou: „Ale bylo to fakt jenom jednou, Maruš, tehdy, jak bylo to dlouhé horké léto a ty jsi byla celý měsíc na chatě, a já musel chodit do práce a večer jsem byl sám a ona taky, víš. A já mám kvůli tomu celou tu dobu výčitky svědomí. Tak jsem ti to chtěl říct….“

Výčitky svědomí by měly zůstat uzavřeny v našich myslích. Jen v takovém případě mají svůj význam.

psychika
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kočandrlová
Vidím,že se chyba neopravila ani za 7 měsíců...Mám z toho úplný výčitek!!!
Jan Zelenka
Autore, co čeština? Ta pláče.
Danka Rotyková
Také jsem určitě ve svém životě zažila chvilky, kdy jsem měla výčitky svědomí. Ale zřejmě to nebylo tak zásadni, abych si to celý život vyčítala. Naopak, svému synovi jsem poradila, aby se v případě podobném neuzavíral do sebe a svůj prohřešek (?) pravdivě sdělil tomu, ke komu má důvěru. Budu ráda, když se o to trápení podělí. V případě velmi citlivých povah je to asi rozumější, mnohdy takový člověk svoji vinu přeceňuje. Takoví lidé dokážou obvykle odpustit všem, jen sobě ne.
Eva Kopecká
Je člověku škodlivé trýznit sám sebe něčím, co by většina obecně za podstatné nepovažovala. Samozřejmě, škodit druhým a nemít z toho ani trochu špatný pocit, je nefér, to je jasné. Ale co komu pomůže, když v sobě někdo celá desetiletí nosí výčitky kvůli něčemu, nad čím by ten, koho se to týkalo, už jen asi mávl rukou, kdyby se to dověděl. Naše babička si jednou vzpomněla, že asi v šestnácti chodila s klukem, kterému, když se rozešli, nevrátila prstýnek. Bylo vidět, že má pocit dluhu. Že se i stydí za to před jeho maminkou. Snažila jsem se potlačit smích. Ta věc jistě ze zlata nebyla, ba ani ze stříbra, a ten kluk jí ho dát chtěl a jistě nestál o vrácení. Dneska, kdy je naší babičce 80, kde by tehdejší lásku svých nějakých šestnácti let asi hledala, a kde by našla jeho matku....Docela by mě zajímalo, jestli ten šperk vlastně ještě má....A to jsem se nezeptala. Připomínat jí to nebudu. Možná by byla schopná mě zaúkolovat, abych se pokusila tu rodinu vygooglit...?

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.