Problém je v tom, že každý své hříchy z minulosti zpracovává různě. Někdo udělá něco hodně zlého a mávne nad tím rukou. Někdo se však celý život trápí něčím, co ostatní považují za banalitu. Jenže pro něj je to fatální selhání, a tak se tím doslova užírá.
„Moje sedmdesátiletá maminka je přímo mistryní v sebetrýznění se a trápí tím celou rodinu,“ říká čtyřiačtyřicetiletá učitelka Michaela z Prahy. „Nedávno mi volala s tím, že mi musí říct, že udělala něco strašného. Ani jsem se nevyděsila. Když máma použije slovo strašné, vím, že z mého pohledu o nic nejde. Tentokrát šlo o to, že si koupila novou lampu do obýváku. Prý ji k tomu přesvědčila sousedka. Strašné to je proto, že za ni utratila dva tisíce. A ty prý raději měla dát vnukovi na splátky úvěru, který má. Takže selhala jako babička, selhala i sama před sebou, protože utrácí za zbytečnosti. Řekla, že má kvůli tomu už týden výčitky svědomí a že se mi s tím musí svěřit. Tak si ji vždy poslechnu, nějak ji utěším, ale čím dál více mě těmi hloupými řečmi otravuje,“ vypráví.
Ano, mít v rodině člověka se sebemrskačskými sklony je pro jeho příbuzné či blízké dost obtížné. Jenže tuto vlastnost prostě určitá část lidí má. Někdo je sebevědomý, bezstarostný, bezohledný. Někdo lítostivý, přemýšlivý, podceňující se, nejistý. S kým se lépe žije? Na to asi odpověď neexistuje.
„Jedna pětadevadesátiletá paní mi vyprávěla, že ví, že jí Bůh nikdy neodpustí, že v sedmnácti přebrala chlapce své kamarádce. Že ví, že za to jednou bude potrestána. Myslela to vážně, viděla jsem na ní, že když bilancuje život, tato věc ji trápí,“ vypráví Jana Novotná, která pracovala v domovech pro seniory. A pokračuje: „Další dáma mi vyprávěla, jak za války ukradla chleba a kousek másla. Prostě otevřeným oknem v přízemí viděla ty věci na stole, tak tam vlezla a vzala je. Měla hlad, byla v tíživé situaci. Mluvila o tom, jako by to bylo včera, ale bylo to před asi padesáti lety. Ona z toho měla padesát let výčitky svědomí.“
Nesmějme se lidem, kteří lamentují nad každou maličkostí, byť jsou tím pořádně otravní. Psychologové se shodují, že bez schopnosti mít výčitky svědomí by se společnost a zejména ta demokratická společnost, prostě zhroutila. Jde totiž o určitý přirozený mechanismus, kterým dochází k samoregulaci. Člověk cítí, že udělal něco špatného. Sice to udělal, ale ví, že to nebylo dobré. A to je přece správné. Mnohem horší je, když někteří lidé páchají zlo a nejsou ochotni nebo schopni si to přiznat. Zkrátka, výčitky svědomí jsou mnohdy důležitější než celý právní systém a potrestání.
Psycholog John Gottman se poblematikou svědomí zabývá v řadě svých prací a má hezkou ukázku toho, že i s výčitkami svědomí je třeba umět mistrně zacházet, jinak si život pořádně zkomplikujeme. „Mnohé páry mezi sebou uzavírají dohodu, že dobrovolně jeden druhému přiznají, kdyby náhodou došlo k nevěře nebo něčemu takovému. Zdá se to být morální a správné. Jenže není. Nevěrník tím uleví svému svědomí a vlastně tak problém předá tomu druhému, který se jím začne trápit,“ míní.
Takovou dohodu tedy lidem nedoporučuje. Důvod? „Jestliže je někdo nevěrný, platí za to výčitkami svědomí. Tedy, pokud jde o člověka schopného svědomí vnímat, pokud mu na partnerovi záleží. A tak je to správné. Pokud někdo provedl něco, o čem ví, že je to špatné, jsou výčitky svědomí na místě,“ vysvětluje. Takže lehce se potrápit, pokud jsme přesvědčeni, že jsme udělali něco zlého, je vlastně fajn. Je to taková terapie. Důkaz, že nejsme otrlí lumpové.
Ale pozor s přenášením vlastních výčitek svědomí na své blízké. Utratili jsme více peněz než je zdrávo? No to je zlé. Ale když to zavoláme dceři či vnučce, komu tím pomůžeme? Nám se možná uleví, ale ony si řeknou: Co tím babička chtěla říct? Naznačuje, že se má špatně, že má málo peněz? Nebo je nešťastná, osamělá, řeší utrácením nějaký problém? Nemůžeme jí nějak pomoct? Co máme dělat?
Výčitky svědomí kvůli tomu, co jiní považují za banalitu, často trápí lidi vyššího věku. Mnohdy jde o lidi věřící, náročné a přísné sami na sebe. Takové, kteří neměli jednoduchý život, nejsou zvyklí sami sebe rozmazlovat, takzvaně si užívat. Takže, když přijde chvíle, kdy se někomu do hlav bude vkrádat pochybnost či pocit viny, je dobré se zklidnit a popřemýšlet. Rozhodně je to lepší, než když muž ohlásí, ženě, se kterou chce strávit zbytek života, že se konečně rozhodl svěřit se jí s tím, že jí před dvaceti lety zahnul se sousedkou: „Ale bylo to fakt jenom jednou, Maruš, tehdy, jak bylo to dlouhé horké léto a ty jsi byla celý měsíc na chatě, a já musel chodit do práce a večer jsem byl sám a ona taky, víš. A já mám kvůli tomu celou tu dobu výčitky svědomí. Tak jsem ti to chtěl říct….“
Výčitky svědomí by měly zůstat uzavřeny v našich myslích. Jen v takovém případě mají svůj význam.
