Otec dospělé dcery: těžká pozice

Už mnohokrát mě napadlo, jak bych si asi rozuměla v dospělosti se svým tatínkem, kterého jsem měla jen do 12 let. Když jsem třeba prohlížela jeho stavební či osobní dokumentaci, myslím, že bychom se povahově lépe shodli než s maminkou, protože tam individuality dvou Beranů často vykonaly své.

Dítě potřebuje oba rodiče a čím lepší vztah s nimi má, tím lépe se vyzná ve vztazích mimo rodinu. Jsem ráda, že syn i zeť se o své děti zajímají a věřím, že jim to všem ulehčí život.

Já jsem měla úžasného tátu. Bezvadně jsme si rozuměli na rozdíl od mámy. Byl to nejlepší muž mého života. Asi proto mi nevyhovoval ani jeden ze dvou manželů.

Není otec, jako otec. Vlastního otce jsem nepoznala a i když mě tento adoptoval, i s velkým odstupem času , nevzpomínám ráda vůbec. Moje mamka byla pro mě vším ! A souhlas, že vztah otce a dcery , ovlivňuje dceru na další, ne-li celý život , s partnery.

Na svého otce vzpomínám ráda, i když nebyl nijak výjimečný ke vztahu ke mně nebo matce. Zabezpečoval rodinu, na matce byla hlavní účast při mé výchově, ale rád mi povídal zajímaví věci z přírody, o hudbě apod.

Zajímavý článek. Pravda je, že se rodina za posledních 50 či 60 let hodně změnila. Dnes se mi líbí, když si rodiče i přes náročné povolání najdou na své děti čas a hodně s nimi mluví. My jsme byly 3 dcery, můj otec nám dal vše co mohl, ale nepamatuji se, že by si s námi on nebo maminka povídali. Byla 60. léta min. století, hlavní starost byla uživit rodinu. O tom, že by si s dětmi měli rodiče více povídat kvůli vytvoření pěkných vztahů, tehdy nikdo nepřemýšlel. Moje vztahy k rodičům to naštěstí tolik nepoznamenalo.