Příběhy naší republiky: Televize černobílá a barevná

Příběhy naší republiky: Televize černobílá a barevná

25. 10. 2018

Tenhle text mám napsán hodně dlouho. Ani jsem ho sem už nechtěla dávat. Ale když napsala Zuzka o rozhlase, doplním ještě televizi.

Televizi měli dřív babička a dědeček než rodiče. Byla to událost. Prarodiče bydleli jen o patro výš než my, a tak jsme se na ni chodili často dívat. Matně si vzpomínám, jak vypadal televizor. Dřevěná bedýnka, v její pravé části reproduktor překrytý hrubou látkou a dřevem, v levé části malý obdélník obrazovky. Před obrazovkou bylo na zasouvacích kolejničkách připevněno vypouklé duté sklo naplněné vodou, které plnilo funkci lupy – posouváním kolejniček se měnila velikost obrazu. Nejlépe viditelný byl ze vzdálenosti asi jednoho metru.

Kvalita televizorů i vysílání se časem pochopitelně zlepšovaly. Když začala televize vysílat barevně, někteří jsme k ní přistupovali skepticky. Chodili jsme se dívat do prodejen elektra a kritizovali kvalitu obrazu: jaký je rozmazaný, s nejasnými konturami, barvy se překrývají (vybavuje se mi hokejový zápas). I to se pak samozřejmě zlepšilo a naše konzervativní obhajování černobílé televize ustoupilo přijetí televize lepší, barevné. (HD ještě nemám.)

Foto: https://www.google.cz/search?q=star%C3%A9+televizory

Můj příběh Příběhy naší republiky
Hodnocení:
(5.1 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Mirek Hahn
Také si ten technický zázrak pamatuji. Víc mne tenkrát fascinovala ta čočka s vodou, než pohyblivé obrázky :-)
Jitka Hašková
Také jsme dlouho doma televizi neměli. Občas jsme se na ni jezdili dívat k tátovu kamarádovi. Později, když jsem jezdila na víkend k babičce do Radotína, tak jsme spolu chodily v sobotu večer k příbuzným. Babička mě tenkrát nabádala, abych si dávala pozor a nic u nich nezapomněla, protože bych to nikdy nedostala zpátky,třebas ani kapesník. Doma jsme měli televizi asi po roce 1960 - to už mi bylo 16.
Alena Tollarová
Tak tuhle televizi jsme neměli. Naše první televize se jmenovala Mánes a ačkoliv jsem byla malá, docela dobře si pamatuji, jak stála na takovém stolečku v rohu pokoje, pod ní dečka, nahoře na ní taky. Byla to veliká sláva. Patřilo k ní takové bílé udělátko - tyčka, kterou se televize ladila, když začal haprovat obraz nebo zvuk. Každou chvíli bylo potřeba vyběhnout na půdu a tam se kvrdlalo anténou a zezdola se ozývalo - ne, ne, lepší, jo teď je to ještě lepší,pojď dolů. :) Měli jsme ji dlouho a rádi.
Alena Vávrová
Také jsme doma dlouho neměli tv. Na to krasobruslení jsem chodívala přes ulici k paní řezníkové. A na amíky, jak chodí po Měsíci, jsem z nouze koukala taky ještě na tu telku s mrňavou obrazovkou, co nám půjčil kamarád tv opravář.
Věra Ježková
Děkuji vám za milé vzpomínky.
Naděžda Špásová
Pamatuji sa na naší první televizi Už si nepamatuju kolik mi bylo, ale značka TV byla Oravan.
Věra Lišková
Omlouvám se za hrubku, chlapi, je správně.
Marie Doušová
Přesně takovou televizi jsme měli a chodili k nám vždy večer sousedi a nejvíce se sledovalokrasobruslení. Také jsme měli vypouklou čočku, která obraz zvětšovala a také fólii barevnou. Dole byla zelená,pak žlutá a nahoře modrá barva. Nás děti to bavilo ,ale rodiče potom tuto fólii vyhodili ,protože lidé měli žloutenku ,jak byli žlutí.Moc dobře si na tuto televizi pamatuji, protože to u nás bylo vžda veselo.
Věra Lišková
Někdy na začátku padesátých let si na vesnici u babičky koupila první rodina televizi. Byli jsme se u nich podívat na vysílání. Obrazovka byla malinká, my seděli na židlích , jako v kině a koukali na vše, včetně velkých hodin, přes celou obrazovku. Když si po čase koupila televizi další rodina, obrazovka již byla větší, a my děti k nim chodily pravidelně, na seriál Tři chlapy v chalupě. Nikdy nám nedali nic znát, ale musely jsme jim vadit, jak jim narušujeme soukromí.
Zuzana Pivcová
Jak už jsem se zmínila v příspěvku o rozhlasu, doma jsme televizi neměli dlouho. Poprvé mě na něco pozvali babiččini sousedi někdy v 2. pol. 50. let. měli přístroj obdobný jako ten ilustrační zde. Znala jsem už kino, tak jsem televizi brala stejně. Proto jsem se po skončení pohádky zvedla, že jdu domů. Divili se, že přece se vysílá dál, což jsem nemohla pochopit. Druhá vzpomínka je na barevnou televizi. To k nám přijel do Týna strýc z Prahy a vyprávěl, že v Rytířské v prodejně Čajka je vystavena barevná televize, ale že ty barvy jsou hrozné. To jsme později viděly samy. Hodně převažovala červenofialová, která vystupovala z obrazu. Z legrace se říkalo, že lidi jsou, jako když mají zarděnky. Zatímco na Západě se používala norma PAL, my měli francouzskou SECAM spolu se státy RVHP, protože měli Sověti dohodu o spolupráci s Francií. Tak nějak si to pamatuji.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.