Srpen 1968 očima dítěte
Foto: archiv autorky

Srpen 1968 očima dítěte

16. 8. 2018

Jdu spát a přemýšlím. Pomalu končí prázdniny, je úterý, 20. srpna 1968, za měsíc a kousek mi bude devět let, půjdu do čtvrté třídy a z bratra se stane prvňáček. Před třemi dny jsme se vrátili z dovolené v Bulharsku a jsem plna dojmů. Těším se, až budu vyprávět kamarádkám  zážitky od Černého moře a o cestování přes půl Evropy, především o Plitvických jezerech, kde se filmoval slavný Vinnetou.

Ten osudný den, 21. srpna 1968,  vstávám o něco dříve než obvykle, jelikož se mi zdá, že se něco děje. Opravdu, můj instinkt mě nezklamal. Dům se otřásal v základech, táta s mámou koukali vyplašeně v kuchyni z okna na silnici, na stole leželo rádio, odkud se ozývalo neustále nějaké  hlášení. Dozvěděla jsem se, že táta nemohl do práce. Jezdil vlakem tzv. "kozí dráhou" do Mostu, ale ten den žádný vlak nevyjel. Před půlnocí překročila hraniční přechod v Petrovicích vojska Varšavské smlouvy a přes Nakléřov proudily kolony sovětských vojenských aut a tanků, prorazily železniční závody a řítily se naší vesnicí do Ústí nad Labem. Za chvíli se vzbudil i bratr. Celý vystrašený přiběhl za námi do kuchyně a začal brečet. Bál se a já také. Nejen toho temného dunění, ale měla jsem strach o tátu, neboť pořád přemýšlel, čím se dopravit do zaměstnání. Dodnes si pamatuji, jak máma na něj křičela, že ho nikam nepustí, že se bláznil, protože možná bude válka a  jeho jediná starost je dostat se do práce.

Dopoledne jsme chtěli jít s bratrem ven, ale rodiče nás nechtěli pustit, náš dům stál těsně u silnice. Teprve odpoledne, když viděli, že jsou venku i ostatní děti, dovolili nám sejít na chodník, přičemž jsme se museli  každou chvíli chodit hlásit. Měla jsem za úkol hlídat bratra, aby ho nenapadlo přejít silnici nebo něco provést.

Z té doby se mi ještě vybavuje, že pár dní po okupaci někteří lidé vykopávali dopravní značky, na čemž se nejaktivněji podílel náš soused, jehož manželka byla předsedkyní MNV. Po čase právě on vracel značky zpět na místo, což jsem absolutně nechápala. V září, když začala škola, jsme občas v době vyučování poslouchali projevy v rádiu, jimž jsme nerozuměli. Největší "guláš" jsme měli v oslovování učitelů. Jednou jsme dostali přikázáno používat "soudružko učitelko", někdy "paní učitelko", poté zase "soudružko učitelko" a byli jsme neustále opravováni za chybné oslovení.

Na kolony projíždějích vojenských aut a transportérů jsme si pomalu zvykali, byly téměř na denním pořádku, avšak dodnes mám panickou hrůzu z hrozivého dunění tanků, kdy se nám otřásal celý barák.

 

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ilona Erika Kolář
Děkuji všem za komentáře.
Jana Šenbergerová
21. srpna jsem přišla nejen o iluze, ale na několik měsíců také o manžela, se kterým jsme byli sezdáni koncem června, a také o svátek, který jsem do té doby toho dne slavila a po letech také o tátu, který toho dne zemřel. Zavzpomínám, ale smutná nebudu. Smutku je na tomto světě dost.
Marie Doušová
Strašně nepříjemné ráno/21.8.1968/ na které se nedá zapomenout. Ráno jsem odcházela do práce a ten hrozný pohled ,když proti mě projížděly tanky a na nich seděli mladí kluci se samopaly a začaly na mě mířit a smát se .Ten hrozný pocit se nedá vyjádřit. Do práce jsem došla a nemohla jsem vůbec pochopit, jak je možné, že tu jsou cizí vojáci . Byla to pro nás mladé /18 let/ výzva se k tomu nějak postavit. Odpoledne jsme s kamarády šli na stanoviště , kde byly ruští vojáčkové a začali jsme jim vysvětlovat , že se u nás nic hrozného neděje ať jedou domů.Oni to byli takoví mladí kluci ,kteří ani nevěděli proč tu jsou a proč nejsme rádi , že nám přijeli na pomoc. Byla to hrozná doba né jenom pro nás, ale asi i pro ty mladé nezkušené kluky na tancích ,když viděli , že je tu nechceme. Opravdu to byla hrozná doba na kterou se nedá zapomenout. U nás v Příbrami se vojáci chovali slušně a snažili se nám vysvětlit , že za to nemohou jenom plní rozkazy. Nikdy bych něco takového už nechtěla zažít!
Mirek Hahn
Jako kluk jsem nosil starším plechovku s bílou barvou, když malovali na silnice šipky s nápisem Moskva.
Vladislava Dejmková
Na to opravdu nejde zapomenout. Bylo mi patnáct a v září jsem měla nastoupit na střední školu. Asi nejsilnější zážitek pro mě byl, když ruská letadla přistávala na pardubickém letišti. Bydleli jsme kousek od něj. Kromě velkého hluku se z oken i výloh sypalo sklo. Vidím to jako dneska.
Ilona Erika Kolář
Teď jsem si omylem ohodnotila článek (klávesnice na tel.),ani nevím jak.
Věra Ježková
Hezky napsané. Ano, máme to v sobě asi všichni.
ivana kosťunová
Článek je velmi emotivní, je znát, že máš ty zážitky pořád živé- jako by se to stalo včera.
Zuzana Pivcová
Vážím si každého, kdo se připojí se vzpomínkami, i když jste byli většinou mladší děti. Informace jsou pro mě cenné a z jednotlivých kamínků si skládám svou mozaiku. Díky.
Elena Valeriánová
Děkuji za vaši vzpomínku, v každém z nás se nějaké uchytily, ale žádné nebyly veselé.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.