Jak se slaví to nejkulatější z kulatých výročí? Skromněji, než si myslíte. Babička o žádné velké oslavy nestála. Podle ní není stovka zrovna moc ke slavení. "Vždyť jsem starší než naše republika, to už není sranda," říkala.
Ano, narodila se na konci první světové války, před rozpadem Rakouska-Uherska, sedm měsíců před vznikem Československa. Přežila druhou světovou válku a s ní spojené stresy, když jejího mladého muže uvěznilo gestapo za to, že jako lékař pomáhal partyzánům v Beskydech. Zažila politické čistky v padesátých letech, po kterých řada jejích přátel skončila za mřížemi, naději na začátku roku 1968 a zklamání o několik měsíců později. Musela se vyrovnat s odchodem dcery, která před režimem utekla na Západ. Ale ještě jako "mladice", v jednasedmdesáti letech, oslavila sametovou revoluci.
Na jeden život událostí až až. Babička však všechna životní úskalí překonávala s grácií. A určitě to nebyla jen póza. Bylo to její povahou. Nikdy si s ničím nelámala hlavu, byla pozitivní za všech okolností.
Jak nám kdysi povídala, nejkrásnější období prožívala v prvním ročníku vysoké školy. Studovala němčinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Když jsem se přestěhoval do Prahy, přijela ke mně na návštěvu a prošla v Praze všechna místa, která v době studií poznala. Nevyprávěla o pražských památkách, ale kavárnách a vinárnách, o tom, kam chodila se studenty za zábavou a tancem. Kvůli jejímu bujarému studentskému životu ji pak rodiče stáhli z Prahy do Brna. Tam však její studium skončilo, když vysoké školy uzavřel protektorát.
Babička už pak studia nikdy nedokončila. Vdala se a přestěhovala se se svým lékařem do Beskyd. Celý život byla v domácnosti. Její muž, tolik podobný doktoru Skružnému, kterého hrál ve filmu Vesničko má středisková Rudolf Hrušínský, byl oblíbený po celých Beskydech. Nejenže byl vynikajícím lékařem (odrodil desítky dětí na polích či v maštalích, sešíval prsty uřezané na cirkulárkách, oživoval lesníky pod padlými stromy i lidi umrzlé ve vánicích pod Lysou horou), ale také velmi společenským tvorem. Nebylo víkendu, kdy by na chalupu nepřijel za dědou nějaký jeho známý či bývalý pacient. "Tak nám něco přines na stůl," byla typická dědečkova věta a babička snášela jednu lahvinku, druhou lahvinku, klobásky, špek, sýr...
Zatímco dědeček vstával každý den před pátou, babička si přispala. Vstávala klidně po osmé, někdy i po deváté. A hlavně, k jejím rituálům vždy patřil odpolední šlofíček. Vlastně, je tomu tak dodnes. To si vždy uvaří překapávanou kávu - ta musí být se špetkou cukru a hlavně smetanou, k ní zobne kousek čokolády či koláče a pak si po té kávě zdřímne. Dříve, co si pamatuji, když nás vnuky hlídala o prázdninách, to bylo třeba na patnáct dvacet minut. Teď už spí klidně hodinku dvě. A právě odpočinek a kvalitní spánek by mohl být jedním z bodů receptu na dlouhý život.
Tím druhým její klid. Nestresovala se ani v situacích, které stresující evidentně byly. Podle vyprávění mámy byla babička klidná až benevolentní i při výchově svých dětí. V naprostém klidu (na rozdíl od mnohých jiných babiček) byla i v době, kdy hlídala nás, vnuky. Pamatuji si, jak jsme na chalupě vyrazili po snídani s místními kluky někam do lesa, babička se vůbec nestarala, kam vlastně jdeme. To až v poledne, kdy měla uvařený oběd, zazvonila na obrovský zvon, zavěšený na lípě vedle chalupy, který byl slyšet na kilometry daleko. My jsme do půl hodiny přišli k obědu a po jídle už si babička chystala svou kávu a my jsme zase vyraziili za dobrodružstvím. Tedy žádné strachování a neustálé opakování "To nesmíte, tam nechoďte, to raději nedělejte, dejte na sebe pozor..." Takové věty jsme od ní nikdy neslyšeli.
Na nejrůznější zážitky z jejího či našeho mládí si babička pamatuje dodnes. Ale jak už to tak bývá, neslouží jí krátkodobá paměť. To se klidně našich dcer pětkrát v jedné minutě zeptá, kolik je jim let. Holky se vždy smějí, ale trpělivě odpovídají.
A ptáte-li se na babiččino zdraví? Dodnes nebere žádné prášky, ani na tlak, ani na žaludek, cukrovku či jiné civilizační choroby. Dostává jen náplasti proti bolesti kloubů a křehkých kostí. Ano, už špatně chodí, špatně vidí, špatně slyší. Jak říká lékař, stav odpovídá věku. Bydlí sama v bytě, ale střídají se u ní její děti, kterým je přes sedmdesát.
Babička ještě ve svých osmdesáti letech dávala soukromé lekce němčiny, na které se pečlivě připravovala. Ve svých devadesáti letech si v obchodech kupovala nové bílé halenky a sukně (nikdy nevyřkla slova jako "já už nic nepotřebuji"), do svých pětadevadesáti let seděla u televize a zajímala se o to, co se děje v politice, kultuře a ve světě.
Svěží a trénovaný mozek, toť další bod toho receptu na dlouhověkost. A pak asi zdravá strava. Či přesněji střídmá strava, taková ta "zlatá střední cesta", prostě ze všeho trošku. Kousek masa, jeden knedlík, zelíčko. Klidně tučný jogurt i vajíčko. Ještě loni o vánocích si u mámy stěžovala, že dala do bramborového saiátu málo majonézy. Ale dá si jej jen dvě polévkové lžíce a malou porci ryby. Na co však nikdy babička nezapomněla, to byl stroužek česneku každé ráno k snídani. Nakrájla si jej na malé proužky a dávala na chleba se sýrem či máslem.
Čistá mysl, klid v duši, střídmá strava, dobrý spánek a celkově zdravý životní styl a postoj. To je rovnice pro "stovku". Tak tedy, babičko, ještě jednou všechno nejlepší!
