Barevné punčocháče
Foto: autorka

Barevné punčocháče

24. 1. 2018

Ráda vzpomínám na veselou příhodu, kde hrály hlavní roli barevné punčocháče. Když jsem chodila na gymnázium, měli jsme jednou týdně nultou hodinu (od 7.00 - 7.45 hod) tělocvik. Profesorka nikdy ráno neměla přehled, kdo chybí, poněvadž jsme se scházely už na hřišti a docházku zapisovala až po hodině. Navíc jsme byly spojené dvě třídy, jelikož nás děvčat bylo málo a ona si nás neustále pletla.

Jednou jsme se potřebovaly s kamarádkou něco doučit a tak jsme  místo tělesné výchovy zalezly s učebnicí na záchod. Sotva jsme otevřely knihu, ozvaly se z chodby rychlé, rázné kroky. Lekly jsme se, neboť všechny holky byly venku a my správně vyhodnotily, že jde profesorka. Rychle jsme "zalítly" do jedné z kabinek, ale nedošlo nám, že dole je otvor, kterým bylo vidět nohy. Hlavou nám bleskurychle rotovaly myšlenky, co dělat. Věděly jsme, že když budou vykukovat 4 nohy, každý si domyslí, že se "ulejváme", a bude zle. V lepším případě hrozila domluva a  ztráta důvěry tělocvikářky, v horším neomluvená hodina, třídní důtka a ostuda.

Aničku napadl spásný nápad. Stouply jsme si každá jen na jednu nohu a já si na svou obula Aniččinu pantofli, Libovaly jsme si, jak je to krásně vymyšlené, ovšem pouze do doby, než jsem sklonila hlavu a spatřila neuvěřitelný obrázek. Moje tenká malinká noha v kanárkově žlutých punčocháčích  vedle velké a mohutné Aniččiny nohy v tmavě hnědých punčocháčích!

Anička zavčas zachytila můj vyděšený pohled, duchapřítomně po mně skočila, přitlačila na stěnu a zacpala mi vší silou pusu. Moc dobře mě znala a věděla, že by následovala salva smíchu, což jsme nemohly dopustit, neboť dotyčná osoba již šramotila v kabince vedle nás. Pomalu jsem se dusila, tak Anička povolila trochu ruku a já jakoby vychrochtla. Věděla jsem, že se nesmíme za žádnou cenu prozradit, tak jsem usilovně pátrala v paměti a snažila si vybavit nejsmutnější vzpomínky v mém životě (např. úmrtí babičky, našeho psa, apod.), ale marně. Vždy, když už jsem se vnitřně připravila na smutek, stačilo se podívat na Aničku a bylo zle. Její zoufalý obličej a úpěnlivé prošení naprázdno otevíranou pusou, abych byla zticha, mě přiváděly k dalším a dalším záchvatům smíchu. Chvíli mi držela pusu Anička, chvíli jsem si ji držela sama, (navíc jsme musely každá přidržovat svou druhou nohu nahoře), ale vždy, jak trochu povolil stisk, vyšlo z mých úst podivné zachrochtání, což mě nutilo ještě k většímu veselí. Pak už jsem viděla, že díky mým chrochtavým zvukům i Anička má co dělat, aby nevyprskla. Naštěstí po nekonečně dlouhých dvou minutách práskly dveře na chodbu a my byly zachráněné. Vylítly jsme z kabiny a řehtaly se jako pominuté celou hodinu, kterou  jsme chtěly věnovat učení.

Chechtaly jsme se tak vydatně, že nás bolely bránice a totálně jsme se fyzicky vyčerpaly. "Ulily" jsme se tedy úplně zbytečně. Nenaučily jsme se vůbec nic, zato  vysmáté jsme byly na měsíc dopředu.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Tedy na záchodě jsem se nikdy učit nezkoušel, natož v kabince ve dvou, Ilonko. Ale zasmál bych se s Tebou s chutí !!!
Věra Ježková
Hezký příběh. Moc se mi líbí ta snaha ututlat smích přicházející v nevhodnou dobu. Mám s tím zkušenosti. Např. když na závěr maturity nám předsedkyně maturitní komise se slzami v očích sdělovala, jak nám byla třídní profesorka dobrou matkou. A já jsem přitom věděla, že mě celé čtyři roky nesnášela.
Naděžda Špásová
Nojo škola, to se dělaly pitominy. Já jsem při hodinách štrikovala a jednou mi při strojích vypadla jehlice. Jen si už nevzpomínám na reakci jediného profesora na škole, který nás na ten předmět měl. Na barevné punčocháče si matně vzpomínám. Hezky jsi to napsala. :-)
Zuzana Pivcová
Vy jste tedy byly čísla. Ale je pravda, že i já jsem na střední škole někdy pěkně blbla. Jednou jsme při matice žvanily se spolužačkou a matikář mě poslal sednout do první lavice, která byla prázdná, aby mě měl na očích. On byl mladý, tmavovlasý, ale trochu při těle. Sednul si kousek přede mne, nohu přes nohu, a vyhrnul si nohavici tesilek, aby si nevytlačil koleno. Objevila se bílá noha bez chlupů, což mě přímo nutilo mu na ni koukat. Asi hodně nápadně, protože si toho záhy všiml, zrozpačitěl a zařval, ať vypadnu zase zpět do své lavice. Spolužáci to nechápali. :-)
Ilona Erika Kolář
Barevné punčocháče tenkrát ještě u nás moc nebyly, já je dostala od maminka, která je koupila od Poláků.
Jitka Hašková
Vy mladší máte bezvadné vzpomínky na punčocháče. To nám ještě zakazovali nosit barevné punčocháče a kalhoty do školy , tenkrát SVVŠ, hlídal to sám ředitel ráno u vchodu do školy a posílal nás se převlékat.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.