Květoslava HOUDKOVÁ
18.2.2017 07:07
Už 7. rokem žiji v Domě s pečovatelskou službou. Chtěla jsem o tom napsat článek, ale podle výsledků Ankety = senioři chtějí žít ve vlastním bytě nebo domě - by článek nezajímal. Tak sděluji: JSEM SPOKOJENA - mám svůj byt, dostatek volnosti pro výlety a zájmy, ale též zachovat své soukromí. Pokud se zmíním, že žiji v DPS, lidé se mne nezeptají "jak se vám tam žije?" - hlavní otázkou je "KOLIK PLATÍTE??". Ze zásady na tuto otázku neodpovídám ! Je přeci rozhodující, KDE se zařízení nalézá a KDO je majitelem = úhrady jsou různé !!
Danuše Onderková
14.2.2017 20:26
Nechtěla bych jít ze svého i když mám 3+1 v osobním vlastnictví. Měnit nechci protože chodí děti z vnoučata a dcera s vnoučaty přiletí i na 14 dní. Až se nebudu moci o sebe sama postarat, budu řešit jakmile zjistím, že to bude nad mé síly. Vidím to na mé mamince. je ji 90 let, do DD nechce a my ji tam ani dát nechtěli. Jenže ona nechce ani k jednomu z nás tří dětí. Chodí špatně, ale ještě se o sebe dokáže postarat. Nákupy ji vozí bratr, který bydlí pár kroků vedle. Vozí ji k lékaři, když je pěkně tak jdou na procházku s vozíčkem. Švagrová ji donese uvařený oběd, někdy na dva dny. Maminka si to přihřeje a víkendy tam chodím já a vždy něco uvařím, někdy se tam dostanu i přes týden. Chodíme na návštěvu střídavě, když ne každý den, tak ob den určitě. Je to vyčerpávající pro maminku, ale i pro nás. Vím, že maminka by přijala, kdyby někdo z nás s ní bydlel, ale protože máme každý svou domácnost, to není možné. A navíc, i když máme maminku moc rádi, tak přestěhovat se k ní, myslím, že by jsme se asi brzo neshodli a asi bychom to nezvládli psychicky.
Jarmila Komberec Jakubcová
14.2.2017 12:28
Osobně bych nikdy nechtěla bydlet v nějakém DD, kde bych neměla svůj samostatný pokoj. Já myslím, že to je základ života každého člověka. Mít svůj malý kousek domova jen pro sebe.Problém DD či pčváků j i vom, ž lidé, kteří mají nějaké domácí mazlíčky (pejska, kočičku atd.) si ji nemohou vzít sebou. V zahraničí je spousta seniorského bydlení, kde každý má svoje soukromí, ale i možnost péče a společenského života.Obce či města by se měla více podílet na dostupnosti malometrážních bytů.Říká se "jak si kdo ustele, tak si lehne". Na stáří je potřeba myslet i ve středním věku. Spoléhat na stát či jiné charity se občas nevyplatí. Mám známou, která si ráda cestuje a tak jezdí skoro každý týden na wellnessové pobyty po celé ČR nebo zahraničí. Doma se jí nelíbí.
Jana Baloušková
14.2.2017 11:47
V 58 letech jsem se přestěhovala z bytu v Praze, který jsem nechala synovi, do bytu 2 + 1 po bratrovi. Uvítala jsem, že bydlím ve zvýšeném přízemí v centru města. Po endoprotéze kyčle v roce 2010 by chození po schodech bylo obtížné, tady je 9 schodů. Zatím se o sebe dokážu postarat, na péči od syna se spolehnout nemohu. Potřebuje spíš moji pomoc s vnučkou, tak jak je to nyní dost časté. Dobře si pamatuji jak si rodiče neuměli představit život mimo svůj domek, máti byla bezmocná 6 let a otec se o ní staral s obtížemi sám, pak zemřel o dva roky později. Bylo to velmi obtížné a smutné stáří. Lékaři nám radili, že tatínek už nemůže zůstat sám, ale on z domu, který si vybudoval, nechtěl. Já se pojedu s kamarádkou podívat nejdříve do Podbořan, je tam velmi dobrý domov seniorů a máme tam známé. Případně se tam už zaregistrujeme. U nás je otevřen také zatím dobře fungující domov. Je tam od vánoc máti mé spolužačky, dokonce o vánocích už chtěla od dcery zpět do "svého" pokoje v domově. Nic jí tam nechybí. Velkým problémem domovů seniorů i
pečováků jsou vícelůžkové pokoje nebo pokoje s minimální plochou, kam se nevejde ani židle pro návštěvu, osobní věci.... Je naprosto nezbytné řešit bydlení ve stáří dokud je člověk schopný. Pro mnohé osamělé lidi je představa výměny bytu za menší, jednání s realitkami, vyhození nepotřebných věcí, úprava nového bytu, naprosto nemožné. Nejsou vhodné malé byty, neexistuje solidní služba, která by s tak náročným úkolem seniorům pomohla.
Soňa Prachfeldová
13.2.2017 12:02
Jsem zvyklá už od mládí na vícegenerační bydlení v rod. domě. jednou je nás hodně, pak míň, pak zas víc. Zažila jsem jako dítě bydlení s oběma babičkami a dědečkem a rodiči, pak jsem se odstěhovala do vlastního a vzala k sobě ovdovělou maminku. Synové vylétli z hnízda, maminka odešla, nyní je zase u měš vnučka a nejmladší syn s rodinou. Ještě, že máme veliký barák , každý svůj byt, tak o sebe nezakopáváme.a více rukou na práci doma i na zahradě. Přála bych si dožít ve svém domě . Nevím, jak bych si zvykala na nájemní byt, pokud by bylo nutno, dokud jsem fit, potřebuji k životu přírodu, zahradu, pejsky a samozřejmě i svoji rodinku. Ale nikdy nevíme, co se může přihodit ...
Jana Šenbergerová
13.2.2017 11:24
Žijeme v bytě, který je v mém vlastnictví. I kdyby zůstal jen jeden z nás, měl by šanci žít v něm i nadále, dokud by nebyl zcela odkázán na něčí péči. Máme ve městě docela dobré sociální služby, takže by přežil, i kdyby nemohl sám vycházet z bytu. Ve městě je Dům s pečovatelskou službou a Domov důchodců, který je navíc poskytovatelem sociálních služeb i pro seniory, kteří nejsou jejich přímými klienty. Ráda bych opustila své tělo ze svého bytu. Jestli sama nebo s někým nablízku, to už nechám osudu:-)
Marie Ženatová
13.2.2017 08:17
Náš domek je menší, ale i tak v něm víc než dva roky s námi bydlela dcera s rodinou, ženatý syn s manželkou kratší čas a i druhý syn s rodinou téměř šest let - takže vím, co je to soužití dvou generací s jedním WC a jednou koupelnou - někdy to nebylo jednoduché ale všechno jsem zvládala... Teď už víc než 9 let bydlím sama, mívám zde často menší vnoučata, čemuž jsem moc ráda. K domu patří víc než 700 m zahrady, takže většinou všechno sama ryji, seji, sázím, okopávám, sklízím, seču trávu, plevel roste neustále, zalévám - někdy je to až nad moje síly, ale vždy když práci dokončím tak mám moc dobrý pocit, že jsem to dokázala a sama se pochválím... Ale také si občas řeknu, nebylo by mi líp to prodat a jít do malého bytečku - to bych mohla chodit jen po procházkách... Tak to udělala moje známá z ulice, je o 10 let starší, pozvala mne k ní, má to moc hezké, ale už teď říká - že je dost sama - sousedi většinou mladší lidé jsou přes den v práci, pak povinnosti s dětmi - zde měla svoje sousedy - vrstevníky na popovídání. Syn mi říkal - nechceš to udělat také jako ona? - no zatím zvládám práci kolem domu... Tak jsem dětem říkala, necháme to tak, když by přišla jiná situace, tak by se to všechno muselo řešit jinak. Děti mám hodné, ale všichni mají zaměstnání, svoje domečky, své děti, zahrádky - práce dost - takže je nechci s pomocí u mne zatěžovat. Ale syn už si u mne seje řepu, takže má svůj záhonek, vnuk má v garáži svoje pracovní věci, takže už je to všechno trochu víc využíváno. A já se cítím v domečku moc hezky, mám svobodu, mohu si dělat co chci, mám dobré sousedy a dost svých aktivit, ovšem je mi 70 - ale moje maminka žila jako vdova ve svém domě 18 let také sama až do svých 92 let i když jsem za ní často jezdila a pomáhala jí, byla téměř až do konce života úplně samostatná - chovala i slepičky a pracovala na zahrádce...
Helenka Vambleki
12.2.2017 22:51
Bydlíme v městském bytě ve 3+1, smlouvu máme na neurčito a zatím nás nic a nikdo nevyhání. Abychom stačili na nájem, žádáme si o příspěvek na bydlení. Jiná situace nastane v okamžiku, kdy zbude jen jeden, kdybych to byla já, pak bych musela měnit na menší. V našem městě je velký výběr bytů, určitě bych to nějak vyřešila.
Eva Mužíková
12.2.2017 21:31
Moje představa je taková. V 75 letech si podám přihlášku do domova s pečovatelskou službou, kde budu mít zajištěno soukromí a veškeré služby. Zàroveň požádám o příspěvek na péči. Je mi jasné, že se vše protáhne, tak nechci čekat, až to budu opravdu potřebovat.
Hana Rypáčková
12.2.2017 20:44
Rodiče dožili ve svém bytě, ale měli v nás oporu. Jelikož se děti rozlétly , jsme tu sami a tak třípokojový byt je nezbytný, aby návštěvy zde mohly pohodlně pobýt. Nezříkáme se toho, že se budeme muset přestěhovat, až to nebudeme zvládat. Děti by nás raději viděly někde blízko u sebe, ale stále tu máme ještě aktivity. Já nijak na věcech nelpím, jsem všude jako doma. Znám případy, kdy se lidé rozhodnou pro domov, ale tam jsou velké platby a musí proběhnout zdlouhavé řízení o příspěvku . Člověk skončí v nemocnici, LMD a umře dříve, než se do domova dostane...Ale opravdu to rychle utíká, řešíme už záležitosti, které jsme si nepřipouštěli.. Spoléháme tak trochu na děti a snažíme se být samostatní.
Načíst starší příspěvky