Možná si někteří z vás řeknou, že jsem se asi zbláznila. Přece nebudeme u nás zavádět francouzské móresy. K napsání této vzpomínky mě přivedl článek ČTK o sběru šneků.
To bylo takhle jednou na jaře. Deštivé počasí, a přesto docela teplo. Na procházku jsme s dětmi vyráželi v holínkách a pláštěnkách. Pod nohama nám sem tam křupaly šnečí ulity. Vraceli jsme se z procházky a proti nám na kole jela, celá mokrá a urousaná,manželova kolegyně z práce. Kbelík měla až po okraj naplněný šneky. Pěkné velké, protože měla na ně takový „měřič“. Hleděla jsem na ni, jako kdybych spadla z višně?
„Na co to máte, pani Ivo, vy jste se dala na francouzskou gastronomii?“ ptám se trošku ironicky, protože vím, že Iva není zrovna vyhlášená kuchařka. Ta se rozesměje na celé kolo. „Ale kdepak, Leničko, já a vaření. Já je vykupuju! A tak jsem šla taky sbírat a vykoupím je sama od sebe,“ směje se.
„A kde je skladujete?“
„Doma, mám na ně takové nádoby s víkem,“ odpovídá vesele a sedá na kolo, aby v začínajícím lijáku byla co nejrychleji doma.
Šnečí story mě přestala zajímat a přemýšlím, co bude k večeři. Šneci v žádném případě.
Na druhý den přišel manžel z práce v poněkud rozjařené náladě. Usmíval se od ucha k uchu. Ptala jsem se ho, co se stalo?
„Iva dnes přišla do práce až po obědě.“
„Proč, utekli ji šneci?“ ptám se trochu zlomyslně.
„Přesně tak,“ praví manžel. „Ty nádoby na šneky měly sice víka, ale to víko masa šneků lehce nadzvedla a přes noc se jich rozlezla větší část po kuchyni, předsíně, všude samé slizké cestičky. Úklid Ivě zabral celé dopoledne, od té doby šneky nevykupovala.
A přidám ještě jednu šnečí historku.
Moje sestra má dva syny, já syna a dceru. Děti jsme měli po dvou letech od sebe. Její kluci byli starší než moje děti. Když dětem bylo asi 15, 13, 11 a 9 let, rozhodly se jako jeden muž, že si připraví šneky. My se sestrou jsme slabé povahy a nechtěly jsme s tím mít nic společného. Děcka nachytala šneky, ale co s nimi dělala dál, to netuším. Za mnou přišla pro cibuli a vajíčka. Když bylo vše hotovo, přinesly děti pokrm, který připravily na starém vařiči v bývalé kůlně, k nám domů a slavnostně zasedly ke stolování. Pravdou je, že byly velkorysé a pozvaly nás ke stolu. S díky jsme s manželem odmítli. Jen jsem je nenápadně pozorovala. Dnes už ani nevím, jestli tu božskou manu ochutnaly všichni čtyři. Vím jen, že jim prý maso skřípalo mezi zuby. Od té doby se šneci v mé ani sestřině rodině nevaří.
Prý je to sice delikatesa a maso je výborné, ač jsem masožrout, tak než jíst šnečí maso, tak to budu raději vegetarián. Ale tak jak praví klasik: proti gustu žádný dišputát.
Dobrou chuť, frantíci.
