Vtipnější vyhrává: O kantorské
nemoci z povolání

Vtipnější vyhrává: O kantorské
nemoci z povolání

21. 2. 2015

Hodina končí, mrknu se na svůj rozvrh. Aha, přecházím z prvního do čtvrtého ročníku až v podkroví a musím si ještě skočit do kabinetu pro předlohy. A taky se mi chce čůrat, tak abych si pospíšil. Na chodbě mě osloví jakási maminka, jestli je to už s jejím synkem lepší. To vyřídíme v pohodě a pokračuji směrem k WC. Jeden student mě zastaví s omluvou, že dnes nemůže odevzdat výkres, v noci jim nešel elektrický proud. Další studentka mi vypráví něco o tom, že by chtěla jiné zadání ročníkového projektu - tak dobře, ale až v hodině. Pak řeším s panem školníkem stížnosti uklízeček na nepřezouvání mých studentů. Potkám zástupkyni ředitele - měl bych něco "strašně důležitého" doplnit v třídní knize. A najednou už zvoní konec přestávky. Zamířím tedy do třídy bez pomůcek, pro ty pak mohu poslat studenta. Jenže, až když rozjedu hodinu, zjistím, že se mi chtělo čůrat a už je to tady zpátky. Ách jó...

Ale to jsem na tom dnes pořád ještě dobře. Nezapomněl jsem pozdravit kolegyni Zdenu M., kterou jsem míjel. Už jsem se tím jednou prohřešil a pak na mě dlouho nemluvila. Důvod jsem se od ní dozvěděl až při oslavě MDŽ, moji omluvu přijala. Prostě jsem ji tenkrát, zahloubán do svých myšlenek, nezaregistroval. Naopak se mi často stávalo, že jsme se s kolegy na chodbě školy pozdravili třeba pětkrát za den. Ještě si ale neklepu na dveře vlastního kabinetu, záchodu anebo třídy (kam jdu učit). I to se učitelům občas stává.

Ke kuriózní příhodě se nám přiznali naši dva kolegové. Vojta K. kráčel po chodbě a uslyšel z kabinetu bouchání na dveře.

Tak zareagoval: "Co se děje?"

Honza P. na to zevnitř: "Já jsem tu zamčenej, vysvoboď mě!

"Ale jak? Klíče ve dveřích zvenku nejsou".

"Tak počkej, otevři okno na chodbě a já Ti je hodím z kabinetu".

Musím vysvětlit, že náš kabinet byl situován v samostatném křídle budovy kolmo na chodbu a okna byla blízko sebe. A tak se i stalo. Klíče z okna do okna a Honza byl vysvobozen. Pak ale Vojta povídá: " A proč jsi si vlastně neodemknul sám zevnitř"? Dobrá otázka, jenom přišla pozdě.

Jednu dobu jsem bydlel nedaleko školy. Měl jsem ve zvyku při cestě do práce vzít sebou odpadkový koš, vysypat ho do popelnice, zaparkovat ho za domovními dveřmi a pokračovat do školy. Stalo se mi, že jsem s tím košem plným fuj fuj odpadků šel dál, až u vchodu do školy jsem zaregistroval divné pohledy studentů. No, co se dalo dělat? Přece si nepoklepu na čelo a nepůjdu zpět! Prošel jsem s těmi odpadky hrdě až do kabinetu a po zazvonění to teprve šel vysypat. 

Ještě trapnější příhoda. Je také o házení klíčů. Můj dálkový student potřeboval konzultovat a vyhledal mě o víkendu doma. Zazvonil u vchodu do domu, já se podíval z okna vysoko nad chodníkem a řekl mu: "Malý moment, hodím Vám klíče a pojďte nahoru". Tak jsem chvíli hledal klíče a pak šel k oknu, abych mu je hodil. Jenže jsem v tom okamžiku měl v druhé ruce otevřenou hořčici a ruce jsem si spletl. Ten student, chudák, se ji navíc pokoušel chytit. Výsledek si dokážete představit... Tak jsme se neformálně spřátelili a naše kamarádství trvá dodnes.

Nejsem v tom zdaleka sám, jak patrno. Můj milý kolega Honza L. se mi také svěřil s roztomilou příhodou. Většinou jezdil do školy autem. Když šel jednou výjimečně pěšky, přistihl se při tom, že bezděčně pohlédl vlevo a nahoru - jakoby do zpětných zrcátek. Asi jestli může jiného chodce na chodníku před sebou předejít...

A když jsem u auta, přidám ještě jednu vzpomínku na toto téma. Kolona aut stála už asi půl hodiny. Řidiči postupně vylézali a šli se podívat, co se stalo. Já také. Ale už se to začalo hýbat. Vracel jsem se ke svému vozu a spatřil jsem přímo před sebou řidiče, který nasedl do šedého embéčka, rozjel se a vzadu začaly ječet dvě ženské. Zastavil, dámám se omluvil a šel hledat jiné šedé embéčko. Tak mě napadlo - asi také učitel... 

To se opravdu nestalo mně, přísahám! (Já jsem totiž v té době jezdil červeným žigulíkem).

A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Má otázka zní: "Není kantorská roztržitost nemocí z povolání?" Obávám se, že pro zdravotní pojišťovny tomu tak není, její následky totiž mohou být i závažnější a trvalé - pro pojišťovny finančně náročné. Uvedu Vám takový příklad z vlastního života, ale i dobrou radu psychologů ve svém následujícím - soutěžním článku pod názvem "Roztržitostí ke zlosti i k radosti".  A naopak se těším, že se někdo připojí svými vlastními zážitky ze školy k tomuto tématu - ať již z pohledu před nebo za katedrou. 

 

Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde.
Vtipnější vyhrává
Autor: Libor Farský
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Magdalena Klosová
Dodatečně čtu Váš podařený příspěvek.Vítejte mezi svými,pane Libore.
Libor Farský
Děkuji všem za milé přijetí a povzbuzení. Odpovím teď, milé dámy, na několik Vašich podnětů. Vezmu to chronologicky, tedy vzestupně podle údajů v tomto sloupci. Haničko R. Souhlasím s Vámi. Opravdu, na rozdíl od žen, většinou nedokážeme zvládat pořádně více věcí najednou. Zdá se mi, že muslimové to mají nějak popletené. Vypadá to na poloviční mozek právě u mužů..... Lidmilko N. K tomu fešákovi na redakčním snímku mám daleko. Já, bohužel, chodím "nahoře bez" Zuzanko P. Těmi oranžovými návleky v tramvaji jste mě potěšila. Jsme jedné krve, Vy i já - viz můj příští článek o cestování trolejbusem. Janičko Š. Tomáš má pravdu. Vaše příběhy byste mohla vložit jako samostatný soutěžní příspěvek. Nejvíc mě pobavilo, jak si Vaše kolegyně zjednala pořádek v autobuse. Haničko Š. Nejednalo se o radiobudík? Dokážu si představit, že by Vás mohl časně ráno pořádně neštvat...
Zuzana Pivcová
Moje sestra mi řekla, že její kolegyně, taky učitelka, se ostatním ve výtahu legitimovala tramvajenkou.
Miroslav Štorch
Učil jsem na střední škole výpočetní techniku a můj kolega, když odcházel o přestávce, tak mne v učebně automaticky bez přemýšlení zamkl. Moje klíče byly jinde, a tak mi pomohl mobilní telefon, kterým jsem se naštěstí dovolal k zástupci ředitele. Ten mne osvobodil a také se smál, že zamykací stereotypy máme zafixované.
Hana Šimková
Já jsem doma poradila hrajícímu radiu, aby bylo zticha a nevyrušovalo
Zdenka Jírová
Vtipně napsané. Nejsem sice učitelka, ale pracovala jsem v laboratoři, kde v době předpočítačové stále drnčely telefony. Bydlela jsem v rodinném domku, kam můj muž nainstaloval domácí telefon do patra. Stalo se mi, že zazvonil domácí telefon a já do sluchátka řekla:"Prosím,tady laboratoř". Muž se mohl potrhat smíchy.Vidíte, že to po potrefuje i neučitele.
Jana Šenbergerová
Pěkně jste tu naši "nemoc" připomenul. Jaká roztržitost? Kantor musí myslet na tolik věcí současně, že se mu velmi snadno stane, že některá z hlavy na okamžik vypadne a malér je na světě. Kolegyně jela autobusem a zřejmě probírala v hlavě problémy se svými puberťáků. Cestující se vesele bavili a ona zničehonic vyskočila a k údivu osazenstva zaječela: "Tak bude tu konečně ticho?" Já jsem se třikrát tak zabrala do práce, že jsem zůstala po odchodu školníka zamčená ve škole. Jednou jsem lezla v úzké sukni a v botech na podpadcích malým okénkem v mezipatře. Podruhé jsem zůstala ve sborovně, která neměla okna směrem na ulici a nacházela se v patře pod alarmem. Z oken, která vedla do školní zahrady bylo vidět kousek silnice, po které občas někdo prošel. Kolem chodili známí lidé a já si za nic na světě nemohla vzpomenout na jediné jméno, tak jsem pokřikovala: "Haló, paní, počkejte, prosím, já jsem tu zamčená." Konečně mě jedna známá objevila v okně a poslala za mnou někoho z vedení, aby mě vysvobodil. Potřetí jsem se tak lekla, že jsem zas zmeškala čas zamykání školy, že jsem ve zmatku zapomněla na alarm. Přeběhla jsem v jeho dosahu a ten příšerný zvuk mě k smrti vyděsil. Tehdy přijela policejní zásahová jednotka, že se někdo vloupal do školy. Pak už mé odchody raději školník kontroloval. Dnes už se tomu směju, ale tehdy mi bývalo ouvej. S bývalými kolegy se každý měsíc scházíme a vzpomínáme na průšvihy, které nás potkaly. Docela se při tom nasmějeme.
Svatava Páleníková
Milý, laskavý humor, ostatně jak se pro kantora sluší a patří. Ale hlavně je fajn, že je tu zase nový aktivní čtenář, tedy chlap!
Zuzana Pivcová
Vzhledem k tomu, že jsem kdysi učila v jazykové škole němčinu a moje sestra byla celé roky učitelka na ZDŠ, tak o učitelské roztržitosti jsem už vyslechla mnoho. To klepání na dveře je asi dost typické. Jedné učitelce zaklepal na dveře třídy někdo z rodičů a ona vycházela ven a také zaklepala. Jiná si zaklepala na dveře výtahu.Teď už dávno neučím, ale s igelitovou taškou s odpadky jsem došla až na zastávku MHD a s oranžovými návleky ze soukromé ordinace až k tramvaji a všimla jsem si jich až při stoupnutí na první schod. Vaše srdečné, nenucené vyprávění se mi moc líbilo.
Alena Vávrová
Díky, zasmála jsem se - ta hořčice!!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.