Čekala jsem na zastávce na příjezd autobusu, a tak jsem nedobrovolně slyšela rozpravu dvou zedníků, pracujících na blízké stavbě. Co věta, to sprostota nejhrubšího zrna. Přímo odporné. Nějak mě to odvedlo do doby mé mladosti, bylo to někdy, odhaduji v šedesátých letech, kdy se nejen mezi mládeží ujalo na tu dobu velmi odvážné slovo, hlavně naprosto univerzální, a to "vole".
Zejména mladí muži školou povinní měli často problémy a za to oslovení hrozila i zhoršená známka z chování. Kde že loňské sněhy jsou....
Zároveň si z té stejné doby vzpomínám na úžasného, v té době již dosti starého, pana profesora Václava Viléma Štecha, kterého jsem slýchávala z "Rozhlasu po drátě" vyprávět o krásách staré Prahy. Pan profesor byl znalec českých dějin a zabýval se uměním. Jednou si pamatuji, že jsem ho opět poslouchala, pan profesor stařeckým, trochu roztřeseným hlasem vyprávěl, čeho byl svědkem. Ale nejdříve vzpomněl, že když za jeho mládí se někde potkali dva kamarádi a jeden z nich uviděl dalšího společného kamaráda, řekl: "Podívej se, tam je náš další společný kamarád".... "Dnes je to jinak", říkal tehdy pan profesor," dnes na to stačí jen jedno, jediné slovo. Tak stejná situace, potkají se dva kamarádi, jeden z nich uvidí dalšího kamaráda a druhého na to upozorní jen slovem: "Vole, vole, vůl, vole".
Již nevím, zda to tehdy pan profesor odsuzoval, či to bylo řečeno jen tak, jak se prostě život vyvíjí a hlavně tedy jazyk český, ale mě to tak zaujalo, že si to pamatuji po celý život. A tak si tak říkám, jak by na to dnes asi pan profesor reagoval na ta hrůzná a nechutná slova, která dnes už bohužel zdomácněla i v něžných ústech našich dětí či vnuků.
Jistě by jen smutně poznamenal, že doba, kdy si lidé říkali jen to ono univerzální "vole, vole", byla vlastně ještě docela hezká.