Když potkávám nevidomé, kterých je zde v Praze poměrně dost, vždy se mě zmocní pocit určité zahanbenosti. Jsem člověk, který by rád pomohl, ale neví, jak do toho, jak začít, aby pomohl, a přitom nějak psychicky nezranil. A tak se přiznávám, že někdy se člověka s bílou holí ujmu a někdy ne.
Vážím si všech, kteří to dovedou, naprosto spontánně, bez potřeby připsat si to jako dobrý skutek. Kdysi jsem byla na návštěvě svého tehdejšího přítele v Londýně. Šli jsme do metra a tam v jedné chodbě zmateně postával nevidomý muž. Nikdo se u něj v tu chvíli nezastavil, jen John okamžitě přerušil hovor se mnou a vrhl se k němu: Ten pán nevidí, musíme mu pomoct! Od toho pohledného, úspěšného elegána jsem to nečekala a hodně u mě tehdy "zabodoval".
Na Chodově žije nevidomých několik, většinou je znám už řadu let z městské dopravy. Mladá paní s krásnými dlouhými vlasy, dnes matka vidoucího dítěte, která se před pár lety zamilovaně objímala v autobuse s chlapcem jako každá jiná. Nevidomí rodiče s dnes již dospělou dcerou, kterou maminka nosila coby miminko uvázanou v šátku na prsou, a za pár let už je dcerka, sama zrakově zdravá, vodila suverénně do kostela na přijímání. Mladík, který stojí u metra na zastávce, a když přijede autobus, řidič pro kontrolu pustí nahrávku, o jakou linku se jedná. Mládenec cestou konverzuje s někým hlasitě mobilem jako normální poněkud drzejší kluk. Nedbá na okolní cestující, že je to nemusí zajímat. Znám pána, který přichází s asistenčním psem na nástupiště metra, a když přijede vlak, pes výrazně zaštěká, aby upozornil lidi, že mají ustoupit.
Nechci mluvit o projektu Světluška, o kavárně pro zdravé návštěvníky, kde je naprostá tma a nevidomá obsluha, která se o bezradné hosty postará, či o dalších charitativních akcích a nevidomých známých osobnostech. Chci jen vyjádřit svůj obdiv a sympatie těm všem, kterých se to týká.
Neumím si představit, že bych teď ztratila zrak. Jsem ale přesvědčena, že ti od narození nevidomí svůj zrak mají, svůj vnitřní zrak. Zatímco jejich oči nevidí vnější podobu světa, jsou obdařeni svými dalšími smysly, představami, city. Často se necháme oklamat slovy a právě tak i tím, co vidíme. Vidíme přesvědčivý úsměv a přehlédneme vnitřní faleš nebo zlobu. Nevidomí oproti nám vnímají lépe i jemné nuance hlasu, cítí teplo, energii, nebezpečné tvary předmětů, varující pachy, to, co my ostatní občas, ovlivněni zrakem, opomineme.
Takže si říkám: Co je vlastně slepota, a nejsme někdy slepí spíš my zdraví?
| Napište i vy jakýkoli příspěvek na téma "Moje oči". Získat můžete voucher na služby od společností Duovize a Stingo Optical Fashion. |
