A pak stačí málo. Procházka se psem a krátké setkání s neznámým člověkem, které vyvolá už téměř zapomenuté vzpomínky…
Při venčení psů se my, pejskaři, totiž povětšinou přátelsky zdravíme, prohodíme spolu pár slov, pochválíme si naše miláčky a žasneme, jak si krásně hrají. Během chvilky stihneme probrat kromě počasí i zdravotní stav náš a našich mazlíčků, jejich stravu, vyměšování, ceny za psí oblečky, salony a veterináře. A přesně tímto způsobem jsem se nedávno seznámila s velmi příjemnou mladou paní. Když viděla, že kulhám, nabídla mi, že bych mohla navštívit rehabilitační centrum, kde pracuje. Ještě mi v rychlosti sdělila své jméno.
A to, trochu neobvyklé jméno, mi nedalo spát... Nakonec jsem jí kontaktovala, z čistě osobních důvodů: abych zjistila, zda její tchán, kterého nikdy nemohla poznat, nebyl malíř a sochař Stanislav Judl. A, k velké radosti nás obou, byl. Praha je zkrátka malá.
Ve vzpomínkách jsem se přenesla do 6. února roku 1979, kdy jsem dostala od rodičů dodatečný dárek k mým dvacátým narozeninám. A nebyl to dárek ledajaký. Byl to můj první obraz s názvem Na předměstí (foto viz dále), který určitým způsobem ovlivnil můj další život, protože ve mě probudil zájem o soudobé výtvarné umění. Jeho autorem nebyl shodou okolností nikdo jiný než tehdy ještě téměř neznámý Stanislav Judl, kterého bych vám ráda představila. Jelikož nejsem kunsthistorička, pomohla jsem si při oživování vzpomínek nejen rodinným archivem, ale i knihou Pavly Pečinkové – Stanislav Judl, z roku 2009.
Stanislav Judl se narodil 9. srpna 1951 v Plzni, kde své výtvarné nadání rozvíjel v Lidové škole umění. Poté odešel studovat do Prahy na SPUŠ obor užité malby.
Autoportrét, 1968, tempera, papír, přefoceno z knihy Pavly Pečinkové
Na střední školu navázal studiem na AVU, kde v roce 1976 absolvoval v ateliéru profesora Paderlíka. Jako diplomovou práci maloval obrazy se zvířecími motivy např. koček. S jedním z nich se tehdy poprvé představil veřejnosti na Výstavě mladých v pražském Mánesu.
Zvíře, olej na plátně, 1976, foto Alena Velková
Na naši výtvarnou scénu ale Judl vstoupil až po vojně v roce 1977, tedy v době prohlubující se československé normalizace. Z počátku, když začínal hledat svůj vlastní styl, se snažil jít zdánlivě pro režim nekonfliktní cestou malování obrazů s dětskými motivy, ve kterých začal experimentovat i s prvky asambláže např. použil víčka od zubní pasty jako oči a štětiny jako fousky. Od převážně šedé a černé přešel k jasnějším barvám, ovšem s dramatickými kontrasty.
Kočka, 1979, asambláž, sololit, foto Alena Velková
Vyvrcholením tohoto období byla v roce 1979 jeho první samostatná výstava v Kostelci nad Černými lesy a zastoupení na společné výstavě v Mánesu: Výtvarní umělci dětem. I když tyto obrazy působí navenek hravě, nebyl Judlův dětský svět tak bezproblémový, jak by se mohlo na první pohled zdát. Z obrazů, v nichž konfrontuje skutečné a fiktivní, iluzi a realitu, je cítit jistý vnitřní chaos a napětí, např. když roztomilé kočky, vynořující se z temného pozadí, záludně loví papírové vlaštovky, které nesou erotické znaky. A právě tyto erotické motivy do dětského světa nepatří.
Na předměstí, 1978, olej na plátně, foto Alena Velková
Práce z tzv. dětského období pro něj byly i menším zdrojem příjmů, protože se mu jich podařilo pár prodat přes tehdejší prodejnu výtvarného umění Dílo. A právě v Díle jednou můj tatínek Judlovy obrazy poprvé uviděl, a i když se jednalo o umělce, kterého vůbec neznal, rozhodl se ho podpořit. Z návštěvy jeho ateliéru domů s prázdnou neodešel (viz foto Na předměstí).
Schizofrenická doba reálného socialismu, ve které jsme tehdy žili, vedla ke společenské apatii a úpadku lidských hodnot, které převracela. Pravda se stávala lží, a lež pravdou. Byla to doba, kdy se doma říkalo něco jiného než na veřejnosti a každý se raději staral jen o sebe a o svůj vlastní prospěch. „Na podzim devětasedmdesátého se to ve mně vzbouřilo… Měl jsem problémy sám se sebou, neměl jsem kde bydlet a začaly mě tlačit politické věci. Byla to vzpoura, křeč, gesto, taková snaha jako se vymrštit, nevím, jak to říct…“ vzpomínal Judl v nepublikovaném rozhovoru z poloviny osmdesátých let. Na svém obraze Schizofrenie udělal proto tehdy za namalovanou kočkou tlustou, hlubokou dělící čáru a tím definitivně opustil dětské období a začal novou tvůrčí etapu, kterou pracovně nazýval existenciální, v níž se už soustředil na lidskou figuru.
Schizofrenie, kombinovaná technika, překližka, 1979, přefoceno z knihy Pavly Pečinkové
Groteskním, ironickým až křečovitým zobrazováním každodenních obyčejných životních situací začal poukazovat na absurditu doby, ve které navzájem od sebe izolovaní lidé, jejichž vztahy jsou napjaté, fungují např. jako loutky na klíček, a kde slovo duše pochází maximálně tak ze slova dušení. Barevně se zase vrátil převážně k šedé a černé, které doplňoval odstíny místy až agresivní karmínové, zobrazující chlad a bolest. Negativní emoce ještě zdůraznil různými zásahy do povrchu obrazů, které mimo jiné škrábal, prořezával, sešněrovával.
Polepšovna 9854, olej na plátně, 1980, foto archiv Alena Velková
Právě v této době se Judl začal sbližovat s alternativní výtvarnou scénou a připojil se k výtvarníkům, kteří se vymezovali proti oficiální kulturní linii státu. Jejich výstavní činnost z počátku probíhala pouze v soukromých ateliérech, (např. v ateliéru architekta Petra Kováře v Podolí - 1980). Pozdější výstavy byly již sice povolené, ale nemohly probíhat v centru města, a proto byly přeneseny do objektů na okraji Prahy (např. Kresba – grafika v Hájence v Oboře Hvězda - 1981, Architekti, malíři, sochaři v Ústavu makromolekulární chemie na Petřinách – 1982) nebo byly organizovány mimo Prahu (např. Táborské setkání - 1981). O těchto výstavách se nesmělo příliš psát, ale přesto jsme všichni i bez internetu o všem věděli a na vernisáže jsme se dostavovali v hojném počtu, neboť i my, zcela zbaveni iluzí o lepší budoucnosti, jsme ve svém životě prožívali podobné pocity znechucení a bezmoci…
V osobním životě se pro Stanislava Judla stal přelomovým rok 1982. Oženil se, a na konci roku se mu narodil první syn. Druhý potom na počátku roku 1984. Navíc se mu začalo více dařit i po pracovní stránce. Získal půlroční stipendium Českého fondu výtvarných umění, které bylo zakončeno společnou výstavou v Malé galerii Čs. Spisovatele v Praze, a ještě v roce 1982 i samostatně vystavoval v Ústavu makromolekulární chemie. Ve své tvorbě se postupně zbavoval groteskního, křečovitého napětí. Bolavá červeň postupně slábla, až ji v dalších letech zcela opustil a soustředil se na širokou škálu bílé, šedé a černé. Přestal zobrazovat jen zhrouceného člověka v jeho chaotických vztazích, ale začal hledat jeho vztah k absolutnu a nadosobnímu řádu. V cyklu Velkoobchod drobným zbožím využíval jako symbol řádu a duchovních hodnot motiv pyramidy, která je pevně zakotvená na zemi a svojí špičkou míří k nebesům jako jakási symbolická cesta od tmy ke světlu, od hmoty k duchovnu. Tehdy se mu ještě zdálo, že je naděje, a že splynout s řádem je v lidských možnostech.
Velkoobchod drobným zbožím I, 1982, olej, provázky, plátno, přefoceno z knihy Pavly Pečinkové
Postupně, v období 1983/1984, se jeho víra v to, že se uměním lze propracovat k poznání obecnější pravdy, hroutí. Nastává šedé období a s ním přichází skepse. V pyramidách, jejichž hroty se postupně ohýbají směrem k zemi, se objevují uvězněné, stylizované figury, které se marně upínají ke světlu a jejich řád se pomalu a jistě rozpadá. V kontextu doby jsem se domnívala, že vyjadřuje pocity člověka svázaného společností, ve které žijeme, zbaveného svobody, jehož touhy jsou sráženy k zemi, a který, tak jako my, nevidí východisko, jak vystoupit z temnoty, která nás obklopovala.
Bez názvu (Šedý I), 1983-84, kombinovaná technika, plátno, přefoceno z knihy Pavly Pečinkové
I když v tomto období neměl žádnou samostatnou výstavu, byl zastoupen na několika kolektivních výstavách např. Objekt a obraz v Bechyňské bráně v Táboře nebo Možnosti dotyku v KS v Rokycanech. A k tomu ještě v roce 1984 dostal od architekta Petra Kováře nabídku na spolupráci na úpravě kněžiště modlitebny Církve československé husitské v Benešově.
Kněžiště modlitebny Československé církve husitské v Benešově, které v roce 1991 podle Judlových návrhů po jeho smrti dokončil sochař Karel Vostárek, foto Ivan Lutterer
Až do počátku roku 1985 jsem Judlovu tvorbu sledovala poměrně intenzivně. Několikrát jsem ho dokonce navštívila v ateliéru, kde jsem poznala i jeho manželku, kunsthistoričku Marii. Potom přišla dvě moje komplikovaná těhotenství a spousta vlastních existenčních starostí, takže jsem na několik let přerušila většinu svých kontaktů. O to víc jsem se těšila, že se setkáme na jeho nejnovější výstavě, kterou s chutí připravoval na březen 1989 do Ústředního domu železničářů v Praze na Vinohradech. Co se stalo pak, vím už jen zprostředkovaně.
Záběr z výstavy v ÚKDŽ v Praze, 1989, foto Hana Hamplová - Vzadu zleva Duch svatý, Objekt s valounem, Těžká chvíle (Národní galerie Praha), Navzdory přitažlivosti zemské (Národní galerie Praha)
Judlova umělecká kariéra se v letech 1986 – 89 vyvíjela slibně. Měl několik samostatných výstav, jeho díla zakoupily i naše přední galerie. Stále věřil ve smysl umění jako zprostředkovatele duchovní zkušenosti překračující fyzickou realitu. Vytvářel monumentální záhadné, meditativní obrazy, plné úzkosti, v odstínech nejen černé, ale už i fialové, modré a růžové. Součástí kompozice se stávaly i asymetrické, ručně vyráběné rámy. I když byl ateista, začal si klást otázky po existenci Boha. „Bůh = absolutno = úplnost = nic,“ zapsal si do poznámek. Proto mu bylo blízké baroko, které ukázalo, že jediná forma absolutna, která je člověku přístupná, je nicota neboli smrt. „Člověk je vlastně puzen k zániku, je přitahován protipólem, je puzen, aby zemřel. A má-li duši, je hnán k absolutnu. Žijící duše je pořád relací, není absolutnem…Duševní život je usilování po absolutním. My nemůžeme nikdy v tomto životě k absolutnu dospět,“ řekl v rozhovoru s Pavlou Pečinkovou.
Stanislav Judl navenek „…působil jako tichý a vyrovnaný člověk, pracovitý a zodpovědný, jeho život probíhal bez dramatických zvratů, žádné bohémské výstřednosti, žádná rodinná dramata,“ píše Pavla Pečinková. Ve svém nitru ale musel nevýslovně trpět: „Já žiju v tomto světě a jsem jím nevýslovně drcen – mám takřka sebevražedné sklony a je mi jedno, co si lidi pomyslí,“ svěřil se jí jednou. Ale nikdo tomuto sdělení tehdy nepřikládal velkou váhu. Vedl totiž spořádaný rodinný život, který dělil pravidelně mezi práci v ateliéru od osmi do pěti, a mezi rodinu, se kterou trávil večery, neděle a dovolenou, což mu pomáhalo, dostat se ze svých vizí zpět do běžné reality. „Já jsem člověk řádu,“ tvrdil o sobě. Ale bohužel, 9. února 1989 v době zimních prázdnin, když rodina odjela na hory, byl jeho pravidelný řád narušen a on se do reality vrátit sám nedokázal. Stanislav Judl na svou výstavu nepočkal. V necelých 38 letech dobrovolně ukončil svůj život. Střetl se s absolutnem. Jeho hlavní tvůrčí období trvalo pouze deset let. Jak moc musel trpět je patrné z jeho zmučeného Autoportrétu, který hodiny maloval před zrcadlem, a v němž zachytil metaforu lidského údělu. „Ten nahý, osamocený a zoufalý chodec, který kráčí k temnému neurčitu, je on sám…“
Autoportrét, 1988/89, olej, překližka, Galerie hlavního města Prahy, přefoceno
„Trpěl nemožností dosáhnout Boha neboli absolutna, nemohl ho nalézt a nemohl bez něj žít... Měl strach, že jeho tvorba stagnuje. Obával se, že nemá kam jít dál, že bude nadále už jen zviditelňovat chaos, který je v něm. Dospěl do bodu, odkud není návratu,“ uvádí ve své knize Pavla Pečinková.
Tento článek jsem psala dlouho. Psaní jsem musela často přerušovat a rozdýchávat, přestože původně mělo jít o rychlou, lehce veselou vzpomínkou na téma „Můj učitel či někdo, kdo zásadním způsobem ovlivnil můj život“. Nakonec se mi to trochu zkomplikovalo...
Závěrem tedy konstatuji, že můj život ovlivnili samozřejmě moji rodiče, kteří mi ukázali směr, kterým se mohu ubírat, ale nepřímo to byl i Stanislav Judl, díky němuž jsem se sice naučila moderní umění vnímat, ale současně mi ukázal i cestu, po které jít rozhodně nechci. Doufám, že já své absolutno nepotkám ještě hodně dlouho.
Fotografie:
Alena Velková včetně úvodní fotografie
Kniha - Pavla Pečinková: Stanislav Judl, Galerie Klatovy/Klenová, 2009
Hana Hamplová
Ivan Lutterer
Zdroje:
Pavla Pečinková: Stanislav Judl, Galerie Klatovy/Klenová, 2009
Ivo Janoušek: Stanislav Judl, katalog k výstavě v ÚKDŽ, 1989
Peter Kováč: Celoživotní Judlova malířská cesta je vystavena v Klatovech, Právo 15.4.2009
www.mujrozhlas.cz/kaleidoskop…rozhovor s Pavlou Pečinkovou 18.1.2014
