Postupem času zcela realisticky a bez zbytečných emocí přemýšlím, jestli mně ještě vůbec vadí, že ani v mém oblíbeném Gambáči mi už Múza nezabírá. A kupodivu, docházím k názoru, že mi to vadí čím dál tím méně. Vracím se k realitě. Uvědomuji si ale, že je to po dlouhých letech mého psaní změna až revoluční. Jsou pro mne, totiž, na řadě momentálně důležitější záležitosti. Zejména problémy zdravotní. O své přelétavé Múze jsem toho napsal až dost. Pryč tedy od ní. Třeba se někdy vrátí. Třeba. Anebo se nevrátí. Možná se vrátí, pokud mne přestanou bolet zuby.
Bolest zubů není nějaká obyčejná banalita. Pokud je intenzita bolesti značná, zavře dveře nejen před jakoukoli literární aktivitou, ale, jak jsem už poznal a pocítil, před normálním myšlením vůbec. Jsou skutečně horší problémy než nějaká absence tvůrčí invence. Kromě bolesti zubů je to třeba věk. Starověký římský básník Iunius Iuvenalis jednou vyslovil myšlenku, která je věčně platná, bez ohledu na to, jestli se nám to líbí, či nikoli:
„Stáří se vplíží, aniž to tušíš.“
Skutečně se vplížilo, i se všemi očekávanými i neočekávanými problémy. A ty člověče, se s tím nějak vyrovnej. Bývá to občas obtížné. Stáří se ke mně vplížilo už před lety. Neříkám – před dávnými lety, neboť věk je veličina relativní, ale je tu a ozývá se všemi možnými neduhy. Člověk má jen dvě možnosti. Bojovat, žít, nebo podlehnout bez boje.
* * *
„Ještě nikdo nebyl takový filozof,
aby trpělivě snášel bolení zubů.“
*
William Shakespeare