Zářící svět, až se mi z něj malinko točí hlava. Ještě, že ruce mého společníka jsou pevné. Udrží mě i když se lehce zakymácím. Hudba dohrála, jsem odváděna ke své židli. Slavnostní stůl s bílým ubrusem, na něm krásná vazba z květin. Samozřejmostí je i sladké a slané občerstvení.
Sedím a dívám se na všechno to třpytivé taneční plesání. Najednou si vzpomenu na jiný sál. Byl mnohem ošumělejší s vrzajícími parketami. Sál, kde jsme se snažili naučit první kroky valčíku. Mé vlastní taneční hodiny. Vyplují ze zaprášených hlubin pravěku minulého století.
Na jedné straně nervózní mladíci. Potící se ruce a občas i mastné vlasy. Neforemné chlapecké obleky. Stejně neohebné, jako končetiny jejich majitelů. U druhé zdi my. Sladké květinky, vonící po šeříku. Stačila nám jedna lahvička parfému „Živé květy,“ abychom si připadali jako dámy. Naše vlasy jsou hrbolaté od natáček, nebo naopak drsně narovnané vřelou kulmou. Taneční šatičky spíchnuté většinou doma. Sukně, které se pletou pod nohy. Nejisté klopýtání na vyšších podpatcích. První tóny promenády.
Hlavou proletí vzpomínka. Obrovský trapas při druhé taneční lekci. Zbyl na mne jen drobeček Jiříček. Dosahoval mi sotva k bradě. Jak jsem se cítila ponížená! Vysocí chlapci mě míjeli a mířili k těm nejmenším „cukřenkám“. Vůbec jim nevadilo se k partnerkám přihrbit. Jiříčka, po našem společném tanci, bolelo za krkem a taky noha, na kterou jsem mu, po rádoby vtipných větách: „Ty jsi nějak urostla. To tě doma moc zalévali,“ naštvaně šlápla.
„Tam už nikdy nepůjdu,“ brečela jsem doma. Místo příštích tanečních hodin jsem se pak toulala parkem okolo kulturáku. Doma jsem pochopitelně tvrdila, že tam chodím. To mi vydrželo až do chvíle, než jsem se v podzimním studeném večeru nachladila. Trávila jsem dny s horečkou v posteli. Maminka mě chtěla přičinlivě omluvit u tanečního mistra. Přišla tak na to, že chodím „za taneční.“
Doma jsem to pořádně schytala. Naštěstí mě zachránil táta. Rozhořčené rodičce, vysvětlil, že snaha udělat ze mě tanečníci, je asi marná. Na rozdíl od maminky, která tančila dobře a ráda. Už se viděla na mé prodloužené. Otec si na nějaké „trdlování“ příliš nepotrpěl. Určitě si i tajně oddechl, že nebude třeba nikam chodit a škrtit se v obleku. Měl pro můj odpor k plesání plné pochopení. Díky němu jsem do tanečních už víc nemusela.
Takže ten nešťastný valčík, vlastně dodnes pořádně neumím. Můj syn má, ale geny na tanec po babičce. Právě teď spolu krouží sálem a jde jim to krásně. Oba se jen vznášejí. Když domů před pár týdny přinesl pozvánku na závěrečný ples tanečních. Bylo mi jasné, že bábinku z takové akce nesmíme vynechat. Konečně jí tím splatím dluh za tu neuskutečněnou prodlouženou svého mládí.
