Věřím, že se na nás dívá
Úvodní foto Věra Ježková, foto v textu Pixabay

Věřím, že se na nás dívá

15. 1. 2025

Když zemře člověk, zpravidla nám velmi blízký, míváme ve zvyku někdy říkat: „Věřím, že se na nás (shora, z nebe) dívá.“ Vyjadřujeme tím nejspíš pocit, že jsme s ním ještě spojeni. Že on je spojen s námi.

Předpokládáme, doufáme, věříme, že (už) je mu dobře. Přináší nám to útěchu v našem smutku. Někdo posílá do nebe poděkování. Mnozí na zesnulého člověka mluví, jako by s nimi byl nebo je mohl vnímat.

Samozřejmě nikdo z nás neví, jestli existuje nějaký posmrtný život, život po životě. Jistotu nám nedávají ani příběhy lidí, kteří se již téměř ocitli na „druhém břehu“, ani žádná náboženství, víra v reinkarnaci apod. Můj přítel říkával: „Ještě se odtamtud nikdo nevrátil.“ Myslím, že je dobře, že nevíme, jaké to na „onom světě“ je. Jak by asi vypadal ten náš, kdyby se lidé nebáli smrti? Jistě, vyznavači některých náboženství se smrti nebojí, jsou přesvědčeni o posmrtném životě. A někteří dokonce neváhají zabíjet a obětovat ten zdejší. Ale to je pro většinu lidstva naštěstí nepřijatelné. Samozřejmě, jsou i lidé, kteří se smrti nebojí, protože ji považují za vysvobození ze své těžké nemoci nebo náročné životní situace. Myslím ale, že většina z nás se jí bojí. Proto je také hodně tabuizována.

Před rokem můj přítel zemřel. Doma, v přítomnosti své dcery, syna, mne a milované kočičky. V paliativní péči lékařů a sester Cesty domů. Bylo to velmi těžkých dvanáct dní. Dodnes mi moc chybí. Tři dny v týdnu trávím v jeho bytě s jeho kočičkou, zbylé čtyři večery a noci je u ní jeho dcera. Nemůžu tedy na něj nemyslet. Také mi ho každou chvíli připomene nějaká situace, nějaké slovo. Tři fotografie, které vystavila jeho dcera nad psacím stolem.

Občas na něj mluvím. Pozdravím, když přijdu a odcházím. Představa, že se na nás dívá, ale ve mně vyvolává rozporuplný pocit. Na jedné straně hezký, že o nás ví. Ale na druhé straně – co když je to pro něho stejně bolestné jako pro nás, že už s námi není? Jestliže nás miloval tolik, jako my jeho, proč by měl být při pohledu na nás spokojený? Proč by neměl být smutný z toho, že už nemůže být s námi? Jistě, možná proto, že je mu tam dobře. Ale stejně …

Někdo považuje blízkého zemřelého za svého anděla strážného. V tom případě by to u mě byl dědeček. Zemřel, když mi bylo 24 let. Avšak vzhledem k tomu, že jsem do té doby stihla udělat pár pěkných pitomostí, z nichž jsem nakonec vyvázla dobře, musela jsem mít nějakého anděla strážného už za dědečkova života.

V románu Nikdo neumírá navždy píše autor Rainer Holbe, že některé duše na zdejší svět zapomenou, jiné ho odmítají vědomě a další jsou s ním ve spojení. Uvádí i příklady komunikace s mrtvými. Podobné případy najdeme občas i na různých webových stránkách. Tak to už je pro mě těžko přijatelné.

Já vím, jsou to jen teoretické řeči, které k ničemu nevedou. Ale vadí mi, že ve snaze hledat útěchu, nepřemýšlíme o pocitech toho druhého. I když nejspíš už nikde není.

Co si o tom myslíte vy?

 

Naši mrtví nejsou nepřítomní,
nýbrž pouze neviditelní.
Hledí očima plnýma světla
do našich očí plných smutku.

Augustinus

 

 

 

 

 

 

 

smrt společnost život po životě
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 3. týden

Uplynulý víkend probíhal projekt "Ptačí hdinka", kdy se lidé mohli zapojit do sčítání ptactva u krmítek. Možná jste se také zapojili a pak bude pro vás kvíz tohoto týdne, který je na téma "Ptáci v Česku", jistě jednoduchý.