Což o to, pokrm je to celkem lahodný, nepřekoprovaný, nepřekyselený, nepřekořeněný, hladce do hrdla klouzající. Ale aby ten vejtaha sám sebe za to hned jmenoval mistrem světa houbařského kuchaření? To by se třeba moje babička Anička z Heřmanova Městce musela samou nespravedlností v hrobě vrtět. Ta uměla s houbama opravdové čáry. Vyráběla z nich různé paštiky a pomazánky, vařila bílé i tmavé omáčky, zapékala je do těstovin i do taštiček z listového těsta, smažila z nich karbanátky, řízky a omelety, pekla z nich koláče i sekanou. Její kulajda, houbové kyselo, houbový kuba, houbové rizoto atd., to vše byly naprosto famózní kulinářské zázraky, o jakých se Mirdovi určitě ani nesnilo.
Jenže já se s tím chlapem hádat nemůžu. Co nemůžu – dokonce nesmím! Není možné mu oznámit, že babičce Aničce ve skutečnosti nesahá ani po kotníky, přestože on je přerostlej klacek a ona měla sotva metr pětapadesát. Naopak, musím ho chválit, velebit, oslavovat. Přikazuje mi to totiž Dědkovský mravní kodex!
Čtenářstvo ženského pohlaví v této chvíli asi tázavě pozvedá obočí a mumlá si: „Mravní kodex? Co to je za blbost? Copak dědkové mají nějakou mravnost či morálku?“ Nakonec mávne rukou se slovy: „Ale co, to je zase nějaká ptákovina, jako to jejich věčný blábolení o fotbalu, o politice, o rybaření, o mariáši, o holkách, o tom, co by bývali udělali, kdyby…, prostě o spoustě volovin.“ Jenže v tomhle se čtenářstvo ženského pohlaví šeredně plete! Dědkovský mravní kodex (dále jen DMK) je veliká a významná věc. Je to vrchol humanistické etiky napříč dějinami a národy. Je to světlo zářící nad dědkovskou částí světové populace. Bohužel je to současně také záležitost, kterou babská část světové populace napříč dějinami a národy zatím nechápe.
Možná jen klasicky hodím hrách na zeď, přesto se pokusím DMK ctěným dámám vysvětlit. Je všeobecně známo, že každý lidský samec se rodí do světa nabit ambicemi a chutí porvat se o ně s tygří vehemencí. V jeho mentální výbavě je zakódována touha být v něčem – a je mu vlastně úplně jedno v čem – mistrem světa. Řeknu to takhle: Stejně jako má každý prostý vojín ve své torně přibalenou maršálskou hůl, tak má každý čerstvě vylíhnutý chlap v plínkách zabalenou šerpu šampióna. Jenže život pádí rychlostí horské řeky a události nás míjejí jak kameny spočívající na jejím dně. Tu a tam nabídne šanci stát se hvězdou mezi všemi, ale chlápek najednou zjišťuje, že na tohle je moc nešikovnej, na tohle nemá intelektuální schopnosti, na tohle je zase moc línej. Tohleto ho rychle přestalo bavit, na támhleto nemá čas, na támhleto zase žaludek a támhleto mu rázně zatrhla manželka. No a najednou je z původně ambiciózního mrňouse kmet, kterej sice za spoustu let udělal spoustu dobré práce, ale nic zářivého či veřejnost oslňujícího. Jen samé obyčejné věci, které vykonány být měly a musely, ale za které ho davy velebit a nosit na ramenou nebudou. Jenže ona původní touha být v něčem uznávanou jedničkou v dědkově duši zůstala. Nehodlá odejít na věčnost, aniž by alespoň za něco nesklidil čest a slávu. A tak třeba v naší partě máme Luboše, který se prohlásil mariášovým velmistrem, Láďu, jenž je předním světovým rybářem, Karla, co se nejlíp ze všech vyzná ve fotbalu, úžasného znalce veškeré automobilové techniky Viktora, nejskvělejšího politologa Oťase, jakož i další vynikající experty a mistry všehomíra. No a principem Dědkovského mravního kodexu je to, že si navzájem bez jakýchkoliv námitek tyto individuální šampionské tituly uznáváme. O všem ostatním se můžeme rafat jako psi, ale o tomto ani náhodou.
Takže teď vyhlásil své světové prvenství v houbovém kuchaření Mirda. A já sám sebe slyším, jak přesně v dimenzích DMK hlaholím: „Teda, Mirdo, kamaráde, tyhle tvoje nakládaný houbičky jsou to nejlepší, co jsem kdy jedl. Týýývole, kdyby sis na ně v mládí založil firmu, tak jsi dneska milionář. Fakt nekecám, jsi houbová superhvězda!“
No a co říci na úplný závěr? Snad jen tichoučkou omluvu babičce Aničce z Heřmanovýho Městce: „Promiň, babi, nešlo to jinak. Mravní kodex je holt mravní kodex.“