Po vydatné snídani jsme vyrazili vstříc třetímu stockholmskému dni. Tentokrát žádné metro - tunnelbana, ale do centra dojdeme pěkně po svých. Nové a staré město na sebe navazují. Martin někde vyčetl, že Stockholmané s oblibou říkají, že Stockholm nebyl za války bombardovaný, tak si ho zbourali sami. Skutečností je, že bylo zbouráno na 400 domů a na jejich místě vyrostly nové moderní. Zdá se, že "muž na radnici" není jen naší doménou. Většinou jdeme, jak jinak, podle vody. Stockholmské ulice jsou rozmáchlé, evidentně se vedle chodců počítalo i s cyklisty. Na široké chodníky rovnou navazují cyklostezky a my nezvyklí této skutečnosti často jdeme po cyklostezce. Upozorňujeme se na to vzájemně a vracíme se zpět do chodeckého pruhu. Stockholm je na rovině, a to samozřejmě vybízí k přepravě kamkoli pěšky, na kole nebo koloběžce. Líbí se mi, že kola mají opatřena zvonky a jsou zvyklí je používat. Cyklisté a koloběžkáři jsou všude, ale neviděla jsem žádný problém, žádné rozčilování a štrůdl se rozjel vždy na zelenou.
Zářijové sluníčko nás donutilo sbalit větrovky a schovat do batohů ještě dříve, než jsme dorazili - jak jinak, opět k radnici. Páteční program byl pro mě opět překvapením a teprve tady na nábřeží jsem se dověděla, že chodit se dnes moc nebude, budeme se vozit. Tedy ani ne tak vozit, ale plout na lodi. Nedaleko radnice je jedno z mnoha stockholmských mol, odkud se vydáme na plavbu po jezeře Mälaren s cílem Drottningholm. Cíl to je vskutku impozantní, neboť Drottningholm je palác - letní sídlo švédské královské rodiny. Natěšení se stavíme do fronty na nástup na loď a cestu si užíváme v kajutě plné Japonců. Loď nespěchá a stačíme si prohlížet město na březích, přecházející v zeleň. Míjíme ostrůvky a po hodině se začne objevovat zámek na břehu jezera. Jak se objevuje, cvakám vesele spolu s Japonci.
Královský palác, zapsaný v seznamu světového dědictví UNESCO, v dopoledním světle s vodou v popředí se totiž jinak než z lodi vyfotit nedá. Trávník před zámkem je plný kejhajících bernešek, které u nás uvidíte jen v zoo. V zámku není šatna pro návštěvníky a s batohy na zádech vás dovnitř nepustí. Museli jsme si je přehodit dopředu. V místnostech se pohybujete sami, bez průvodce. Fotit se tam smí, ale kvůli osvětlení to bohužel moc nejde. Hned v jednom z prvních sálů jsem se dopustila prohřešku, kdy jsem neodolala, přistoupila až k oknu, ze kterého byl krásný výhled do zahrady, a přitiskla mobil na sklo. Hned jsem byla pokárána v řeči, které jsem nerozuměla. Syn, který mě jinak nepouštěl z očí, se v tu ránu tvářil, že mě nezná. Spoušť jsem stisknout stačila. Po prohlídce paláce jsme vyrazili do zámeckého parku s kašnou, ke které se bohužel nesmělo. Centrální část zámeckého parku byla ohraničená a cesty pravidelně uhrabané. Možná se tu chystala nějaká akce? To už nezjistím. U jezírka se páslo hejno bernešek, které se po chvíli zvedly a kroužily nad stromy a nad našimi hlavami. Pro mě to byl to překrásný, až mystický zážitek.
Na zpáteční cestě jsme na lodi seděli na palubě. Zalitovala jsem, že jsem nepřibalila opalovací mléko OF 50, byla bych ho unesla. Ale zase bych si ze Stockholmu nepřivezla vzpomínku v podobě připáleného červeného nosu.
Odpočinkový den pokračoval ještě další plavbou. Z jiného přístaviště, jinou lodí a na úplně opačnou stranu, než jsme byli dopoledne. Tentokrát to byla okružní plavba víceméně po rozšířeném centru, pluli jsme kolem budov, kudy jsme chodili pěšky, ale viděli i místa, kam jsme se nedostali.
Náš stockholmský čas ukrajoval z posledního odpoledne. Měli jsme před sebou ještě jednu zajímavou expozici, a to Hallwylska museet - Muzeum Hallwyl. Rezidenci v centru Stockholmu si na konci 19. století nechala postavit jedna z nejbohatších švédských rodin, Wilhelmina, hraběnka von Hallwy a její manžel Walther, hrabě von Hallwyl. Už tehdy byl dům vybaven moderními vymoženostimi - elektřinou, ústředním topením, koupelnou, centrálním vysavačem, telefonem. Po vstupu do haly je na první pohled vidět bohatství od podlahy, přes stěny až po stropy. Všudypřítomný mramor, zlacení, nádherné koberce i tapisérie, nábytek, obrazy, sbírka soch a porcelánu je ohromující. Ani sprchový kout není novým vynálezem, vedle mramorové vany v mramorem vyložené koupelně stál mramorový sprchový kout už na konci 19. století. Po I. světové válce, kdy se svět začal měnit, rozhodli se manželé věnovat dům s veškerým vybavením státu jako muzeum, které mělo ukázat život na přelomu 19. a 20. století. Sama hraběnka se podílela na katalogizaci všech předmětů a v roce 1920 dům darovali švédskému státu. Žili v něm až do své smrti, hrabě Walther zemřel v roce 1921 a hraběnka Wilhelmina v roce 1930. Pro veřejnost je muzeum otevřeno od roku 1938 a vše v domě zůstalo v původní podobě. Včetně např. psacího stolu, který je tak, jak hrabě odložil pero nebo odpadkového koše, v němž zůstaly papíry tak, jak tam byly odhozeny. Ani tady fotografování bohužel není vůbec jednoduché a za kvalitu fotek se omlouvám.
Poslední naše kroky nás zavedly na ostrov Skeppsholmen a na něj navazující ostrůvek Kastellholmem s citadelou Kastellet. Historická citadela dnes slouží jako hotel a kongresové centrum. I ostrov Skeppsholmen v minulosti sloužil armádě. V roce 1710 se ve Stockholmu rozšířil mor, kterému podlehlo 40 % obyvatel a právě na tomto ostrově je mnoho obětí moru pochováno a je tam i památník. V podvečeru jsme seděli na lavičce na tomto ostrově před dlouhou nízkou budovou Muzea starožitností Dálného východu, v minulosti sloužící pro výrobu lodních lan. Dívali jsme se přes vodu na Královský zámek a představovali si, jak mocný musel být oheň, který strávil královský hrad Tre Kronor - Tři koruny, když jiskry z požáru dolétly až na Skeppsholmen a způsobily požár i zde. Na místě vyhořelého hradu byl pak postaven dnešní královský zámek.
Slunko se sklánělo k západu přímo nad zámkem, nám začalo se soumrakem být chladno a přicházel čas ukončit naše stockholmské dobrodružství. Ještě koupit magnetky na ledničku a už zbývá jen se loudat k centrálnímu nádraží, kde jsme ve čtvrtek vystoupili z autobusu a ze stejného místa zase odjedeme na letiště do Arlandy. Stockholmská pohádka skončila. Za tři dny jsme bez námahy a s nadšením nachodili pro mě neuvěřitelných 47 km a viděli dost velkou část pamětihodností, zahrnutých do Stockholmské karty. Její koupě se nám bohatě vyplatila, na vstupech jsme ušetřili téměř polovinu běžného vstupného. Jsou tři dny dost nebo málo? Dost na návštěvu základních památek, které jsou turistickou "povinností", málo na toulky po městě beze spěchu, fotografování se zaměřením na detaily i pozorování běžného života ve městě. Miluji zážitkové dárky. To, co jsem viděla a zažila mi nikdo nevezme.
Sedmdesátkový výlet zůstane navždy zapsán v mém srdci i s poděkováním synovi, který si pro mě udělal čas a připravil mi neopakovatelné a kouzelné dobrodružství. Děkuji, Martine!