Yvan řídil výstavbu závodu velké nadnárodní společnosti nedaleko Bogoty a jeho manželka Jacqueline se starala o domácnost. Je paradoxní, že ačkoliv nám velmi pomohli poznat tuto nádhernou jihoamerickou zemi, sami nesměli opustit oblast hlavního města. Jedinou výjimkou byla návštěva pobřežního koloniálního města Cartagena de Indias, kam se ovšem mohli vydat pouze letecky. Cestovat po silnici nesměli a ostatně ani nechtěli. Zaměstnanci nadnárodních společností jsou totiž v Kolumbii vítanou kořistí pro různé teroristické a povstalecké skupiny, které následně požadují obrovské výkupné od jejich zaměstnavatele. Yvan proto musel každý den jezdit do práce v jinou dobu a jinou trasou, aby nebylo možné předem vědět kudy a kdy pojede. Navíc musel mít řidiče. Někdy je tudíž výhodou být nevýznamným člověkem. V Kolumbii nám to umožnilo projet vnitrozemí, kam se v době naší návštěvy v roce 2009 málokterý cizinec odvážil.
Yvan a Jacqueline bydleli v rezidenční čtvrti s výhledem na hlavní město, která byla chráněna ostrahou a přísnými pravidly pro vstup. V bytě jsme měli vlastní pokoj. Snídaně a večeře nás vracely do Francie, kde jsme v devadesátých letech určitou dobu žili. Byli jsme rovněž pozváni na večírek francouzských „expatů“ čili zaměstnanců nadnárodních firem působících v cizině a jejich manželek. Je to zvláštní typ lidí, kteří tráví celý život v různých zemích, pracovní smlouvy jim většinou končí po třech letech a následuje další stěhování. Například Yvan s Jaqueline do Kolumbie přijeli z Íránu šest měsíců před naší návštěvou. Především ženy „expatů“ byly zděšeny naším úmyslem projet autem celou Kolumbii.
Výhled z našeho pokoje u Yvana a Jacqueline
Bogotá
Náš program v Bogotě jsme ponechali zcela v rukou našich hostitelů, především Jaqueline, protože Yvan jezdil do práce. La Candelaria je historická čtvrť Bogoty s dlážděnými ulicemi, koloniálními domy a mnoha muzei a kavárnami. Manžel si tam koupil kabátek zhotovený v tradičním andském stylu v ekvádorském Otavalu. Nosí ho dodnes. Srdcem města je náměstí Plaza de Bolívar obklopené historickými budovami, jako jsou Catedral Primada a Capitolio Nacional.
Pozoruhodná byla návštěva Muzea zlata, kde jsou vystaveny fascinující zlaté předměty vytvořené civilizacemi existujícími před příchodem Španělů (Tayronas, Quimbayas, Muiscas a Zenúes), které se používaly především k obřadním a náboženským účelům. Jedná se o jednu z největších sbírek předhispánského zlata a stříbra na světě, která čítá více než 34 000 zlatých předmětů. Mezi nejvýznamnější exponáty patří slavná Balsa Muisca, jež znázorňuje obřad iniciace domorodého náčelníka (cacique) a váže se k legendě o El Doradu.
Villa de Leyva
V tomto městě vzdáleném přibližně tři hodiny jízdy autem z Bogoty jako by se zastavil čas. Proto se v něm natáčejí historické filmy. V době naší návštěvy tam nebyli téměř žádní turisté. Nyní je to však již poměrně hodně navštěvované město, protože situace v Kolumbii se do určité míry zklidnila podepsáním mírové dohody v roce 2016, která ukončila více než padesát let trvající ozbrojený konflikt mezi kolumbijskou vládou a Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC). Náměstí ve Villa de Leyva je největší v Kolumbii a jeho dlažební kostky pocházejí ze šestnáctého století. V době španělské koloniální nadvlády sloužilo jako shromaždiště vojenských jednotek. My si ho však pamatujeme jako neskutečně klidné a zcela prázdné prostranství, ze kterého na nás dýchal středověk. Bylo snadné si představit, že jsme se vrátili o několik století zpět. V dnešní době masové turistiky je něco podobného zřejmě již nemožné.
Barichara
Další pohodové místo během našeho putování k pobřeží Karibského moře byla Barichara. Toto město je proslulé svými bělostnými domy s červenými taškovými střechami a krásnými kostely, jako je například Iglesia de la Inmaculada Concepción. Historická kamenná cesta Camino Real spojuje Baricharu s nedalekou vesnicí Guane a nabízí nádherné výhledy do okolní krajiny. Barichara je také známá zvláštní pochoutkou, které zde říkají „hormigas culonas“ (v překladu ze španělštiny „mravenci s velkými zadečky“). Jejich sběr probíhá v období dešťů čili v dubnu a květnu. Tito mravenci se obvykle připravují smažení nebo pražení a jedí se podobně jako arašídy. My jsme byli v Kolumbii v březnu, takže jsme přišli o možnost je ochutnat, i když pochybuji, že bych je jedla. Rádi jsme si ovšem pochutnali na místním kozím sýru. Chov ovcí, krav a koz vnutili Španělé domorodému obyvatelstvu, aby ho přiměli opustit lov divoké zvěře a přejít k usedlému způsobu života. Kozy jsou staršími lidmi dodnes chovány přímo ve městě. K uživení údajně stačí pět až deset zvířat, která jsou brzy ráno vyháněna na pastvu na okolní horské louky. Mladá generace chovatelů však přechází k velkochovu na farmách a salaších v horách. Výsledný kozí sýr však pravděpodobně chutná stejně dobře.
Kolumbie je velká a hornatá země, kde se jede buď z kopce nebo do kopce, málokdy po rovině. Často jsme potkávali trénující cyklisty. Není divu, že se kolumbijští vrchaři prosazují i na Tour de France. Krajina byla hezká, o něco méně zelená, protože končilo období sucha. Někdy nebylo snadné najít ubytování. V jednom bungalowu jsem chytila klíště. Jsem na ně náchylná, v Japonsku si mne našlo i na tatami. V Kolumbii jsem ale měla štěstí. Domorodá pokojská mi ho znalecky vytáhla a kvalitně ošetřila i místo kousnutí. V jiném případě jsme sice našli hotel, ale náš řidič Johny musel dost dlouho bušit na dveře, než nám někdo otevřel. Hotel byl prázdný, ale slitovali se nad námi a ubytovali nás. Johny byl trochu zvláštní Kolumbijec. Anglické jméno, pihovatý obličej a zrzavá kštice. Byl ovšem ochotný a až přehnaně zdvořilý. Téměř v každé jeho větě jsem slyšela výraz „Sí, señor“. Jako vždy na našich cestách jsme ho zvali na jídlo v restauracích a bydlel ve stejných hotelech jako my.
Sierra Nevada de Santa Marta
Naším prvním cílem na pobřeží Karibského moře byla Sierra Nevada de Santa Marta, impozantní pohoří nacházející se v severní Kolumbii. Jedná se o nejvyšší pobřežní pohoří na světě, jehož vrcholy dosahují výšky až 5 775 metrů nad mořem. Pohled na věčně bílé zasněžené vrcholky z pláží Karibiku je ojedinělý. Nám se to povedlo na bělostné písečné pláži jednoho hotelu. Původně jsme se tam chtěli i ubytovat, ale cena za bungalow byla pro nás nedostupná. Navíc by se do něj muselo doslova šplhat do kopce, odkud by sice byl krásný výhled, ale manžel by tam s kyčlí tři měsíce před operací těžko vylezl. Takže jsme si alespoň objednali oběd a s Johnym ho snědli na pláži s výhledem na bílé mořské vlny a zasněžené vrcholky v dálce. Pláž byla prázdná, personál ubytovacího zařízení nám donesl lehátka a jídelní stůl. Zanedlouho následoval hlavní chod – ryba zabalená v listu banánovníku. Tropická idylka a zasloužený odpočinek po tisíci ujetých kilometrech. Johny si na nás nemohl stěžovat. Pohoří Sierra Nevada de Santa Marta je domovem několika domorodých kmenů, které v této oblasti žijí již po tisíciletí. Mezi nejznámější z nich patří Tayronas, Arhuacos, Koguis a Wiwas. Každé z těchto společenství má svůj vlastní jedinečný jazyk a kulturu. Věčně bílé pohoří považují za své posvátné území, které má pro ně zásadní význam.
Bungalowy v džungli
Oběd na pláži
Cesta z pobřeží u města Santa Marta do skvostu španělské koloniální architektury Cartagena de Indias vedla přes města Ciénaga a Barranquilla. Pohled na zátoku u Ciénaga byl nádherný. Silnice vede dále přes tuto mořskou zátoku. Okolí města Barranquilla je průmyslové a nepříliš zajímavé.
Pohled na zátoku u města Ciénaga
Cartagena de Indias
Naše první zkušenost v tomto proslulém historickém městě byla stresující. Po celodenním putování jsme se ocitli v předem rezervovaném hotelu v centru, kde panovala horká kolumbijská noc. V pravém i přeneseném smyslu slova. Kvůli dusnému vedru bylo nutné otevřít okna, která vedla přímo na náměstí, odkud se nesly rozjařené hlasy bavících se lidí a kde hrála hlučná hudba. Nepříliš vhodné místo na odpočinek. Po vzrušené diskuzi nám majitel vrátil peníze a začali jsme hledat klidnější místo. Bylo nezbytné opustit historický střed města. Na moderním předměstí jsme konečně našli pohodový hotel. Ocenil ho i Johny, který značnou část svého volného času trávil plaváním v hotelovém bazénu.
Moderní část města Cartagena de Indias
Dobře vyspaní jsme se mohli následující den věnovat prohlídce koloniálního města Cartagena de Indias, které je právem na seznamu světového dědictví UNESCO. Mezi památkami tohoto opevněného města je nejznámější Hodinová věž (Torre del Reloj). Věž pochází již z roku 1630. Na počátku osmnáctého století k ní byly přidány hodiny, které tam jsou dodnes. Ve věži se nachází rovněž hlavní a nejstarší brána do opevněného města.
Hodinová věž
Čtvrť Getsemaní
Po prohlídce náměstí Plaza de la Aduana, kostelu San Pedro Claver, Inkvizičního paláce, pevnosti San Felipe de Barajas, barevných domků ve čtvrti Getsemaní, katedrály Santa Catalina a divadla Heredia jsme si s povděkem přisedli v parku Simóna Bolívara na lavičku ke staršímu pánovi, jenž si užíval klidu po odplutí obří výletní lodi, která předtím několik hodin kotvila v přístavu. „Jsou jako kobylky, celý ten hlučný dav se vyhrne do našeho jinak klidného města, obchodníci z nich mají radost, ale my ostatní jsme rádi, když odtáhnou.“ Již tehdy tak shrnul problém, kterým dnes trpí i Praha.
Náměstí Plaza de la Aduana (Celní náměstí)
Pevnost San Felipe de Barajas
V pozadí katedrála Santa Catalina
Divadlo Heredia
Ve čtvrti Getsemaní
Socha Simóna Bolívara
Úspěšný průběh našeho putování Kolumbií jsme oslavili ve stylové restauraci Restaurant 1621, která patří k hotelu Sofitel Legend Santa Clara. Nachází se v bývalém klášteře ze sedmnáctého století a nabízí jedinečný kulinářský zážitek s historickou atmosférou. Kromě Johnyho s námi obědval i přátelský tukan. Neváhal si sednout na ruku a brát si od nás podávaná sousta. Proč má tukan tak neobvykle velký zobák? Především proto, že mu slouží jako přirozená klimatizace – reguluje jeho tělesnou teplotu a ochlazuje ho. Silný zobák mu rovněž umožňuje loupat ovoce a chytat hmyz a drobné živočichy, slouží k obraně před predátory a pomáhá mu upravovat si peří.
Armáda na silnici a povstalci v džungli
Na zpáteční cestě do Bogoty jsme byli zastaveni na kontrolním stanovišti kolumbijské armády. Velitel této vojenské jednotky nám sdělil, že můžeme jet dále, protože povstalci byli momentálně zatlačeni do džungle. Byl velmi milý. Doporučil nám bezpečné ubytování a dal nám svoji vizitku s telefonním kontaktem. Projížděli jsme totiž oblastí, kde působily Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC). Jednalo se o krajně levicovou povstaleckou organizaci založenou na ideologii marxismu-leninismu. FARC se financovaly prostřednictvím různých nezákonných činností – velmi výnosný obchod s drogami, únosy lidí, zejména podnikatelů a politiků, vybírání „daní“ od zemědělců a obchodníků v oblastech pod jejich kontrolou, nelegální těžba ve zlatých dolech a pašování zboží. Tyto činnosti jim umožňovaly financovat vojenské operace a udržovat jejich organizační strukturu po celá desetiletí. Penzion doporučený kapitánem kolumbijské armády byl příjemný. Zdálo se nemožné, že v okolí ještě nedávno probíhaly boje mezi armádou a FARC.
Penzion nedaleko Santa Fe de Antioquia
Santa Fe de Antioquia
Po snídani v penzionu jsme se vydali směrem na letiště v Bogotě, kde nás čekal večerní let. Na trase jsme měli ještě půvabné město Santa Fe de Antioquia. Bylo založeno již v roce 1541 a je známé svou zachovalou koloniální architekturou a dlážděnými ulicemi. V obchodě s koženými výrobky jsme tam koupili několik suvenýrů, včetně praktické tobolky na léky. Pohled na nabílené domy s dřevěnými balkony byl nádherný. V okolí města se pěstuje kolumbijská káva, její vůně lákala do sympatických kaváren a cukráren.
Ve městě Santa Fe de Antioquia
Medellín
Na prohlídku Medellínu nám již nezbyl čas, ovšem samotná přítomnost v tomto městě proslulém drogovým kartelem byla zážitkem. Zastavili jsme u čerpací stanice. Podle jejího hovorného zaměstnance je Pablo Escobar v Medelínu dodnes váženou a milovanou osobou, přestože byl jedním z nejznámějších pašeráků drog v historii. V sedmdesátých letech dvacátého století založil „medellínský kartel“, který ovládal velkou část obchodu s kokainem pašovaným do Spojených států. Jeho zločinecké impérium mu umožnilo nashromáždit obrovský majetek, který se odhadoval na několik miliard dolarů. Svoje peníze ovšem použil i na charitativní činnost. V Medellínu postavil školy, nemocnice a fotbalová hřiště. Finančně podporoval i výstavbu celých čtvrtí pro lidi s nízkými příjmy, které byly stavěny bez stavebního povolení. Vyneslo mu to přezdívku „Robin Hood Paisa“. Slovo „paisa“ označuje lidi, kteří pocházejí z provincie Antioquia, kde leží i Medellín. Pro kolumbijské úřady však zůstal zločincem a policie ho v roce 1993 při pokusu o únik zastřelila na střeše jeho domu v Medellínu. Jeho smrt znamenala rozpad medellínského kartelu a konec éry extrémního násilí v Kolumbii.
Hroši nežijí pouze v Africe
Nečekaným dědictvím po Pablovi Escobarovi jsou hroši. V osmdesátých letech minulého století Escobar dovezl čtyři hrochy pro svou soukromou zoologickou zahradu v Haciendě Nápoles. Po jeho smrti v roce 1993 byla tato zvířata opuštěna a začala se rychle rozmnožovat v řece Magdalena. Dnes se tato populace hrochů rozrostla na více než 160 jedinců. Přestože se stali turistickou atrakcí, jsou rovněž považováni za invazivní druh, který ohrožuje místní biologickou rozmanitost. Vědci a politici v současné době diskutují o tom, jak tuto situaci řešit. V úvahu přichází i řízený odstřel.
Epilog
Okolí Bogoty tvoří krásná zelená krajina s loukami, kde se pasou stáda hovězího dobytka. Bude to poslední dojem z Kolumbie, který nám zůstane v paměti.
V roce 2024 zůstává bezpečnostní situace v Kolumbii složitá. Podle nedávné zprávy patří osm kolumbijských měst mezi padesát nejnebezpečnějších na světě. Strategie současného levicového prezidenta Gustava Petra, známá jako „úplný mír“, zatím nedokázala výrazně snížit úroveň násilí, které je zřejmě v kolumbijské společnosti příliš hluboce zakořeněné.
