Možná si řeknete, kam bychom chodili. Nohy nás bolí a je vedro. A ještě ke všemu, co jednomu voní, druhý necítí nebo si o tom myslí přesný opak. Bez ohledu na to, jak se cítíme, přece jen uděláme malou procházku. Vůní budeme nazývat všechno, co náš nos zaznamená. Půjdeme krajinou naší fantazie, nenecháme se svázat ani časem ani prostorem. Tak jdeme.
Ještě jsme neopustili město. Procházíme ulicemi doprovázeni pachem benzínu a nafty z kolem projíždějících vozidel. Teď kolem nás proběhla skupina francouzských studentek a s nimi se nás dotkly i zajímavé parfémy. V ulicích dráždí náš čich exotické vůně kebabu, pizzy a smažených burgerů. Škoda, že jsme si nepřivstali a nešli oklikou, možná bychom z ranní pekárny cítili něco našemu kraji bližšího, třeba chléb a koláče. Vůni důvěrně známou nám přibližují lípy podél cesty, a že se nemýlíme, potvrzuje silný bzukot včel. Musíme se protáhnout úzkými uličkami lemovanými starými kamennými zdmi, za nimiž dokvétá černý bez a v plném květu se rozpíná jasmín. On to tedy není jasmín, správně se jmenuje pustoryl, ale stejně mu říkáme jasmín. Ještě kousíček a jsme u vody. I voda voní, vlhká cesta kolem je porostlá netýkavkami a má úplně jiné aroma, než pěšina mezi poli, po které půjdeme za chvíli. Do té se opírá slunce a zlátnoucí obilí nám sděluje, že jsme tady doma. Jenže svět je přece jenom větší. Musíme projít lesem rozpáleným letním žárem, tady dřevaři vytěžují stromy poškozené kůrovcem. To není jedna vůně, je to prazvláštní a neopakovatelná směs travin, dřeva a smůly.
Za lesem u silnice stojí stará trempská hospoda. Tady si na své přijde nejen nos, ale i naše chuťové buňky. Takový gulášek s pravým českým bramborákem pořádně zapitý pivem, to je nedocenitelná směs vůní. Máte zaplaceno? Tak honem, na co čekáme, jede autobus. Jede po silnici s typickým odérem rozpáleného asfaltu, nad nímž se tetelí vzduch. Dávejte pozor! Neuvěřitelnou rychlostí se kolem nás přehnalo několik chlapů na kolech. Jejich propocené trikoty o sobě také daly vědět našemu čichu.
Tak, teď vystupte z autobusu a honem na vlak. Máte ještě nějakou potřebu? No, ano. Klíč je na pokladně. Popisy vůní si zde ušetříme, i když i to patří k létu. Nastupte si, jedeme k moři. Ke kterému? To je jedno. Potřebujeme do našeho programu slaný vítr ze vzdouvajících se vln, rybářské bárky a ryby. Natáhněme se do teplého písku a vdechujme vše plnými doušky. Cítíte to léto? Aha, pomalu začíná být chladno. Přioblečte se trochu, zpátky pojedeme kočárem. Ale napřed si dejte tu rybu a zapijte lahodným jižním vínem.
Že se do kočáru nevejdeme a že to do tmy domů nestihneme? Ale prosím Vás. Máme přece kouzelný kočár, ani moc nedrncá, všimli jste si. Možná jsme přece jen trochu těžcí, koníci se potí, my to cítíme a nevadí nám to. Spíše naopak. Je to takový znak života. No, vidíte, už jsme skoro doma. Ovanula nás vůně sena a krav pasoucích se na loukách. Je čas stavit se u babičky. Zve nás k ní naším nosem nepřehlédnutelný (nebo nepřečichnutelný?) borůvkový koláč s máslovou drobenkou a výborná káva. Vše zapíjíme malinovkou z malin natrhaných na kraji lesa. Strkáme nosy do sklenic, abychom si to vychutnali úplně a dosyta. Procházíme zahrádkou doprovázení sladkou vůní floxů. Babičce máváme od branky, přes kterou se klene stolistá růže. I babička zvedá ruku k pozdravu. To co z ní vychází je vůně nekonečné lásky. Někteří z nás se berou za ruce nebo kolem ramen, tak silná je ta energie.
A teď už musíte domů každý po svých. Zdatnější možná udělají partu, vezmou to přes kopec, aby viděli západ slunce a než se ho dočkají, udělají si ohníček. Někteří možná půjdou kolem voňavých městských kaváren a vináren. Nebo vstoupí do zádveří kostela, ucítí chladný, starým zdivem zvlhlý závan smísený s vůní leštěnky. Kostel je totiž vygruntovaný před poutí. Svatojakubskou? Nebo snad Anenskou? Další to mají kousek přes sady, v nichž už začíná padat ovoce. Jiná cesta vede kolem pivovaru. Dejte pozor, ať nezmoknete. Cítím slad a to bývá vždycky před deštěm.
Tak a už jsme doma. Každý otvírá svůj byt. Každý ten byt má naprosto typickou vůni, kterou nejlépe vnímáme, když se vracíme z dlouhé cesty. Není to jen dech bytu, ale vůně vzpomínek smíchaných s trochou nostalgie. Je to proto, abychom se rádi vydávali na cesty a rádi se vraceli domů.
Přemýšlím, jak asi voní druhým naše prožitá léta.