Na rudém kontinentu jsem strávil celý měsíc a měl možnost postupně objevovat Melbourne-Adelaide-Launceston-Burnie-Hobart-Sydney-Canberra-Brisbane-Perth. Toť výčet mých zastávek. Velmi intenzivní a produktivní pobyt, na žádném místě jsem nestrávil více jak čtyři dny. Kdo se vyzná v zeměpise, tuší, že přesuny nebyly nic jednoduchého. Jen pro představu, let mezi Brisbane a Perthem je ten vůbec nejdelší skrz australské vnitrozemí, trvá pět hodin a stroj nad mraky urazí vzdálenost přes 3 600 kilometrů, tedy skoro jako z Moskvy do Lisabonu. Austrálie je nesmírně pestrá co do počasí, teplot, přírodních, kulturních i gastronomických lákadel. Stejně tak pestré byly životní osudy krajanů, které jsem na různých místech potkal. Rád bych se s vámi podělil o pár z nich.
Energická honorární konzulka ČR v Melbourne Lenka Allen laskavě zorganizovala mou přednášku pro krajany, kam dorazilo na čtyřicet posluchačů, a předtím ještě deset samostatných schůzek s lidmi, kteří přinesli stará fotoalba, dopisy, dokumenty a především unikátní vyprávění. Za všechny mohu zmínit třeba 101 letého Jiřího Švengra, veterána RAF. Narodil se do židovské rodiny v Čáslavi, dospívání prožil v Praze, počátkem roku 1939 jej rodiče poslali do Velké Británie. Jeho starší sestra už tam chvíli pracovala jako au pair, mladší bratr o pár měsíců později dorazil v jednom z transportů organizovaných Nicholasem Wintonem. Po pádu Francie v létě 1940 se Švengr přihlásil jako dobrovolník k československým jednotkám na Britských ostrovech a absolvoval výcvik leteckého operátora v Manchesteru. Obdržel několik vyznamenání. Pouze kvůli krátkozrakosti se nemohl stát pilotem. Po válce zjistil, že část rodiny zahynula během holocaustu. Po krátkém pobytu v Československu se odstěhoval zpět do Velké Británie a v roce 1952 do Austrálie, kde úspěšně pracoval jako manažer a nákupčí pro různé firmy. Sháněl například po světě norkovou srst pro zaměstnavatele, který z ní vyráběl prvotřídní a velmi žádané kožichy. Při setkání pan Švengr na kolečkovém křesle působí jako křehký dědeček, ale jakmile se zadívá do fotoalb z války, okamžitě zbystří a spolehlivě si vybavuje všechny detaily, včetně jmen a dat. Poskytl neocenitelné detaily ze života našich letců u RAF. Téměř v samotném centru Melbourne se nachází sokolovna s českou restaurací a ubytovna pro krajany zvaná jednoduše Domov, spojená s galerií, kde se často konají kulturní akce. Ideální místo, kam si už desítky let lidé spolehlivě najdou cestu.
Jiří Švengr. FOTO: Martin Nekola
Ze státu Victoria jsem se přesunul do Adelaide v Jižní Austrálii. Také zde má český klub dlouhou tradici, jdoucí zpět do podzimu 1949. Zástupci poúnorové exilové vlny tehdy dali dohromady finance a na adrese 51 Coglin street ve čtvrti Brompton přestavbou starého kostela zřídili tzv. národní dům, později ještě rozšířený o restauraci. Dnes si tu pochutnáte na řízku, svíčkové, plzeňském pivu, ale především mezi strávníky narazíte na zajímavé lidi, kteří třeba prožili první léta v Austrálii tvrdou prací v důlních městech jako například Coober Pedy v rozpáleném vnitrozemí, kde se zapojili do těžby, zpracování a prodeje vzácných opálů. Vzhledem k omezenému času jsem mou průvodkyni, úžasnou paní Lídu, která má klub na starosti, požádal, aby mi doporučila navštívit někoho s opravdu výjimečným příběhem. Neváhala a poslala mne za Karlem Řehořkem. Téměř devadesátiletý vitální pán mne hned u branky uvítal s českou vlajkou a pozval do domu, připomínajícího spíše muzeum loutek. Pan Řehořek je totiž divadelník, který před ochodem z Československa roku 1969 působil na divadelních prknech v různých profesích v Praze a Plzni. V Austrálii našel poslání v organizování loutkových představení pro školy. Absolvoval jich nepočítaně a procestoval díky tomu opravdu celou zemi. Kromě toho loutky také sbíral a v zákoutích domu tak najdete stovky, ne-li tisíce různých exemplářů, od hadrových panenek z Ruska a masek afrických šamanů po vzácné vyřezávané dřevěné figurky z Indonésie. Člověk si připadá jako ve fantastickém světě, kde všechny pohádkové postavy ožily.
Další cesta mne zavedla do Tasmánie, kde jsem měl možnost ve městě Burnie pobývat u Vlastíka Škvařila, který léta pracoval v továrně na sýry Lactos, založené známým podnikatelem Milanem Vyhnálkem. Po odchodu do penze Vlastík propadl běhání a absolvoval několik dálkových běhů, aby vybral peníze na dobročinné účely, zejména pro nemocné děti. Byl vůbec prvním, kdo proběhl Austrálii ze severu na jih a ze západu na východ. Druhá zmíněná trasa pro představu měří 5978 kilometrů. Vlastík ji v roce 2008 zvládl přesně za sto dnů. Potom přesedlal na koloběžku, se kterou také zvládl ujet řadu neuvěřitelných vzdáleností. V Burnie žije také pianista a jazzman Viktor Zappner, který strávil několik let na zaoceánských parnících, koncertoval v klubech po celé Austrálii a organizoval i jazzové festivaly. Kromě toho působil jako školní psycholog, inspektor a sepisoval příručky vzdělávání pro aboriginské děti. Nejslavnějším a zároveň nejmovitějším Čechem na Tasmánii je bezpochyby Josef Chromy, muž vzácného podnikatelského talentu. Dnes třiadevadesátiletý byznysmen se může pochlubit australským nejvyšším státním vyznamenáním. Když v lednu 1951 jako dvacetiletý mladík připlul, netušil, že za pár let vybuduje úspěšnou firmu na masné výrobky Blue Ribbon, posléze že koupí vinohrady a vína značky Joe Chromy budou dobývat nejvyšší příčky kvality a chuti na světových soutěžích (zejména pak suché červené víno pojmenované „Pepik“), ani že i po devadesátce bude nadále řídit realitní firmu s desítkami developerských projektů. Fascinující osud rodáka ze Žďáru nad Sázavou. Jako memento nechal na střeše hotelu, který postavil a dnes obývá celé jedno patro, vybudovat přesnou kopii dřevěné chatky, kde strávil první roky v Austrálii, coby chudý přistěhovalec, zato s hlavou plnou plánů a doslova milionových nápadů.
Po týdnu stráveném v království tasmánských čertů jsem pokračoval do Sydney a Canberry. Pominu teď, že obě města mne uchvátila svými malebnými zákoutími, ale i český otisk je tu patrný na mnoha místech. V Sydney existují dva krajanské kluby (Sokol a Country club), v Canbeře jsem v budově Besedy dokonce přímo pobýval. Opět za mnou přicházeli různí zajímaví lidé a vyprávěli a já si dělal poznámky s tichým údivem, co vše lze zvládnout za jeden život. Nezapomenutelné bylo také odpoledne strávené v Brisbane, v Československém klubu v Queenslandu, jak zní celý název tamního spolku. Nachází se na předměstí, uprostřed divočiny, nedaleko rychlostní silnice. Když jsem se blížil k plotu, obklopujícím rozlehlý pozemek klubu, přeběhli či lépe řečeno přeskákali mi přes cestu dva klokani. Byť je klub poněkud z ruky, úžasné zázemí sem pravidelně láká množství krajanů z širokého okolí na nejrůznější oslavy a večírky. Na stěnách visí velkorozměrné malby, například panorama Hradčan, vytvořené Pavlem Formanem, starším bratrem režiséra Miloše Formana. Užíval jsem si povídání s třiadevadesátiletým Karlem Ulvrem, který po příjezdu do Austrálie v mládí pracoval několik let jako manažer na kokosové a kakaové plantáži na tichomořském ostrově Bougainville. Další den jsem ještě dostal možnost vystoupit v českém vysílání etnické rozhlasové stanice 4EB, které obětavě připravuje Stáňa Bílková s manželem.
Rozloučení s úžasnou Austrálií proběhlo v Perthu v Západní Austrálii. V červnu 1953 zde Josef Kučík založil Sdružení lidí dobré vůle, které několikrát změnilo název, ale funguje dodnes, byť nemá k dispozici vlastní prostory. Také v nejosamělejším městě na světě, jak se Perthu přezdívá, protože z jedné strany jej obklopují tisíce kilometrů oceánu a z druhé vyprahlá poušť, mne kromě pokladů v archivech čekalo několik setkání s pamětníky exilové vlny po srpnu 1968 a navázání nových přátelství. Čtenáři si mohou být jisti, že všechny australské zážitky budou brzy přetaveny do samostatné knihy.
