Položme si otázku, jak k tomu mohlo dojít. Proč my muži tak vehementně usilujeme zrovna o slávu v kuchařském umění, proč nechceme ženské trumfnout například v praní a žehlení prádla, v látání fuseklí, v uklízení bytu nebo třeba v háčkování deček? Myslím, že odpověď má hned tři aspekty – biologický, psychologický a sociologický.
Biologický aspekt považuji za naprosto zásadní! My lidští samci jsme totiž gastronomicky nejvyvinutějším živočichem. Ženské to sice pohrdavě nazývají „je rozežranej“, „je mlsnej jako koza“ či „ofrňuje se se nad vším, co mu dám na talíř“, ale správná vědecká definice zní: „Chlap (Homo masculus) stojí na vrcholu žracího řetězce!“ Je to tak, my za to nemůžeme, vývoj živočišných druhů už to tak zařídil. Každý muž má v sobě geneticky zakódován příkaz: „Milý chlapče, hubu sobě neošiď!“ Také je nutno přihlédnout k tomu, že v biologickém uspořádání světa plní samec funkci bojovníka a ochránce hnízda. Máme sice drobné výjimky – například u kudlanky nábožné, která s oblibou hned po souloži uhryzne svému kudlaňákovi palici – ale ty jen potvrzují pravidlo. No a jaký by to byl bojovník a ochránce, kdyby nebyl kvalitně napapán, kdyby neměl v bříšku jako v pokojíčku? Odpověď je jednoduchá: Stál by za prd!
Hned na počátku uvažování o psychologickém úhlu pohledu musíme uvést historicky potvrzenou skutečnost, že přijímat jen tak lážo plážo potravu z rukou ženy, je dost riskantní. Vemte si, kolik v dějinách figuruje slavných traviček. Jen namátkou jmenuji: Kleopatra, Livia Drusilla, Agrippina, Locusta z Gálie, Lukrécia Borgia, Kateřina Medicejská, Marie Margareta Brinvilliers a mnoho dalších. Tyhle holky prostřednictvím vlastnoručně naservírovaného jídla a pití zlikvidovaly celé šiky chlapů. Ale abychom nechodili jen do ciziny, kdo ví, co naše slavná Šárka nasypala do medoviny Ctiradovi a jeho hochům, než je rozvášněné Vlastiny bojovnice z Děvína zamordovaly? A jsou tu také baby, které dlabancem chlapa sice přímo nezlikvidujou, ale pořádně mu zkomplikujou život. Například biblická pramáti Eva. Šoupla Adamovi jablko a lup ho, už se stěhovali z Ráje do Slzavého údolí, kde Adam musel v potu tváře makat na chléb svůj vezdejší. Kdyby mu aspoň z toho jabka upekla štrúdl, aby si pošmákl, ale kdepak! Když se prostě ženská na chlapa naštve, tak – protože ho nepřepere – ho potrestá jídlem. Ostatně, vzpomínám si na vlastní dětství a na naší maminu. Zlatá ženská, ale jak táta zazlobil, hned jsme dva dny doma dlabali škubánky a rýžový nákyp, kteréžto on totálně nenáviděl. Co z uvedených faktů vyplývá? Především to, že mužská psychika je de facto stále v pohotovosti. Chlap se vlastně nepřetržitě podvědomě obává, že jeho milovaná Blaženka, Růženka nebo Maruška by se na něj mohla nakrnout a v rámci pomsty se proměnit v Agrippinu či v Lukrécii Borgiu. Naopak, když sám stojí u sporáku a sám si v hrnci míchá potravu, zažívá slastný klid.
Sociologický pohled je poměrně jednoduchý. Je zcela přirozené, že každý samec usiluje o to, aby se ve svém společenském okolí stal alfa-jedincem. Proto musí odrážet neustálé ohrožení ze strany konkurenčních uchazečů o tuto pozici. No a doba je taková, že těmito konkurenty jsou dneska už i ženské. Baby dnes řídí nadnárodní koncerny, chodí s policajtskými odznaky na ňadrech a s pistolemi na zadcích po městech, skáčou na lyžích, boxují, vzpírají, hrajou fotbal, projektujou mosty, pilotujou bombardéry, prostě vtrhly nekompromisně na naše výsostné samčí teritorium. Jak se bránit? Už starej dobrej Otto von Bismarck tvrdil, že nejlepší obranou je útok. My chlapi proto musíme zase na oplátku obsazovat jejich území. Musíme navléct zástěry, které se stanou naším bojovým mundůrem, uchopit kvedlačky, jež budou našimi meči. Musíme rozvonět kuchyně symfoniemi lahodných odérů, napnout svůj invenční potenciál k objevování a vynalézání nových pokrmů. Musíme vypnout své mužné hrudníky a jít do toho zápasu! Heslo zní: „Chlapi, vařte!“