Teplický světoběžník Jan Havlasa a jeho fantastické výpravy

Nesčetnými články, fejetony a cestopisnými prózami významně přispíval k poznání exotických krajů a jejich přiblížení veřejnosti doma. Jako velký vlastenec také vstoupil do služeb československé diplomacie. Žil na mnoha místech světa, zemřel v Los Angeles.

Vyrůstal v severočeských Teplicích v rodině učitele, skutečný vzor však našel ve svém prastrýci, který vlastnil cirkus, křižoval Evropou a vyprávěl úžasné historky. Jan se rozhodl, že také pozná dálavy. Studoval obchodní akademii a sám se zdokonaloval v cizích jazycích. V roce 1902 nastoupil na Filozofickou fakultu v Praze, kde se věnoval přírodním oborům, ale zároveň už sepsal svůj první cestopis ze studentských putování po vlastech českých, Slovensku a Uhrách.

Prostředí tehdy provinční Prahy jej nemohlo uspokojovat. Našetřil peníze a v červenci 1904 vyrazil na první zámořskou výpravu. V USA postupně navštívil New York, Saint Louis, Omahu, než na několik let zakotvil v Kalifornii, fascinujícím kraji věčného jara. Psal fejetony o životě našich krajanů pro Národní listy a věnoval se výzkumu rostlin, především kaktusů. V Los Angeles našel zalíbení v Elsie Hermanové, vzdělané dívce z české rodiny. Na podzim 1910 se vzali. Havlasa měl štěstí, že jeho nová choť byla podobného ražení jako on, odmítla maloměšťácký život a společně se vydali vstříc dobrodružstvím. Po svatební cestě v Mexiku odpluli na Tahiti a okolní atoly. Potkali se s dávným přítelem, astronomem, zanedlouho slavným Milanem Rastislavem Štefánikem, který zde budoval observatoř pro pozorování Halleyovy komety. Francouzskou Polynésii si zamilovali a pro Havlasu tento ráj na zemi nabízel neutuchající literární inspiraci, ačkoliv málem zahynul ve vlnách oceánu a krušné chvilky zažil i během děsivé tropické bouře. Po půlročním pobytu Havlasovi odcestovali zpět do USA. Následující dvě léta žili v Los Angeles, Havlasa se věnoval rostlinám, a především šetřil prostředky na vysněnou cestu kolem světa. 

V květnu 1912 konečně manželé vypluli přes Havaj směrem k Japonsku, druhé osudové zemi. Jako hosté vycházejícího slunce pobývali v Tokiu, Jokohamě i v posvátném kraji Kantó, z něhož se vypíná i mytický vrchol Fudži. Po výpravě do drsných planin nejsevernějšího ostrova Hokkaidó se přes Čínu a Indii vydali do Evropy.

Protože opět vyschly finance, musel Havlasa zpeněžit svoje zážitky. Přednášel ve Vídni i v Praze, připravoval k vydání svá další díla (Vzdálení příbuzní, Italské novelety, Stopy, jež nikam nevedou), stal se uznávanou osobností univerzitních kruhů. Méně chtěný zájem vzbudil také u rakouské tajné policie. Dusná atmosféra před první světovou válkou a nenaplněná touha českého národa po sebeurčení ponoukaly světaznalého dobrodruha, aby do svých článků nenápadně vměstnával kritiku Rakousko-Uherska a habsburské monarchie. V listopadu 1915 spolu se svým přítelem, pozdějším pražským primátorem Petrem Zenklem, vydal brožurku Osadní politika a Rakousko, kde si nebral servítky a predikoval, že monarchie ve válce skončí poražena. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a kritika válečného úsilí mocnářství Havlasovi vysloužila roční vězení.

28.říjen 1918 Havlasa přivítal s nadšením a ihned nabídl své zkušenosti nově založené republice. Uvažovalo se o něm jako o prvním velvyslanci v Číně či Japonsku, ale kvůli průtahům na ministerstvu zahraničí se o místo přestal ucházet a rozhodl se vlasti pomoci jinak. Stal se předním teoretikem československého kolonialismu a na mezinárodní úrovni prosazoval, aby africké državy ve válce poraženého Německa, tedy Togo, Kamerun, Namibie a oblast Tanganiky, přešly právě pod správu Československa. Havlasa se jako člen státní delegace zúčastnil Pařížské mírové konference a v diplomatických kuloárech horlivě lobboval za zářnou koloniální budoucnost země ve středu Evropy. Své poznatky shrnul do zajímavé studie „České kolonie zámořské“, nicméně velký projekt se ukázal jako ekonomicky neudržitelný. Rudo-bílý prapor s modrým klínem nad Afrikou nakonec nezavlál.

Kaktusy, jedna z velkých vědeckých vášní. FOTO poskytlo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

V říjnu 1919 Havlasa konečně obdržel vysněnou nabídku na místo velvyslance v Rio de Janeiru. Exotická Brazílie jej vždy lákala a s radostí přijal. Celý zastupitelský úřad vybudoval z ničeho. Našel vhodnou budovu, sám zvelebil okolní pozemek na okrasnou zahradu, navázal kontakty s krajanskou komunitou, pravidelně posílal do novin doma cestopisné črty a připravil zde půdu pro expanzi mnoha československých firem. Rezidence se změnila v oblíbené místo setkání zahraničních diplomatů a brazilské smetánky, ve volném čase s oblibou zajížděl do chudých oblastí, setkával se s prostými vesničany, pomáhal jim se sklizní nebo vymýšlel systém závlahy polí. V Rio de Janeiru byl dokonce jmenován dopisujícím členem Brazilské akademie věd, za etnologické studie ze života amazonských indiánů si vysloužil velké uznání. Na předměstí Ria, kde se dnes rozléhají ty nejluxusnější pláže, byl na Havlasovu počest v roce 1922 pojmenován jeden z ostrůvků při pobřeží Ilha de Havlasa. Pro bezprostřednost, svéhlavý přístup a nechuť k politickému taktizování narůstaly Havlasovy spory s ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Nesnášel každodenní úředničinu, která se však muži v jeho postavení nemohla vyhnout. Raději proto v červnu 1924 rezignoval a odjel si odpočinout do Československa. Na Karlově univerzitě se v dalších letech věnoval vědecké práci a konečně měl čas řádně utřídit a sepsat svá dobrodružství z cest.

V roce 1929 Havlasu oslovila Společnost národů, aby se stal členem mezinárodní komise pro kontrolu trhu s opiem. Chvíli váhal, ale nakonec s účastí na zajímavé a zároveň nebezpečné misi souhlasil. Do Čech se již nikdy nevrátil. Počátkem září se spolu s kolegy vydal na dlouhou plavbu do Indie. Pak pokračovali do Barmy, Číny, Thajska, Vietnamu a Kambodži, tedy zemí tzv. opiové stezky, kudy proudil obchod s tímto žádaným artiklem do Evropy. Setkali se s horskými nomády, piráty i siamským monarchou, jenž vyjádřil přání navázat diplomatické styky s Československem. Havlasa samozřejmě nezapomněl všechny zážitky pilně zapisovat. Kniha „Země pagod“ dodnes uchvátí poutavým vyprávěním a pozoruhodnými poznatky o kultuře a společnosti v jihovýchodní Asii. V metropoli Kambodži Phnom Penh dostal dopis od manželky Elsie, že ministr zahraničí Edvard Beneš, který měl vždy výhrady k jeho stylu práce na brazilském zastupitelství, mu zarazil možnost dalšího kariérního postupu v rámci ministerstva. Ač si velmi vážil T.G. Masaryka, Havlasa zanevřel na československou politiku a ženě odepsal, aby přestěhovala domácnost do Paříže, kde se po skončení opiové mise natrvalo usadí. Tak se i stalo. Na celé desetiletí zmizel z veřejného povědomí, sem tam o sobě dal vědět, například sbírkami povídek „Přízraky a zázraky“ či „Schody do povědomí“. Ukazoval v nich čtenářům skryté stránky bohatého kulturního a duchovního života japonských rolníků, pralesních kmenů i kreolských rybářů. Čtivé knihy s ideální kombinací tajemna, exotiky a poučení si našly tisíce příznivců. Bohužel, koncem třicátých let se nad Československem snášely černé mraky a Havlasovo dílo postupně zapadalo.

Obsazení vlasti nacisty 15. března 1939, byť v ní dlouhodobě nežil, jej velmi zasáhlo a zároveň posílilo odhodlání znovu vstoupit do státních služeb. Překonal osobní nevraživost k Benešovi a nabídl se exilové vládě v Londýně. Ta ráda využila jeho praktických znalostí zámořských krajin, když potřebovala navázat styky se zeměmi třetího světa, přesvědčit je k odmítnutí Mnichovské dohody a mezinárodnímu uznání exilu. Havlasa měl být coby diplomat vyslán do Austrálie, nakonec v dubnu 1943 přišla nabídka na místo vyslance v Chile. Za návrat do Latinské Ameriky byl rád. Jednak se znovu s chutí pustil do výzkumu exotických plodin, ale velmi se angažoval na prohloubení české stopy na kontinentu. Připravoval ve španělštině přednášky o situaci v Evropě, promlouval k Chilanům v tisku, pořádal mnoho kulturních akcí, kterými sbližoval oba národy.

Jan Havlasa jako vyslanec v Chile po druhé světové válce.
FOTO poskytlo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně

Havlasovým ryzím úmyslům se však znovu do cesty připletla politika. Odpůrci z řad komunistických exponentů na ambasádě mu vytýkali chladný postoj ke spojeneckému Sovětskému svazu, proamerické kruhy na něj naopak útočily kvůli kontaktům s levicovými intelektuály, zejména básníkem Pablem Nerudou. Havlasa se ocitl mezi mlýnskými kameny a koncem války měl být z příkazu ministerstva zahraničí opět odvolán. Vydržel sice v úřadě až do roku 1946, ale po další trpké zkušenosti s nevděkem československého státu se definitivně rozhodl odejít do ústraní do Kalifornie a zpřetrhat se starou vlastí všechny vazby.

Poslední léta nebyla nikterak veselá. Elsie vážně onemocněla cukrovkou a potřebovala neustálou péči svého muže. Odešla v prosinci 1957. Se smrtí milované osoby se nikdy nesmířil a zbytek života se za zdmi domku v Los Angeles věnoval psaní poezie a prózy. Jedním z mála osobních přátel mu zůstával jiný známý dobrodruh Eduard Ingriš. 13. srpna 1964 zemřel v sedmdesáti letech na infarkt, přičemž většinu majetku odkázal místnímu Sokolu. Příštím generacím zanechal neobyčejně bohaté literární dílo, čítající třicet cestopisů a čtyři desítky prozaických a básnických sbírek. Velkou část Havlasovy pozůstalosti, včetně dopisů a fotografií, naleznete v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Klidné Vánoce a na viděnou u dalších fascinujících příběhů Čechů ve světě v roce 2024!

Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.