To prosincové ráno jsem si nastartovala auto, aby mi rozmrzlo a ve čtvrt na osm jsem vyrazila na autobus.
Pořád si myslím, že tam budu, stejně jako když jsem jezdila do práce, za dvacet minut v pohodě, ale bylo namrzlo, mlhavo a já asi jela jak "s hnojem", takže jsem vylézala z auta ve třičtvrtě na osm a autobus má odjezd v 7:50! Stihla jsem to, ale dobře se mi s tou taškou s dvěma velikánskýma krabicema cukroví, které jsem ještě, aby to holky mohly dobře vyndat rovnou na štědrovečerní stůl, narovnala každé do velké, těžké oválné zapékací skleněné mísy, neběželo. Musím se ale pochválit, dala jsem to...
K sestře do Košíř jsem dojela v pohodě, akorát jsem ještě na přestupu na Pavláku koupila jí a kamarádce Lence k té krabici cukroví zlaté jmelí. Spolu jsme pobědvaly a u kávy probraly všechno, co se událo za tu dobu, co jsme se neviděly. Na třetí hodinu jsem pak byla s Lenkou domluvená, že za ní přijedu s cukrovím na Budějárnu a v sedm večer jsem měla se sestrou a švagrem rande "u koně pod ocasem".
Chtěla jsem nasát tu vánoční atmosféru ve městě, a tak jsme prošli Václavák, Staromák, Kampu... A já se snažila si něco z té naší zlaté stověžaté vyfotit, protože to bylo skutečně moc hezké.
No a když si člověk odmyslí ty davy cizinců, ceny u stánků a to, že si pořád musel dávat pozor, aby ho někdo v té tlačenici neokradl, tak je ta naše zlatá stověžatá vážně kouzelná.
Ale bydlet bych tady už ani za nic nechtěla, mně se snad tady i špatně dýchá, u nás v horách je ten vzduch přece jenom nějaký jinačí.
Navečer jsme se ještě doma s s sestrou docela nasmály u pohádky "Princezna a půl království". Švagr se teda moc nesmál, protože se celou dobu snažil odstranit z televize komentář pro nevidomé, který se tam Evě nějak podařilo dostat a ani nevěděla jak. Nám se doma už taky někdy podařilo zadat si titulky pro hluchoněmé, ale komentář o tom, co se na obrazovce děje, pro ty, co to nevidí? To jsem doposud vůbec netušila, že něco takového existuje. No všechno je jednou poprvé, že? Teď už to aspoň znám a vím, co to obnáší. A bylo to zajímavé, hahaha.
Nahoře na spacím patře pod stropem jsem se kupodivu docela dobře vyspala. Po ránu mě pak vzbudila auta těch, co musí do práce, aby jsme si my důchodci mohli ještě lebedit v posteli, chachá. Na to už jsem si skoro odvykla.
V Praze mě ve středu čekala kontrola u lékaře na Budějárně a pak šupky dupky domů. Jako ukázka života ve velkoměstě mi to už stačilo, holt člověk si musí chtě nechtě vzpomenout na slova klasika, že "v Praze, tam je blaze" a taky že "Ústí není Praha..."
Na Budějárně jsem to vyřídila celkem rychle, mamo i sono bez známek recidivy a paní doktorka mi jenom napsala prášky a příští kontrolu mám zase za půl roku. Ve dvanáct už jsem seděla v autobuse a jela domů. Auto na mě na parkovišti počkalo a cestou jsem ještě stačila nakoupit.
Syn mi říká, že to auto ví, že ho nemám ráda a pomlouvám ho a proto mě zlobí. No, já myslím, že se mě asi nikdo nemůže divit. Za co bych ho měla mít ráda, vždyť mi dělá naschvály... Ten pacholek mě odmítl otevřít kufr, když jsem před ním stála s plným vozíkem nákupu! Asi se zasekl zámek či co. Achjo, musela jsem si to všechno narovnat vzadu na sedačky a za sedačky.
Potom jsem, když už jsem tam byla, koupila i kapra. Pochopitelně živého, jako ho kupujeme každoročně a ten uličník se mi celou cestu snažil dostat z tašky ven.
Doma už na něj čekala napuštěná vana, protože jsem to, že ho vezu dědečkovi nahlásila.
Byla jsem ráda, že jsem vše vyřídila a už nikam jet nemusím.
Po té hrůze, co se na Filozofické fakultě ve čtvrtek odehrála, by mě snad už ani to procházení Prahou nebavilo. Těch mladých životů je mi neskutečně líto, ale nejenom jich, také jejich rodičů a blízkých. Navždy v nich zůstane bolest, která se každý rok o adventu připomene. Takoví lidé často už Vánoce ani neslaví. Chápu je, cítím neskutečnou bolest a lítost, ale pomoci jim nedokážu...
Po tom všem, co jsem za tento rok zažila jsem poděkovala za zázrak, díky kterému syn přežil strašlivou autonehodu a slíbila jsem si, že v sobě nebudu živit žádnou zlobu a nenávist k nikomu a ničemu.
Farář Czendlik prý na dotaz, proč nejsme šťastni odpověděl:
"Místo toho, abychom milovali to, co máme, a radovali se z toho, milujeme to, co nemáme. A to nás sžírá a ničí. Takže radujme se z toho, co máme.
Požehnané svátky...
A nejenom do toho následujícího roku, ale do všech dalších let přeji sobě a všem hlavně pevné zdraví a spokojenost. Štěstí bývá prchavé a člověk nemůže být stále šťastný, úplně by stačilo, kdybychom nebyli nešťastní ...