Už je to pár let, pracovala jsem tenkrát jako OSVČ. Od rána, v 7 hodin jsem vyjížděla, v 19 hodin, někdy i později, jsem se vracela domů. V pátek a sobotu jsem pracovala doma, psala jsem v kanceláři v přízemí zprávy a faktury. Na vánoční úklid jsem si vždycky potrpěla, ale času moc nezbývalo, postupovala jsem od pokoje k pokoji, na kuchyni došlo naposledy. Až bylo všechno uklizené, naleštěné, došlo na pečení cukroví.
Zásoby na pečení ve spíži, lednička plná. Robot zpracovával těsto, na sporák jsem postavila hrnec Zepter, do něj konzervu slazeného kondenzovaného mléka, po dvou hodinách vaření se z mléka stával karamel. Mnoho let jsem to tak dělávala, když se do karamelu zašlehalo máslo, byl to ten nejlepší krém. Užasná chuť. Pod nohama se mi pletla kočka Tim a fenka Líza, obě čekaly, jestli něco neupadne. Každý rok to bylo stejné, vždycky jsem prostě pekla na poslední chvíli, ostatní už měli krabice plné dvanácti i více druhů cukroví, viděla jsem to, zákazníci nám od počátku prosince nabízeli k ochutnání.
Každý rok to tak bylo, ale tenkrát byla změna. Modré kondenzované mléko nebylo. Našla jsem v regále obchodu růžovou konzervu. Majitelka obchodu mne ujistila, že je to stejné, naprosto stejné! Neuposlechla jsem varovný hlas, nastala katastrofa. Po hodině a půl jsem sundala hrnec Zepter ze sporáku, že za půl hodinu to dojde. Otočila jsem se k robotu, že vyndám těsto, nastal výbuch. Naprostý šok, první, čeho jsem si všimla, bylo zmizení kočky i psa. Přísahala bych, že prošli zavřenými dveřmi. Přežili. I já jsem přežila. V devastované kuchyni jsem stála jak solný sloup, ve vlasech jsem měla spálený karamel a smála jsem se jako blázen. Na stropě bylo vidět, kde bylo epicentrum výbuchu: přilepené kolo karamelu a od něj drobné kousky rozseté po stropě na všechny strany. Spálený páchnoucí karamel byl na okně, na podlaze, poklička ocelového hrnce značky Zepter udělala proláklinu na dveřích lednice a změnila se v šišoid. Karamel byl posléze nalezen i v uklizených skříňkách, dokonce na skleničkách, za dveřmi skříněk. Matka se přišourala na kontrolu a tiše řekla:“ Taky tě ta poklice mohla trefit“. Do toho zazvonil můj kolega Lubošek, zíral od branky do rozsvíceného okna a když jsem mu popsala, co se stalo, nešetřil ošklivými slovy na můj účet. „Fyzika ti nic neříká?“ Bylo jasné, že jsem v jeho očích poklesla na úroveň ostatních žen. Marně jsem tvrdila, že je to osvědčený recept, dokonce v kuchařkách, už nikdy mi neřekl, že jsem výjimka mezi ženskými, že mi to fakt myslí.
Když jsem se koupala, karamel byl i v podprsence a kus mne spálil na zádech. Následující den jsem u pokladny v obchodě chtěla platit bankovkou a zůstala mi přilepená na prstech. Pokladní si mne s odporem měřila, v rychlosti jsem ji ujistila, že to není to, co si myslí, že je to ten karamel.
Vymalovat jsme tenkrát do Vánoc fakt nestihli, úklid proběhl do půlnoci a i to cukroví jsem tenkrát stihla napéct. Pobavila jsem i paní z pojišťovny a udělala jsem radost i prodejcům Zepteru, protože hrnec to přežil a přežila jsem to i já. Karamel dělám pořád, ale konzervu vařím otevřenou, dokonce se prodává kondenzované karamelové mléko, ovšem ta chuť už to není!