Jak jsem si hledala práci, aneb "těžký život seniora"
FOTO: Dana Straková

Jak jsem si hledala práci, aneb "těžký život seniora"

7. 9. 2023

Když k ránu začalo pršet a vypadalo to, že snad nikdy nepřestane, povalovala jsem v posteli a přemýšlela o všem možném i nemožném. Nejenom o dětech, vnoučatech a dovolené, ale taky o tom, co jsem zrovna četla. Třeba jaký je problém pro starší lidi sehnat práci, když je nikde nechtějí. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem si hledala práci - brigádu já a chtěla jsem, po dvaačtyřiceti letech v kanceláři, třeba i uklízet, ale nikde "starou bábu" nechtěli.

Bylo mi lehce přes šedesát a cítila jsem se docela fit. Až jsem si našla úklid v motelu u jezera. Ovšem problém byl v tom, že pan majitel si myslel, že za padesát korun na hodinu mu stačím za dopoledne uklidit celý motel. Ráno vynést koše a sebrat vajgly a papíry před motelem, uklidit záchody u restaurace, vytřít kuchyň, chodbu a restauraci, než se budou podávat snídaně, a potom denně převléknout postele a vytřít chodbu v přízemí, co se střídali nasmlouvaní vlakoví strojvedoucí. A pak už byly hostinské pokoje v patře, málokterý byl obsazen déle než dva, tři dny, a tak bylo potřeba všechny uvolněné uklidit, převléknout postele, utřít prach, vytřít balkon, uklidit koupelnu a záchod a vyluxovat koberce, doplnit toaletní papír a mýdlo a zkontrolovat, jestli není něco poškozené, nebo odcizené. A když už jsem všechny pokoje, co byly potřeba uklidila, celou horní chodbu vyluxovala a vytřela schody z patra do přízemí, musela jsem roztřídit špinavé prádlo - spočítat kolik je tam ručníků, polštářů, povlaků a prostěradel a fofrem to sepsat, abych to stihla, než přijede auto z prádelny, aby to mohlo odvézt. A to, co z prádelny přivezli, bylo potřeba zkontrolovat, jestli odpovídá dodáku a uklidit ho do skladu prádla.

Všechno tohle se předpokládalo, že stihnu do jedenácti, maximálně do dvanácti, aby mi nemusel pan majitel platit víc než tři stovky denně. A jelo se na dlouhý a krátký týden a já, ačkoli nejsem žádná třasořitka, jsem z toho byla po měsíci neskutečně unavená a uhnaná, protože jsem nechtěla něco odfláknout. Jak by k tomu ti lidi přišli, kdyby měli špínu v koupelně nebo neuklizený balkon? Připadala jsem si úplně nemožná a radši jsem to vzdala, i když jsem to považovala za osobní prohru, že prostě nejsem schopná takové tempo vydržet.

Potom jsem si našla brigádu ve vinotéce v jednom obchoďáku. To by mě i bavilo, ale zase tam mě potřebovali jednom na zástup, ty dvě dívky, co tam byly, si většinou stačily samy.  Když jsem s nima sloužila já, bylo to o Vánocích, mezi svátky a na Silvestra, kdy lidi chodili hodně, ale po Novém roce už mě zase nepotřebovali a měla jsem jenom čekat, jestli mi zavolají. A nevolali a nevolali a já jsem neměla chuť čekat, kdy si zase vzpomenou. Chtěla jsem normální práci, třeba jen pár hodin v týdnu, ale pravidelně a ne jen nárazově. Navíc se i stávalo, že mi zavolali a já jsem do práce přijela a po obědě mi bylo řečeno, že lidi nechodí a že mě tam na odpoledne už nepotřebují. A abych tam jezdila na tři hodiny, za které jsem dostala 240,- korun (myslím, že to bylo 80,- na hodinu), to mi teda přišlo divný. Den v háji, nafta vyjetá a peníze nic moc.

Potom jsem jednou jela nakoupit do sousední vesnice a u řezníka za výlohou měli inzerát, že přijmou dělnici v kartáčovně. Tak jsem fofrem jela domů, abych se převlíkla a nejela tam v maskáčích a crocsech, abych nevypadala jako bezdomovec. A přišla jsem tam s tím, že jsem si přečetla jejich inzerát a že bych měla o práci zájem. Paní v kanceláři byla moc milá a odvedla mě k panu řediteli. Ten mi vysvětlil, co by ta práce obnášela, šlo o výrobu kartáčů, pochopitelně. Hahaha, nic jiného jsem ani nepředpokládala. A povídal, jakou mají pracovní dobu atd. a evidentně jsem se mu líbila, moc hezky jsme si popovídali a už to vypadalo, že mě tedy bere. Sláva! Ovšem pak se zeptal, kdy bych mohla nastoupit, předpokládal totiž, že jsem na pracáku jako ostatně celé široké okolí. A já zcela bezelstně s úsměvem řekla, že třeba hned, protože jsem v důchodu a mám tím pádem spoustu času... A bylo to v háji, pan ředitel řekl, že to teda ne ne ne, že to netušil, že je to takhle a to volné místo je právě po paní, co šla do důchodu a důchodkyní ho řešit v žádném případě nechce. Potřebuje prý někoho nastálo. No, ale já jsem chtěla pracovat nastálo a normální pracovní dobu, jenomže o to on od důchodkyně nestál.

A pak jsem na stránkách muzea četla inzerát, že přijmou průvodce - brigádníka. Jenomže to bylo už dlouho, co tam ten inzerát byl, ale přesto jsem na něj odepsala s tím, že možná, že už je místo obsazené a že chápu, že už je po sezoně, ale že bych byla ráda, kdyby mě v případě potřeby kdykoli v budoucnu kontaktovali... A tak jsem se dostala k tomu, co teď o sobotách a nedělích dělám. Nejdříve to bylo jenom na zástup, ale potom, co jedna ze dvou stálých brigádnic - důchodkyň zemřela, mě zaměstnali jako průvodkyni na zbytek sezóny. A od té doby tam každý rok jsem. A jsem tam ráda a opravdu ne pro peníze. Ty beru jenom jako milé přilepšení, takové lepší kapesné...

Práce mě baví, lidé jsou vesměs milí a pohodoví, ale občas si vzpomenu na to, co mi tehdy pověděla snacha, když jsem jí o úmrtí paní Vlasty řekla. To mi tenkrát řekla, že jsem ČARODĚJNICE a kdyby se to stalo jí, tak by měla výčitky svědomí, že to té paní přivolala. Že jsem se tam určitě, jak mě zná, snažila zuby nehty dostat a že kdybych nebyla tak umanutá, tak se to nestalo. A že teď se se mnou ani nemůže pohádat, abych jí taky něco nepřivolala. No bylo to trochu jako v legraci, ale ne úplně...

Docela mě to mrzelo a musela jsem o tom dlouho a hodně přemýšlet. V tomhle mám vážně čisté svědomí, opravdu jsem nikdy nikomu  nic zlého nepřála. Naopak si takové myšlenky vždycky zakazuju, protože se říká, že nemáš přát nikomu nic takového, co by sis nepřála sama sobě, protože se to lehce může otočit proti tobě. Paní Vlastě a ani nikomu jinému bych nic zlého nepřála, sloužily jsme sice spolu jen dva dny, tedy jednu sobotu a neděli, ale myslím, že jsme si docela rozuměly. Kolikrát už jsem si na ní vzpomněla a říkala jsem si, copak se asi stalo s jejím pejskem Voříškem? Jakpak se asi o něj její syn postaral...

 

Hodnocení:
(4.8 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.