V domě bylo nezvyklé ticho. Mladí i s dětmi jsou celý víkend na horách, Petr s Martou si po včerejší návštěvě divadla pořádně přispali. Probudil je hlad, a tak si společně připravili něco mezi snídaní a obědem. Bílé fazolky s pikantní omáčkou, volská oka a kousek opečené klobásky. A pochutnali si. Pohled oknem je jen ujišťoval, že je třeba se na dnešní den vydatně posilnit. V polovině března padaly malé ledové krupky s deštěm a tloukly do oken. Vítr ohýbal stromy a tmavá obloha jakoby se sklánéla níž a níž.
“Skočím pro to auto, co jsme včera nechali na parkovišti.” řekl odhodlaně Petr a ještě si to dodatečně zdůvodňoval.
“Někdo pro něj dojít musí. A taky bych neměl čím jet v pondělí do práce.”
“Ale počasí je tam hrozné, možná bys mohl hodinku počkat, třeba se to zlepší. Teď se počasí mění každou hodinu.” navrhovala mu Marta.
“Díval jsem se na radar, bude spíš hůř. Dojdu na konečnou trolejbusu a do centra se svezu.” rozhodl se definitivně, vzal si teplou bundu, nazaril si čepici a odešel.
Marta rozdělala oheň v krbových kamnech, protože jí bylo trochu chladno. A vzala si rozečtenou knížku Tiché roky od Aleny Mornštajnové. Usadila se na své nejoblíbenější místo na sedačce. Pěkně do rohu, kde se mohla pohodlně opřít a dát si nohy nahoru. Dnes je den na čtení jako stvořený.
Odpoledne by se měla zastavit Jana s Pavlíkem. Od té doby, co se viděly na vernisáži fotografií, se nepotkaly. Martu překvapilo, když jí Jana v týdnu zavolala, jestli by se s Pavlíkem nemohla zastavit na hodinku u ní doma. Zněla docela naléhavě, ale zdůvodnila svou prosbu tím, že chce, aby si Pavlík zvykal pobývat v prostředí, které nezná. A pokud bude Pavlík v pohodě, ony dvě si mohou popovídat. Marta se opatrně pokusila dozvědět něco víc, poodhalit ten pravý důvod, ale Jana se z jejího dotazování zdařile vyvlékla nicneříkající odpovědí: “Když budeš mít na návštěvě dva Aspíky, vždycky je co řešit…”
Marta se s Janou znala z doby, kdy Jana chodila s jejím synem Liborem. Jejich vztah vlastně skončil dřív, než začal. Jana mu otevřeně řekla, že má Aspergrův syndrom a seznámila ho s tím, co to všechno znamená. Nezazlívala mu jeho rozhodnutí a myslela si, že je na život o samotě připravená. Marta jí pak pomohla v situaci, kdy po náhodném přepadení v parku, trpěla stupňujícími se úzkostmi a přestala vycházet z bytu. Poté se mnoho měsíců neviděly, ač žily ve stejném městě. Potkaly se až nedávno na vernisáži Petrových fotografií.
Petr se s autem nevracel, poslal jen zprávu, že se ještě musí zdržet ve městě. Počasí se nijak nelepšilo, a tak byla Marta ráda, že si zatopila. Od krbových kamen sálalo příjemné teplo, panoval všeobjímající klid. Konečně se jí podařilo knížku dočíst Příští týden má Alena Mornštajnová v knihovně besedu a autogramiádu. Má v plánu tam zajít a nechat si knížku podepsat.
Domovní zvonek se ozval v pravou chvíli. Marta vyskočila ze sedačky, odložila knížku a rychle šla otevřít. Jana s Pavlíkem vypadali jako dva sněhuláci.
“Vy jste přijeli trolejbusem a jdete z konečné pěšky? Mohla jsi zavolat, já bych pro vás dojela autem.” podivila se Marta. Jejich dům byl až na samém okraji města a na konečnou hromadné dopravy to bylo skoro dvacet minut pěšky.
“Auto si dnes vzal Ríša, jel za rodiči na Moravu.” vysvětlila Jana a spolu s Pavlíkem se přesunula ke krbovým kamnům. Mihotání plaménků je oba přitahovalo.
“Dáte si něco teplého? Pavlíku, myslím, že ty máš rád horké mléko.” obrátila se Marta na chlapce, který byl viditelně fascinován ohněm. Chodil kolem kamen a zkoušel, jak daleko ucítí teplo.
“Ta krbová kamna ho upoutala. Teď přemýšlí a za chvíli budou následovat spousty otázek. A určitě nejen ke kamnům.” vysvětlila Jana a požádala Martu o hrnek horkého čaje.
Pavlík si pečlivě prohlédl i celou místnost a opravdu je zaplavil řadou dotazů. Některé byly dost technické, mohl by je spíš zodpovědět Petr, ale ten se stále nevracel. Nakonec na Pavlíka zabral pudink s malinovou šťávou a malinami. Do jeho chuti se Marta strefila, Pavlík pudink miloval. Pak si vybral ze Sofiiny knihovničky encyklopedii a pečlivě ji studoval u jídelního stolu. Číst už uměl zcela plynule.
“Jsem ráda, že je v pohodě. Připravovala jsem ho na návštěvu předem. Nemá rád žádná překvapení. Preferuje, když všechno běží podle nějakého řádu. A já vlastně taky.” přiznala se Jana. Měla s tím své zkušenosti. Marta stále čekala, že se rozhovor stočí někam jinam, nevěřila, že by si Jana chtěla popovídat jen o Pavlíkovi.
Najednou chlapec vyskočil rychle od stolu a odsunul razantně židli, která zadrnčela po podlaze. Vrhl se k oknu, kde se zvenku mezi truhlíky ještě se zimní výzdobou krčila černá kočička. Kočička Pavlíka upoutala. Vydržel stát u okna dlouhé minuty, až se Marta po dohodě s Janou rozhodla, že zkusí kočku nalákat domů. To se jim podařila, i kočička toužila být v teple. Schoulila se na podlaze nedaleko krbových kamen. Pavlík se obrátil na Janu s dotazem v očích. A když kývla, pomalu se ke kočce pŕibližoval a odvážil se jí dotknout. Skončilo to tak, že oba leželi na podlaze u kamen a Pavlík s nekonečnou důkladností podrobně zkoumal kočičí reakce.
“Jsem ráda, když je Pavlík takhle klidný a štastný. To je pro mě odměna. Myslím, že si rozumíme.” řekla Jana šeptem, aby nenarušila navozenou atmosféru klidného sobotního odpoledne.
“Ale?” rozhodla se Marta, že se konečně zeptá, co je pravým důvodem Janiny návštěvy.
“Jaké ale?”
“Mám dojem, že jsi se mnou chtěla mluvit i o něčem jiném.” řekla Marta sice šeptem, ale dost rezolutně.
A Jana konečně dostala odvahu se svěřit. Šlo o její vztah k Ríšovi. Z počátku myslela jen na to, jak pomoci Pavlíkovi. Pavlík na ni dal a rozumněli si. Pak svolila, že se nastěhuje k Pavlíkovi a k Ríšovi do bytu, aby bylo všechno jednodušší. Hlavně pro ni jednodušší. Souhlasila, chtěla být s Pavlíkem, rozumněla mu a brala to jako své poslání. Ríša měl velký a pěkný byt s prostornou terasou, měla tam svůj pokoj, kam si přivezla pár svých věcí. Trvala od počátku na tom, aby si nastavili pravidla. I ta finanční. Všechno fungovalo tak, jak se dohodli. Jen po několika měsících jí v tom Ríša začal dělat zmatek. Došlo jí, že Ríša v ní vidí víc, než jen pečovatelku o svého syna. Ale ona se nedokázala vyznat sama v sobě. Nejdřív chtěla být zodpovědná, ignorovala veškeré jeho náznaky. Ale rozum jí našeptával, že by jejich vztahu mohla dát šanci. A o tom si potřebovala s někým popovídat. A Marta byla jediná, komu se svěřit dokázala.
Poklidnou atmosféru sobotního podvečera narušil Libor s Mai. Zastavili se cestou z Prahy, aby Martě konečně oznámili datum svatby. A do to se vrátil i Petr. Ten se také potřeboval honem svěřit. Ale když uviděl, kolik je v jídelně lidí, nechal si to na později. Jen Marta vycítila, že je jako papiňák před výbuchem.
Příchod několika cizích lidí vytrhl Pavlíka z pohody. Chtěl jít domů, ale kočičky se nechtěl vzdát. Trval na tom, že se spolu domluvili, že půjde s ním. Jana mu vše několikrát trpělivě vysvětlila a zdůvodnila, až to konečně uznal a kočičku uvolnil ze svého náručí. Libor s Mai vzal Janu s Pavlíkem autem na konečnou trolejbusu. Pak přišla zase Petrova chvíle.
“Tak, víš proč jsem se vrátil tak pozdě? Někdo nám ukradl auto! To, co jsme nechali na tom parkovišti u starého města, když jsme byli v divadle! A já jsem celý den někam telefonoval a zjišťoval, co mám vlastně dělat. Odtáhnout ho nemohli, vždyť bylo na parkovišti a parkovné bylo zaplacené. Ale policie trvala na tom, že si musím nejdřív zavolat na odtahovku a mít to od nich potvrzené. A také mi řekli, abych se zamyslel, zda jsem nezaparkoval někde jinde. Nebo zda s autem nemohl odjet někdo z rodiny. Prý se jim to stává.” vychrlil ze sebe Petr, aby trochu vyrovnal ten přetlak. Tvářil se hrozně.
Marta mlčela, tušila, že to nebude ještě všechno.
“Celou cestu na policii jsem si nadával, že jsem neodolal a pil s tebou ty bublinky. Na policii mě zpovídali jako malého kluka, kontrolovali doklady a chtěli se mnou sepsat protokol. Odmítal jsem, dokud neuvidím záznamy z kamer. Těch je na parkovišti několik, tak snad jsou aspoň k něčemu. Chvíli odolávali, ale pak jeden z nich odešel a nějak to zařídil. Na záznamu si nějakej chlápek bleskově otevřel naše auto a s klidem s ním odjel. Samozřejmě mu nebylo vidět do obličeje. Kšiltovku měl naraženou hluboko do čela. A stalo se to těsně před osmou.” dokončil Petr popis svých dnešních zážitků.
“Tak si aspoň nemusíš vyčítat ty bublinky. Auto bylo pryč dřív, než skončilo představení." reagovala opatrně Marta. "
"To je nám houby platné, auto je stejně pryč." odsekl Petr.
"A co bude dál?"
“Nějakou dobu se čeká a když se auto nikde nenajde, přijde nám vyrozumnění. To je doklad pro pojišťovnu a evidenci vozidel.”
“A můžeme v tom ještě něco udělat?”
“Nevím co.” zabručel Petr naštvaně.
“Jistě máš hlad, mám ti připravit něco k jídlu? navrhla Marta opatrně.
Petr jen rezignovaně pokýval hlavou.
Pozdě večer Martě pípla na mobilu textovka: “Moc ti děkuji za pěkné odpoledne. Pavlík stále básní o kočičce. Už jí tady v bytě našel místo na pelíšek. Jana”
