Nesnaž se dítě postavit tak, že ho držíš za ručičky.
Když ho bereš do náručí, je třeba ho chovat takzvaně na tygříka. Mami, ty nevíš, co je to na tygříka? Ukaž, dej mi ho, takhle přece…
Když nechce jít, nech ho ležet na zemi, má právo na vlastní rozhodnutí.
Nechce jíst, tak ho nenuť.
Ne, nejí nic co je chemicky zpracováno a tento druh přesnídávky mu rozhodně nedávej.
Nešišlej, mluv s ním jako by byl už dospělý. Ano, my s ním od narození mluvíme jako s dospělým.
Neokřikuj ho, nevadí, že křičí. Když se mu chce křičet, ať křičí, je to přece dítě.
Když se nyní žena stane babičkou, dostane se tím do pozice poučovaného člověka a ze všech stran slyší, co má a nemá dělat. Pryč je doba, kdy starší ženy radily mladším, nyní je tomu přesně naopak.
Milé babičky, je nutné smířit se s tím, že když děcko tluče hračkou do stolu a vynucuje si pozornost řevem, nevadí to, protože je to dítě. Je nutné ovšem zároveň přijmout fakt, že když na něj mluvíte ve zdrobnělinkách, vadí to, protože je vhodné chovat se k němu od narození jako dospělému.
Zásady, rady a doporučení, které sdílely při výchově dětí ženy, které jsou nyní v pozici babiček či prababiček, jsou jiné, než bývaly v době jejich mládí. To je jedna nejdůležitějších věcí, se kterými je třeba se smířit, pokud žena v roli babičky obstát nebo ji aspoň ve zdraví přežít.
Druhá nejdůležitější skutečnost je: vše, co je třeba vědět, nyní matka najde na sociálních sítích, proto nepotřebuje rady matek či tchyní.
Jakákoli věta obsahující slovo „musíš“ je v komunikace s mladou matkou zakázána.
Nevhodné jsou i věty zahrnující spojení „měla bys“.
Naprosto politováníhodná je žena, která vypustí z úst větu obsahující výraz „my jsme to dělaly jinak“.
Kdo dodržuje tyto tři zásady, učiní první významný krok k tomu, že výchova jeho vnoučka bude probíhat v rodině v klidu a celkovém porozumění.
Je třeba rovněž přijmout fakt, že maminky malých dětí nikdy dříve neměly takový přísun nejrůznějších informací a rad, jak v roli mámy obstát. Dříve jim něco v tom smyslu řekly akorát tak jejich mámy, starší příbuzné, v lepším případě si na toto téma mohly přečíst pár knih napsaných odborníky na dětské duše. Nyní se na odborníka na dětské duše, přesněji na odborníka na cokoli, pasuje kde kdo a sociální sítě k tomu vytvořily nekonečný prostor. Takže mnoho mladých žen získalo pocit, že je třeba být úžasnými, nikdy neselhávajícími matkami, tak jak velí všechny ty rady a příručky. Je to něco jako modlitba: Dělám vše proto, abych byla nejskvělejší matkou na světě a k tomu mi dopomáhej internet.
Problém je v tom, že v generaci žen, které jsou nyní babičkami či prababičkami, je většina těch, jejichž životy dříve s internetem tak silně spjaty nebyly, tudíž stále mají pocit, že o jejich rady či zkušenosti někdo stojí. Nestojí. S tím je třeba se smířit, vyrovnat a podle toho se začít chovat.
Neradit. Nediskutovat. Nereagovat.
Nereagovat ani v situaci, kdy se osmiletá vnučka v sobotu ráno rozhodla, že nepojede na domluvený výlet, protože se jí prostě nechce a to znamená, že celá rodina mění dohodnutý program. Ne, babi, opravdu ji nebudeme nutit, když nechce, tak nechce, nevadí, že nás teta čeká, my prostě nejedeme.
Naprosto vyloučené je v takové situaci začít říkat něco ve smyslu, že osmileté dítě přece nemůže řídit chod rodiny, natož něco ve smyslu, že až holčička bude jednou chodit do práce, bude se muset řídit určitými pravidly a proto by si od dětství měla zvykat, že někdy je prostě nutné se podřídit, poslechnout ostatní. Ne, to opravdu není dobré říkat.
Od sdílení takových názorů jsou jiné babičky. Od toho jsou setkání s vrstevnicemi, na kterých je možno si zkušenosti a stesky vyměnit, navzájem se ujistit, že situace je podobná i v jiných rodinách, tím se uklidnit, dát si dortík či víno či obojí a pak s klidnou myslí, úsměvem a nekonečnou vlídností odpovědět dceři či snaše na otázku „pohlídáš malou v sobotu?“ větou „ne, mně se nechce.“
