Načež sousedovic čerstvě narozené Viktorce podstrčila pod peřinku do kočárku stovku se slovy: „Pánbíček požehnej…“. Dnes je milé Vikince už devatenáct let. Jak ten čas letí…
Maminka na nás vždy odpoledne čekala, až se vrátíme ze zaměstnání a společně jsme si dávali kávu. Především jsme si vyprávěli, co jsme za celý den zažili, upíjeli kávičku a mlsali „buchtu“, kterou jsem každý týden pekla. Nikdy jsem členy rodiny nenaučila, že si pochutnávají například na řezech Diplomat, řezech s malinovým želé, švestkovo-makovo-ořechovém pěkně vypečeném štrůdlu a tak…
Všechno pro ně byla pokaždé „ta dobrá buchta!“ Nechť, hlavně, že chutnaly.
Jednou po kafíčkovém dýchánku s buchtou jsme se s manželem rozhodli podniknout s naším chlupatým psím miláčkem delší výlet. S maminkou jsme se rozloučili a vyrazili. Domů jsme se vrátili asi po 3 hodinách a už od venkovních dveří slyšíme děsný rámus, jež se ozýval z patra.
Vyběhla jsem rychlostí blesku a vidím, že v maminčině pokoji se jaksi zabukovaly dveře! Maminka lomcuje klikou o sto šest, buší do dveří a volá: „Pomóóóc, otevřete mi!! Potřebuji čůrat!!“
Maminku uklidňuji. Manžel přináší nářadí, jež coby zručný zámečník umí velmi dobře ovládat. Nicméně maminka nepřestala bušit a lomcovat klikou. Můj muž je kliďas ve znamení Vah zrozený. Avšak maminčino neustálé lomcování dveřmi ho naprosto vykolejilo a odhodil nářadí se slovy, že na to nemá nervy! Ale jak vybuchl, osvítil ho zářný nápad. Povídá:
„Vykoukni ven, jestli má maminka otevřený okno? Přistavím ti žebřík, vylezeš do patra s kýblem a bude!“
Pro jistotu jsem uklidňovala maminku, že se pomoc už blíží, mezitím vykoukla ven a potvrdila, že okno je otevřené. Běželi jsme s mužem do garáže. Ale jak jsme spěchali, dost nevzhledně jsme odřeli dlouhým žebříkem tenkrát naše nové auto. Nicméně to tehdy bylo podružné.
Mimochodem, co by se asi tak stalo, kdyby maminka nevydržela? Nic hrozného. Holt bych koberec vyprala a vysušila, avšak chtěli jsme zachovat maminčinu důstojnost.
Muž skutečně přistavil a vysunul do patra žebřík a já jak spěchala držíc se jednou rukou, ve druhé kýbl, sklouzla mi noha a málem jsem sletěla dolů. Bylo mi divné, že hluk ustal. Tím více jsem spěchala nevědouc co se s maminkou stalo?!
Vylezu až nahoru, rozrazím okno dokořán a postavím na parapet kbelík. A co nevidím? Naše maminka leží spokojeně v posteli a dokonce se i převlékla do noční košile! A když vidí mě a kýbl, ptá se: „A co ty tady děláš s tím kýblem??“
„No, chtěla jsi čůrat. Nemohla jsi vydržet, tak ti alespoň nesu ten kyblík!“
A maminka odpověděla: „Ale to tak nespěchalo. Teď si chvilku zdřímnu, a pak mě vzbuď, až ty dveře opravíte.“
No a já málem spadla z žebříku podruhé…
