Sedím u osvětlené obrazovky počítače, na které je otevřený jakýsi můj nedokončený text. Najednou ale cítím, že obrazovku vůbec nevnímám a že se dívám skrze ni do velké dálky na léta, která prošla. Vidím svou ženu, i Honzíka s Maruškou. Eva se usmívá a děti rozbalují dychtivě dárky.
V pracovně svítí tři svíce. Jedna za Evu, druhá za Honzíka a ta třetí za všechny mé blízké, kteří už nejsou mezi námi. Těch svící by mělo hořet ale mnoho a mnoho.
Moje pocity jsou všelijaké. Žiji. Vlastně snažím se žít, i když je to někdy těžké. Za sebe ale svíci ještě zapalovat nechci. Ještě žiji. Ještě je čas.
