Vzpomínka na vánoce 1985.
„Tak co, sousedko, už máš upečené cukroví?“
„Mám, ale jen šest druhů a na svátky musí být napečeno dvanáct druhů cukroví.“
„Já zase nestíhám umýt okna, vyprat záclony, vyklepat koberce a zítra jedeme do města kupovat dárky.“
Maminky se v šatně ve školce předhánějí, co vše je potřeba zařídit, aby svátky proběhly, jak se patří.
„Neboj se Jurášku, říkám synovi, my takhle blbnout nebudeme, stromeček a dárky zařídí Ježíšek, vosí hnízda si uděláme sami, to že nebudou umytá okna, Ježíškovi určitě vadit nebude a my si užijeme sáňkování.“
Na Štědrý večer sedí u vánočního stromečku u rozbalených dárků i Juráškova prababička, ruce složené do klína. Dívám se na ni, na co asi vzpomíná? Na svoje dětství, které prožila s kupou sourozenců ještě za Rakouska-Uherska? Nebo vzpomíná na svého syna, který tak mladý tragicky zemřel díky pracovní nedbalosti jiných při srážce vlaků?
Najednou se z koberce zvedá malá ručička s novým autíčkem od Ježíška a dává autíčko prababičce do rukou: “Tumáš babi, pohraj si také chviličku.“
Vánoce pořád vidím stejně, jako před mnoha lety, vůbec nepropadám vánoční hysterii co nakoupit, uklidit, napéct, ale jako setkání s lidmi, které mám ráda.