Dříve bývalo běžné, že se topilo hlavně v kuchyni a zároveň se na sporáku uvařilo, zdaleka se netopilo celý den jako dnes. Odpoledne jsem bývala po škole první doma, takže bylo na mně naštípat třísky a zatopit.
V létě jsme jako malé děti spaly v dětském pokojíčku, v zimě jsme se hřály u rodičů v manželských postelích. Obě místnosti byly sice bez kamen, ale v ložnici pod společnými peřinami nám bylo tepleji.
V určité době si lidé pořizovali kamna naftová a tak je pořídili i rodiče. Kvůli úsporám vymyslel tatínek, že ve zdi mezi obývacím pokojem a ložnicí vytvoří otvor, kamna tam dá, budou napůl a teplo půjde z jedněch kamen do dvou místností. Často jsme se sestrou odpoledne samy doma už jako školačky dolévaly naftu a zatápěly, důvěru tehdy měly děti velikou a zároveň naše dětství bylo školou samostatnosti.
Otvor nad kamny jsme sobě za odměnu večer občas využily i ke sledování alespoň kousku zakázaného filmu, neboť rodiče se dívali v obýváku a my měly spát v ložnici, ale detektivka nás dlouho nebavila.
Později jsme se přes zimu z ložnice rodičů nastěhovaly do pokoje obývacího a spaly jsme na rozkládacím gauči. Jednou mnoho nechybělo a mohlo dojít k neštěstí. Večer jsme přišly z venku ze zimních radovánek, sníh a led se vyklepal, oblečení se dalo sušit ke kamnům na izolační zástěnu, která oddělovala od kamen naši velikou peřinu. V noci jsme nedopatřením peřinou do zástěny strčily, ta se naklonila nad kamna, oblečení se vzňalo, začal hořet dřevěný rám gauče, matrace i peřina. Sestru to naštěstí probudilo, prošla kouřem a šla vzbudit rodiče. Ti se prý vyděsili, když viděli stát ve dveřích plných dýmu dětskou postavu. Nevím, jestli vynesli nejdříve mne, která spala tvrdě po tom sáňkování, nebo to byla hořící peřina s matrací, které skončily venku na sněhu. Ráno jsme se opět probudily u rodičů v postelích, sestra už nemohla nedočkavostí vydržet, aby mi oznámila, že u nás hořelo, jenom já jsem to zaspala.
Po zavedení ústředního topení už k malérům nedocházelo, jenom jednou při onemocnění sestry jsem zavřela v domě všechny kohoutky u radiátorů a nechala jen u ní v pokoji puštěné jedno topení, aby se zahřála. Dnes už vím, že to je špatně, horká voda neměla kam jít a valila se z pojistné nádrže ven, chybami se člověk stále učí.
Čím se u nás naopak nešetřilo, to byla práce a využití energie vlastní. Měli to tak všichni předkové, protože jak jinak by něco měli a něčeho dosáhli. Tak to mám i já.
Vím, že mám zděděné i rychlé dobíjení baterek, nálady i pozitivního myšlení. Nemusím se o to nijak zvlášť snažit, jen musím být blízko přírody. V každé roční době mi dodává sílu a radost do života.