Před mnoha roky jsem byla na vzpomínkové akci Halasův Kunštát. A od té doby vždy, když jsem v tomto malém městečku, tak nezapomenu jít na zdejší hřbitov. A vždy, když jdu k básníkovu hrobu, tak mi už zdáli zní v uších jeho slova:
" ... Kdyby mi jen oči zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím ..."
Tak to mám i já, mám neustále velmi silný vztah ke své rodné vesničce Protivanov na Drahanské vrchovině. Mám na ni i mnoho památek od roku 1930 v kresbičkách mého tatínka. Takže velmi dobře vidím všechny ty změny, které se zde za tu velice dlouhou dobu udály a samozřejmě proměnily celý můj rodný kraj.
Já jsem ve své rodné vesničce nastoupila se svým ekonomickým vzděláním do svého prvního zaměstnání v roce 1965 do místního JZD. A jako velmi mladá jsem byla zapojována i do všech mimopracovních aktivit. Každý den ráno se vyhlašoval místním vesnickým rozhlasem pracovní program v rostlinné výrobě a to jsem většinou dělávala já - někdy se oznamovaly různé pokyny i v odpoledních hodinách. Tuto činnost jsem měla moc ráda, moje hlášení s výběrem písniček se všem líbilo.
V té době byla také mimo jiné organizována na základě opatření na všech úrovních společnosti ve městech i vesnicích povinná příprava obyvatelstva k civilní ochraně naší země proti zbraním hromadného ničení. A tak koncepce ochrany obyvatelstva, opatření, postup a prověření dovednosti občanů v oblasti civilní ochrany a veřejné bezpečnosti se dostaly i do naší malé vesničky. Obyvatelstvo se muselo zabezpečit plynovými maskami, ochrannými protichemickými plášti a protichemickými přezůvkami a také zajistit nějaké domovní protiatomové kryty.
Na tuto přípravu byl určený den. Protože jsem celkem dobře uměla manipulovat s veřejným rozhlasem tak jsem byla pověřená se o obyvatelstvo "postarat" a to vyhlašováním různých signálů a návodem, co mají spoluobčané dělat. Signály byly nahrány na gramofonových deskách a z nich jsem je vysílala rozhlasem do vesnice. V určitých fázích se nasazovaly masky, poté zase pláště, přezůvky - lidé se museli přemísťovat do "krytů" - bylo to náročné - já se na hemžící spoluobčany dívala z okna kanceláře, která byla umístěna v prvním patře a tak jim mohla dobře "předávát pokyny - co asi mají dělat ..."
I já jsem měla na stolečku vedle mikrofonu nachystanou plynovou masku, ochranný plášť a přezůvky - ovšem kdybych si to všechno nasadila, tak bych přece nemohla mluvit do mikrofonu a dobře se pohybovat...?
V pozdních odpoledních hodinách cvičení skončilo a já uklidila prostor, odkud se příprava vysílala. Vedoucí představitelé obce a spolků se už sešli ve vedlejší místnosti, aby dobře oslavili proběhlou důležitou přípravu při menším občerstvení i s nějakými lahodnějšími nápoji... A já před odchodem z budovy jsem ještě vešla za nimi a už je všechny viděla v dobrém, radostném a opojném veselí po náročném dni.
Na rozloučenou s nimi jsem se jen tak mimochodem zeptala: "Takže já vás v případě skutečného ohrožení asi všechny zachráním a co se vlastně stane se mnou? Hlavní představitel obce se usmál a klidně mi řekl: "To víš děvenko, v každé válce se počítá se ztrátami..."
Tím byl pro mne den povinné přípravy zakončen a já odešla domů. Velmi dlouho toto byla pro mne jen humorná historka - v dnešní době to už tak nevidím. A o to víc si přeji určitě tak jako všichni rozumní lidé vzájemný klid, pohodu, porozumění, srdečnost, pokoru a hlavně světový mír. Aby život na této zemi byl do budoucna pro všechny šťastnější a ne smutnější.
To, že jsem v úvodu napsala humornou vzpomínku jsem jenom chtěla příblížit život mé vesničky mezi lidmi, které jsem znala. Byli to tehdy nenároční lidé většinou s mozolnatými dlaněmi a moudrými mozky. V té době byla většina spoluobčanů zaměstnána právě v místním JZD a to byla práce hodně fyzicky namáhavá, nebyla ještě moc mechanizovaná. Ale byla zde veliká vzájemná soudržnost lidí. Milá sousedská výpomoc - každý věděl o každém, všichni o všech. Osud druhému nebyl nikdy nikomu lhostojný. Člověk zde vždy musel být blízko člověka. A také v té době bylo vidět daleko víc děti venku při jejich hrách.
Tak jako při mém skromném a pracovitém dětství, ale prožitém třeba v zimě před vánocemi s velikou bílou sněhovou nadílkou - kdy nám pod botami křupal zmrzlý sníh. Ano, ten obraz nádherné zimní vánoční krajiny mám stále ve své paměti. Ve svém dětství jsme nejezdili na hory, sněhu jsme měli dostatek - bývaly i metrové závěje. A aby babička s dědečkem, kteří žili na výměnku mohli otevřít dveře, tak jsem jim je napřed musela ručně proházet. Ale mráz a sníh nám dětem umožňoval opravdové zimní radovánky. Bruslení, jízda na saních, bobech a lyžích - to býval náš sportovní program. Místní komunikace se v zimě neudržovaly, nesypaly solí ani pískem a provoz byl minimální. Takže na saních a bobech se mohlo jezdit bezpečně od horního konce až na dolní. Obyčejné boby dokázali mladší bratři vyrobit sami z prken, jednoho šroubu, několika hřebů a třech bruslí. Jedna brusle se umístila vpředu, kterou se řídilo, dvě pak tvořily základ podložky, na které se leželo a nohy sloužily jako brzda. Také jsem tak hodně po silnici jezdila.
Měli jsme velký respekt a úctu k rodičům, učitelům a starším lidem. A také velmi dobré vztahy s našimi blízkými i vzdálenými příbuznými a přáteli. Známé dospělé jsme oslovolali "stréčko, tetičko" a mluvili jsme všude a s každým výhradně našim horáckým nářečím. Škoda, že dnešní mladí už toto nářečí neovládají.
A já si už ve svých téměř 77 letech připomínám citát od Karla Čapka:
"Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět a stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází"
Když občas něco vyprávím mladším vnoučátkům - tak od nich slyším: "Dnes je jiná doba". Ano, mají pravdu. Pokrok, vědecký a společenský vývoj se nedají zastavit. Přes všechny ekonomické a sociální nedostatky tehdejší poválečné doby jsem prožila vesnické dětství plné štěstí, pohody, radosti a získala jsem schopnosti vyrovnat se s nepřízní, překážkami a problémy, která mne později v životě potkaly.
Neovládám dokonale všechny nové technolgie a musím se často ptát vnoučátek. Ale na rozdíl od nich zase umím věci, které se už asi nenaučí i když je možná jednou budou také potřebovat? A já jsem si dnes velmi ráda vzpomenula na svůj rodný kraj, domov - na tu dávnou dobu čistě zasněžených vánoc i s úvodní tatínkovou kresbičkou mojí rodné vesničky.
Bílé cesty od člověka k člověku byly tehdy nejkratší - byly totiž nejblíže Bohu. A ve vánoční čas se čistá láska nejvíce prolínala mezi lidmi a pronikala od srdce k srdci.
Přeji vám všem i vašim blízkým ze srdce pohodovou vánoční dobu - především zdraví, štěstí a pořádný krajíc lásky i porozumění.