Je škoda, že se na tuto ženu, žijící ve stínu svého slavného muže, od jejíhož narození právě 20. listopadu uplynulo 172 let, neprávem trochu zapomíná. Podrobné sledování Masarykova života by nám totiž ukázalo, co pro něj tato žena znamenala. Jakým způsobem ho zásadně ovlivnila a jak byla jeho prostřednictvím důležitá i pro náš národ a stát. Pojďme si ji trochu připomenout.
Charlottini předci z otcovy strany pocházeli z Francie, hlásili se k hugenotům, ale kvůli své víře museli emigrovat nejprve do Německa, a nakonec do Dánska, kde se stali více méně významnými obchodníky. Matka Charlotta Lydie z rodu Whitingů byla potomkem pověstných amerických přistěhovalců z lodi „Mayflower“.
Rodiče Charlotty Masarykové
Rodiče se spolu seznámili v Americe, kam byl otec Rudolph Garrigue poslán jako obchodní zástupce velkého lipského knihkupectví na průzkum knižního trhu, a kde se v roce 1847 nakonec vzali. Rudolph v Americe brzy zahájil vlastní podnikání a stal se jedním ze zakladatelů velké protipožární pojišťovny. Manželé žili v Brooklynu, přístavním městě blízko New Yorku. Měli spolu jedenáct dětí. Charlotta byla třetí nejstarší. Byla to vážná, krásná dívka, která ráda četla a zajímala se o výtvarné umění a hudbu. Poměrně pozdě, až když jí bylo sedmnáct let, se rozhodla, že se stane klavíristkou a odjela studovat do Evropy na lipskou konzervatoř. Věřila, že své zpoždění dožene pílí a intenzivnějším cvičením. Bohužel své úsilí přehnala do té míry, že utrpěla vážné zranění ruky s trvalými následky, takže se s myšlenkou koncertní dráhy musela nakonec rozloučit.
Osudové setkání
V Lipsku jí však zůstali přátelé, v jejichž penzionu bydlela a za nimiž se v červnu roku 1877 vydala znovu na návštěvu. Shodou okolností v tomtéž penzionu pobýval ve stejnou dobu i dr. Tomáš Masaryk. V „Hovorech“ s Karlem Čapkem Masaryk vzpomíná: „V Lipsku, to bylo v létě 1877, prožil jsem osudovou událost, která se stala rozhodující pro můj celý život, pro můj duchovní vývoj; to byla moje známost s Charlottou Garriguovou. Charlie byla z jedenácti dětí; dva byli hoši…každý člen rodiny byl jiné víry, byl vychován svobodně, aby se, až doroste, rozhodl nábožensky sám. Zevnějškem byla krásná; měla výbornou hlavu, lepší než já; charakteristické je, že milovala matematiku. Toužila celý život po přesném poznání; ale tím v ní netrpěl cit.“
Po šesti týdnech Charlottina pobytu v Lipsku si celá společnost vyjela lodí na výlet, při kterém málem došlo k tragédii. Paní Goeringová, její bytná, která byla trochu při těle, při vystupování spadla do hluboké vody a začala se topit. Masaryk pro ni okamžitě skočil a po dramatickém zápase, kdy oba málem utonuli, se mu ji podařilo vytáhnout na břeh. Byl zcela vyčerpán a při zpáteční cestě v kočáře omdlel a několik dní musel doma ležet a odpočívat. Charlotta ho pak navštěvovala. Při společných setkáních k sobě s Charlie, jak jí říkal, pocítili vzájemné sympatie a Masaryk jí brzy nabídl manželství. Ona ale reagovala velmi váhavě. Později se mu přiznala ze své obavy z toho, že má nejen vrozenou srdeční vadu, ale občas trpí trudnomyslností, a že se u ní v budoucnu může projevit dědičná psychická porucha po jedné z jejích tet. Masaryk nad tím mávl rukou… a zanedlouho, 10. srpna, se v Lipsku před svědky zasnoubili a naplánovali svatbu na léto 1878.
Charlotta hned poté odjela zpět domů do Ameriky a Masaryk se vrátil do Vídně pracovat na své docentské habilitaci. Ještě před jejím dokončením obdržel z Ameriky telegram od Charlottina otce, že se dceři během vyjížďky v kočáře, který sama řídila, splašili koně a ona z velkého leknutí ochrnula. Bez ohledu na nedokončenou práci si Masaryk za poslední peníze koupil lodní lístek a vyrazil do New Yorku. Uprostřed zimy 1878 se vydal na cestu lacinou a chatrnou lodí „Herder“. Po celou dobu plavby bylo špatné, mlhavé počasí. Později vzpomínal: „Jedné noci se ozvala rána a do kabin se začala valit voda. Cestující podlehli panice. Domnívali se, že se loď potápí, naříkali a modlili se.“ Nakonec se ukázalo, že jen praskl kotel na pitnou vodu.
Charlotta a Tomáš v období zásnub
Svatba
Po této dlouhé a dramatické plavbě našel Masaryk Charlottu již úplně zdravou. Takže když už v Americe byl, nečekal na léto a požádal ihned Charlottiny rodiče o její ruku. Ti nadšeni nebyli. Otec jí varoval, aby si vše pořádně rozmyslela. Vždyť chce odejít z nábožensky svobodné, demokratické země, do monarchie s nadvládou jedné církve. Navíc s mužem, který nemá ještě žádné pořádné zaměstnání. Charlottu ale nepřesvědčil. Nakonec se, po přímluvě matky, 15. března 1878 konala velmi prostá svatba. Masaryk na důkaz úcty převzal do svého jména i jméno své manželky a od té doby se podepisoval Tomáš Garrigue Masaryk. Před odjezdem zpátky do Vídně v dubnu 1878 požádal tchána o půjčku, která by je zajistila na dobu tří let. Předpokládal, že potom již uživí svou ženu sám. Rudolph Garrigue tuto žádost zpočátku rozhodně odmítl, protože v Americe se ženil pouze ten, kdo byl schopen svou rodinu sám zabezpečit. Nakonec dal novomanželům tři tisíce marek, a dokonce jim zaplatil jízdenky do Evropy.
Domácnost Masarykových ve Vídni byla skromná. Charlotta musela vykonávat všechny domácí práce sama bez služky. „Bydleli jsme ve Vídni v seknici o jednom okně s předsíňkou,“ vzpomínal Masaryk. „Snídani jsme si vařili doma, jinak jsme jedli v laciné hospodě za rohem. Byl to studentský život, ale ušlo to. Těžší bylo, když přišly děti.“
Narození prvních dětí totiž provázely nepříjemné okolnosti: když v roce 1879 přišla na svět Alice, onemocněl Masaryk tyfem. Po narození Herberta v roce 1880 zase onemocněla Charlotta laktační psychózou a nervově se zhroutila. Po několika měsících se sice uzdravila, ale doma už fyzicky nepracovala a neobešla se bez pomoci služebné. Masaryk se musel zadlužit u svých přátel, a dokonce se zabýval myšlenkou odejít do Ameriky a vydělat tam peníze. Proti tomu se postavila sama Charlotta. „Viděla, že bych byl v Americe cizí. Tam bych zůstal profesorem nebo žurnalistou. Zde jsem se mohl zlobit. V Americe bych se byl nezlobil, neboť mi to nebylo blízké. To ona viděla.“
Stěhování do Prahy
V létě roku 1882 se rodina Masarykových přestěhovala do Prahy. Masaryk, i když měl trochu obavy ze své češtiny, zde totiž z existenčních důvodů přijal nabídku profesury na české univerzitě. V Praze se Masarykovým narodily další děti: v roce 1886 syn Jan, po něm 1890 dcera Hanička, která zemřela ještě jako nemluvně, a nakonec v roce 1891 dcera Olga. Všechny děti byly veselé a všestranně nadané. Učily se hře na klavír, světovým jazykům a hodně sportovaly.
Charlotta se v Praze intenzivně učila česky a velice rychle se prostřednictvím lásky k české literatuře a k hudbě Bedřicha Smetany adaptovala do českých poměrů. Svému muži byla nejen mravní oporou a milující ženou, ale i nejlepší přítelkyní, která mu nejlépe rozuměla a nejlépe chápala jeho veliké životní cíle a snahy. Byla to ona, kdo mu připomínal, že při hájení pravdy nesmí nikdy ustoupit, ačkoliv tím zejména v době hilsneriády a bojů o Rukopisy trpěla celá rodina. „Byla naprosto nekompromisní a nikdy nelhala; její pravdivost a nekompromisnost měly veliký výchovný vliv na mne…Dělali jsme všechno spolu, celé naše manželství bylo spoluprací.“
TGM s chotí v roce 1905 ve Vlašském Meziřčí. FOTO: anna Auředníček
Útrapy za první světové války
Po vypuknutí první světové války začalo pro paní Charlottu těžké období. Její muž s mladší dcerou Olgou odešli do exilu, Alice byla uvězněna, Jan byl odveden na vojnu a starší syn Herbert zemřel. Poté, co byl Masaryk doma v nepřítomnosti prohlášen za velezrádce, byl zbaven profesury a hned následovaly další odvetné akce. Charlotta byla vyslýchána, v bytě začaly domovní prohlídky, a byla jí cenzurována pošta. Z počátku dostávala o Masarykovi zprávy prostřednictvím tajných kurýrů vysílaných českou odbojovou organizací Mafie, ale později nechtěla raději nic vědět, aby nemusela lhát. Přesto měla doma dobře ukrytý jeden jeho dopis, ve kterém jí psal: „Ty jsi můj květ.“ To všechno dohromady, spolu s obavami o manželův život, vedlo nakonec ke zhoršení jejího zdravotního stavu. Často zůstávala celé dny upoutána na lůžko. Občas se jí přátelé ptali, zda se jí nestýská. Ona odpovídala: „Já nejsem sama. Vidím svého muže jako živého před sebou.“ I když bylo časem dosaženo propuštění dcery Alice z vězení a Charlotta už skutečně sama nebyla, její zdraví se nezlepšovalo. Naopak. Začaly se u ní množit plačtivé stavy až nakonec propadla těžké melancholii, byla uznána duševně chorou a hospitalizována ve veleslavínském sanatoriu. To vše se odehrálo v době, kdy se celý národ začínal radovat v naději na konec války. „Ona, nekompromisní v bolesti, silná v utrpení, vydržela skoro do konce války,“ vzpomínala Alice, „pak jí vypověděly síly a ona se musela uchýlit do sanatoria. 28. října 1918 přišly k našemu domu nepřehledné zástupy, aby matku pozdravily. Zasloužila si toho. Stála ve víře a pravdě pevně při svém choti.“ Po Masarykově návratu se od roku 1919 Charolttin stav poněkud stabilizoval. Dokonce se několikrát objevila s prezidentem na veřejnosti, ale funkci první dámy vykonávat nemohla. Této role se ujala dcera Alice.
Pokoj Charlotty Masarykové na zámku Hluboš v roce 1925 a 2001. FOTO: Karel Valta a A. Velková
Charlotta žila střídavě s rodinou na Hradě, na hlubošském zámku nebo později na zámku v Lánech a občas se uchylovala i do sanatoria ve Veleslavíně. Byla stále tou vážnou a ušlechtilou paní, jak ji lidé znali celý život. Ve vzpomínkách svých blízkých vystupuje jako vysoká dáma se světlou pletí a modrošedýma očima, s vlasy upravenými do drdolu (účes nikdy podle módy neměnila). Dál chodila oblečena prostě: v bílé batistové blůze a černé sukni, v zimě si k nim oblékala ještě vlněný svetr. Působila uspořádaným až puritánským dojmem. Prý jí to slušelo. Byla šťastná, když jí malá vnučka Anička zpívala některou z jejích oblíbených písniček, například národní „Osiřelo dítě“ nebo „Letěla bělounká holubička“ ze Smetanovy „Hubičky“. I když se Charlottin duševní stav částečně zklidnil, slábla fyzicky. V září 1922 ještě překonala záchvat srdeční slabosti, ale 1. května 1923 prodělala mozkovou mrtvici, po níž nastalo ochrnutí pravé strany těla a ztráta řeči. Zůstala však při vědomí a nesla odevzdaně všechna omezení. 12. května přišel nový záchvat, po němž se lékaři vzdali naděje. Zemřela 13. května 1923 v 5 hodin 15 minut ráno, lehce a bez zápasu, v kruhu svých blízkých. Oficiální zpráva v soudobém tisku uvádí: „Když vydechla naposledy, prezident přemožen bolestí, zaplakal.“ Téhož dne sňal profesor Štursa její posmrtnou masku a odlitek levé ruky. Pohřeb byl stanoven na 15. května v Lánech.
T.G. Masaryk přežil svoji ženu o čtrnáct let. Nikdy ale nepřestal připomínat, jak si jí celý život vážil a co znamenala pro jeho práci. I když o ní výslovně nemluvil, byla Charlotta přítomna v jeho činnosti, a to především tam, kde se vyjadřoval k ženské otázce. Před přáteli nikdy nezapomínal zdůraznit: „V této věci jsem jen kolportérem myšlenek své ženy.“ V paragrafu 106 československé ústavy z roku 1920, kde se poprvé v našem právním řádu deklarovala rovnoprávnost žen s muži, byl v té době spatřován přímý vliv Charlotty Masarykové.
Zdroje:
Stanislav Polák, Tomáš Garrigue Masaryk,1990
Stanislav Polák, Charlotta Garrigue Masaryková, 1992
Zdeněk Mahler, Ano Masaryk, 2002
Karel Čapek, Hovory s TGM, 1969
Archiv KPR
