Silvestr byl roku 314 zvolen římským biskupem a dal postavit katakomby, v nichž byli pohřbíváni mučedníci z doby raného křesťanství. Vládl v době, kdy pronásledování křesťanů končilo a začínala nová epocha, v níž křesťanství začalo převládat. Stal se symbolem jakéhosi předělu, konce starého světa, začátku nového. A právě proto jeho svátek připadá na poslední den roku, symbolicky na chvíli, kdy něco končí a něco nového začíná.
Jenže to nyní málokdo ví. Když se řekne Silvestr, mnozí lidé si vůbec nepředstaví jméno, ale den, kdy je třeba se bavit, slavit, jíst a pít. Ne vždy tomu tak však bylo. Původně byly oslavy příchodu nového roku považovány za pohanské a církev je moc nepodporovala. Spojovala je s bujarými oslavami, jaké probíhaly ve starověkém Římě a ty nebyly kněžím po chuti – s posílenou pozicí křesťanství v Evropě se naopak stalo módním propagovat prostotu, chudobu, střídmost, nikoli opíjení a hodování. A také většina prostých lidí na žádné velké přejídání se a oslavy prostě neměla prostředky.
„Teprve hospodářský rozvoj v devatenáctém století a s ním spojená víra v příchod nového zlatého věku na konci století páry a občanská společnost s jejím civilním kalendářem proměnily silvestrovskou noc v jednu z nejbujnějších oslav roku,“ uvádí historička Valburga Vavřinová, autorka knihy Malá encyklopedie Vánoc.
V českých dějinách najdeme doklady toho, že silvestrovská noc dlouhou dobu nebyla tak přeceňovaná a oslavovaná jako je tomu nyní. Zpravidla si o ní lidé zašli do kostela, popřáli si navzájem vše dobré do dalšího roku a bylo to. Jídlo nebylo ničím výjimečné, žádné velké hostiny se nekonaly. Autorka knihy Malá encyklopedie Vánoc uvádí, že zvyk jíst o půlnoci horký ovar, křen s jablky a kroupy také pochází až z devatenáctého století, dříve rozšířený nebyl. Naopak dříve byl běžný nyní už naprosto vymizelý rituál spočívající v tom, že po domech chodily na Silvestra ženy oblečené v černém a se smetáčkem ometly kamna s přáním, aby celý další rok dobře hořela a aby na plotně stále bylo dost teplého jídla. Za to dostávaly od hospodyně drobný dárek, v podstatě šlo o něco podobného jako je koledování. A také se dodržoval zvyk, že o Silvestru se nesmí sušit vyprané prádlo. Lidé věřili, že to přináší do rodiny neštěstí.
Ovšem na přelomu devatenáctého a dvacátého století, v době velkého průmyslového rozkvětu Evropy a celkové víry v lepší budoucnost, se začala vracet taková podoba oslav příchodu nového roku, jaký byl známý z doby starých Římanů. Každý chtěl dobře jíst, pít, bavit se. A tak vznikla silvestrovská jídla, která nyní považujeme za typická: horký ovar, pečené selátko, drobné sladké a slané zákusky, které se postupně proměnily v takzvané jednohubky a obložené chlebíčky.
Jen jediný zvyk z dávných dob mnohé rodiny dodržují dodnes – nedávají si na silvestrovský či novoroční stůl nic, co mělo křídla a peří. Žádná kuřata, husičky, kachničky. Protože, když je na stole něco, co má peří, znamená to nebezpečí, že z rodiny odletí štěstí.
A to je to, co si naopak v poslední den roku nejčastěji vzájemně přejeme.