Rekonstrukce barokního kláštera v Mělníku trvala 10 měsíců a nový domov pro seniory funguje od srpna 2021. O úspěchu přestavby svědčí i získaná ocenění v národní soutěži Best of Realty (2021) a 2. místo v celostátní soutěži Památka roku (2021). Na aktuální situaci v péči o seniory jsme sezeptali Lukáše Drásty, obchodního ředitele společnosti Senlife.
Co je nyní pro poskytovatele péče o seniory nejožehavější problém?
Samozřejmě je to cena energií. Většina zařízení pobytové péče jsou starší objekty, které vůbec nevyhovují nízkonákladovému energetickému provozu. Všichni máme také nasmlouvané časově omezené tarify na úhradu energií a než jsme mohli začít vyjednávat o jejich prodloužení, zaskočilo nás skokové zdražení. Náklady na provoz se každoročně zvyšují a je zvykem počítat s navýšením zhruba do 10 % vždy v rozpočtu na další rok. Tady se však jedná o navýšení v násobcích současných cen a s tím se již nikdo sám nevyrovná.
O jakém řešení v otázce úspor přemýšlíte Vy?
Moc možností nevidím. Naše soukromé zařízení je nové a při rekonstrukci jsme samozřejmě volili ty nejmodernější postupy a vybavení. S péči řádného hospodáře jsme všude nainstalovali úsporné osvětlení, nízkoenergetické spotřebiče a systém dálkově ovládaných termoregulačních hlavic radiátorů. Teď mě na první dobrou napadá, že budeme například dvakrát týdně podávat studené večeře, aby se večer nemuselo vařit. Je to ale dobré řešení? Ceny potravin skokově rostou a pokud chcete dát na talíř kvalitní uzeninu a sýr, nemusí to ve finále vyjít zrovna levně. Takže úspora je v tomto případě spíše marginální. Citlivější je úspora tepla. Je známo, že starší lidé pociťují chlad intenzivněji a že mají rádi teplo. Vytápěli jsme na 21 stupňů a zdálo se, že je to málo. Takže ani tato otázka nemá lehké řešení.
Mohou svými penězi k řešení přispět klienti domovů pro seniory?
To si nemyslím. Ve státních zařízeních je výše úhrad od klientů stanovena vyhláškou a tato částka byla již letos navýšena. Navyšovat by se mohlo jen o částky, které byly seniorům přidány na řešení inflace. To však nejsou žádné závratné sumy. Navíc je třeba stále dodržovat opatření, že všem klientům pobytových služeb musí zůstat 15 % z důchodu jako kapesné. Situace je stejná i pro ty, kteří žijí ve svých domácnostech. I jim se zvyšují ceny energií, a i oni se budou muset spolehnout na pomoc rodiny či státu. U nás, bohužel, není příliš zvykem, že by se třeba dva až tři senioři sestěhovali do jedné domácnosti a společně sdíleli náklady na život.
Vyrovnávají se vaši klienti dobře s tím, že bydlí třeba s dalším člověkem v jednom pokoji?
Hodně záleží na tom, v jakém zdravotním stavu klient je. Někdo se tomu urputně brání, ale máme zkušenosti, že až překvapivě velká část lidí v tom nevidí problém. Je na sociálním pracovníkovi domova, aby se mu podařilo dát dohromady ty správné spolubydlící.
Kde je podle Vás možné hledat inspiraci pro aktivní život seniorů?
Já ji vidím například v Dánsku. Senioři tam často bydlí v tzv. komunitních centrech, kde kromě pohodlného bydlení, naleznou i řadu možností pro různorodé aktivity. Jsou tam kluby zájmových činností nebo rukodělné dílny, kde se vyrábějí výrobky a následně se prodávají. Aktivní skupiny mají svůj rozpočet, do něhož členové přispívají, a zároveň si i přivydělávají. Učí například jazyky další obyvatele domova, ale i zájemce z řad veřejnosti.
V čem vidíte v Česku největší potíže při péči o seniory v pobytových domech?
Víte, já z duše nenávidím byrokracii. Já bych rozhodně domovy ve správě státu zeštíhlel v administrativě. Ve velkých zařízeních je třeba hospodářka, pokladní a mnoho sociálních pracovnic, které šetření v terénu provádějí ve dvou. Takových příkladů je rozhodně více. Je to neefektivní. Ty domovy spotřebovávají mnohem více peněz na administrativu než soukromá zařízení a nemohu si pomoct, mnohdy je to na úkor klientů.
Druhý problém vidím ve skutečnosti, že soukromé domovy seniorů se u nás netěší zasloužené vážnosti. Veřejnost, jak laická, tak bohužel i ta odborná, zastává většinou rigidní názor, že jde jen o výnosný byznys. Očima majitele soukromého zařízení to vidím jinak. V Česku není zas až takové vysoké procento lidí, kteří by měli prostředky na nákladnou péči. Společnost zde prostě není tak bohatá. Soukromá zařízení si postupně vydobyla uznání za přímou péči o klienty jen proto, že mají efektivní a pružnou ekonomiku, přemýšlejí o každém kroku z hlediska řízení, reagují kvalitní nabídkou na danou poptávku a co si budeme říkat – kvalitu určuje vždy spokojenost zákazníka. V soukromém sektoru zkrátka musíte hlídat každou volnou postel a co nejrychleji ji zaplnit, a to bez pozitivní reference a dobrého postavení „na trhu,“ tak lehce nezajistíte.
Je na trhu práce dostatek zájemců o péči o seniory? S jakými představami lidé přicházejí pracovat do těchto zařízení?
Vzhledem k relativně nízké nezaměstnanosti je nabídka pracovníků na trhu práce pro zaměstnavatele značně omezená. Mnozí si jí neváží, fluktuují a moc nepřemýšlejí o tom, co by vlastně chtěli dělat. Práce pečovatelů je velmi náročná a každý ji dělat nemůže. Je to poslání, kterému musí dotyčný věřit a věnovat mu i čas v rámci dalšího profesního rozvoje. Management musí o pečovatele rovněž umět pečovat, aby brzy nevyhořeli, například formou týmových supervizí a pravidelného vzdělávání. Někteří přicházejí s mylnou představou, že péče zahrnuje pouze vybrané činnosti – přečíst si s klientem noviny, popovídat, posedět v parku a jít domů. Tak tomu ale není, péče obnáší mnohem víc.
Jaká je podle Vás nyní poptávka a nabídka v péči o seniory?
Jsem přesvědčený, že poptávka je mnohem vyšší než nabídka. A určitě řešení není na dosah ruky. Svědčí o tom i demografická křivka, podle níž prudce roste počet těch, kteří potřebují nějakou pomoc. Mluvím tak ze zkušenosti, protože i u nás je vyšší zájem o pobyt, než můžeme uspokojit. A to přesto, že cena pobytu u nás se pohybuje v částce 800 až 1200 korun za den pro jednoho klienta. Zároveň ale musím podotknout, že mnozí zájemci se na nás obracejí na základě pozitivní reference - od rodin bývalých ale i stávajících klientů, ze zdravotnických zařízení apod.
Jak oslovujete a získáváte svoje budoucí klienty? To je tady tak velká skupina důchodců s dostatečnými finančními prostředky?
Nejde o bohaté lidi. Jsou to ti, co na přijetí do státního zařízení čekají několik let. Jejich zdravotní stav se zhoršuje, a tak vyhledají soukromé subjekty. Zburcují a osloví o finanční pomoc celou rodinu, využijí celoživotní úspory, nebo prodají svůj byt či domek a z toho hradí pobyt. Státní zařízení jsou mimo dalších subvencí financovány především krajem, kde je dotace na klienta ve výši 13 až 16 tisíc korun na měsíc. Obecně je možné říct, že v těchto částkách se pohybuje příspěvek, který dostáváme od našich klientů i my.
Mohou u vás klienti čekat nějaké výhody?
Určitě je to v rovném a partnerském nastavení péče – abychom mohli kvalitně poskytovat péči, potřebujeme i příjemce, který aktivně spolupracuje a poskytuje zpětnou vazbu. V případě demence je přístup trochu odlišný, ale vždy respektuje jedinečnost a vůli klienta. Klienti si mohou dovybavit své pokoje drobnými předměty ze svých domácností, čímž si kus svého předchozí života vezmou do toho nového. Velký důraz klademe na socializaci klientů během organizovaných programů. Aktivizační pracovníci pravidelně reflektují zájmy dotyčných klientů: jaké mají koníčky a záliby a smysluplně nastavují programy tak, aby byly co nejvíce zajímavé a vycházely ideálně z jejich potřeb. Zároveň pomáhají při zabydlování a zvykání si na nové prostředí, provází klienty běžným denním provozem. Vždycky mě osobně dojme, když jdu po chodbě a vidím některého z našich klientů, jak se loučí se svou rodinou, s níž byl na výletě a říká: Tak jo, já už jdu, jsem doma. Mám z toho dobrý pocit, že nestrádá a že si naše prostředí vzal za své.
Připravujete další objekty pro bydlení seniorů?
Ano, rekonstruujeme bývalý zámek ve Tmani na Berounsku, v jehož hospodářských staveních vznikne domov pro seniory a domov se zvláštním režimem se 150 lůžky. To znamená, že tam budou žít i lidé s psychiatrickými diagnózami. Jejich počet neustále narůstá a zahrnuje stále mladší lidi. Odbornou péči tedy chceme nabízet specifickým diagnózám jako Parkinsonova nebo Alzheimerova choroba. V objektu vznikne také 25 malometrážních bytů s pečovatelskou službou. Otevření domova plánujeme koncem příštího roku. Dále přebudováváme zámek v Chodové Plané, který patří k nejmladším v ČR, bude mu teprve 120 let a bývalé lázně v Dobré Vodě u Příbrami, kde jsou přímo na pozemku léčivé prameny. Naší vizí je, aby tam senioři rádi jezdili na léčebné pobyty stejně tak, jako do jiných proslulých lázní.
Kdo jsou vaši investoři?
Toho největšího zatím nemůžeme prozradit. Jsme před podpisem smlouvy. Jde o velkou českou rodinnou firmu. Ale vážíme si velkého počtu malých drobných investorů, to jsou srdcaři. Nabízíme jim zhodnocení vkladu ve výši 5,5 procenta. Ano, při současné inflaci to působí úsměvně, ale jde o dlouhodobé investice, kde se pohybujeme v řádu let. Dluhopisy byly vydány loni na pět let.
Kam by se měla pečovatelská pobytová služba posunout?
Byl bych rád, kdyby se na soukromá zařízení pohlíželo stejně jako na ty státní. Staráme se všichni o identickou cílovou skupinu – o seniory. Proč by nám nemohl pomáhat kraj, města či obce, když pro ně a jejich obyvatele zajišťujeme a mnohdy i suplujeme tuto službu, tak jako jiná zařízení financovaná státem? Potažmo, když tato služba stále více nabývá na významu vlivem stárnutí populace.