Surinam – málo známá země na okraji Amazonie
Koloniáln domy v Paramaribu, hlavním městě Surinamu. Všechny fotografie: Z archivu Heleny Přibilové

Surinam – málo známá země na okraji Amazonie

24. 10. 2022

Málokterá země je tak národnostně a kulturně pestrá jako Surinam. Když jsme našim příbuzným a přátelům říkali, kam jedeme, pouze tři z nich uhodli, kde se Surinam nachází.

Jedná se o bývalou Nizozemskou Guayanu, dnes nezávislý stát vklíněný mezi další dvě Guayany – Francouzskou a Britskou. Ta první je stále francouzským zámořským územím, zatímco bývalá britská kolonie je nezávislým státem s oficiálním názvem Družstevní republika Guayana.  

Tato dvanáctidenní cesta, na kterou jsme se vydali letos v září, začala v Amsterdamu, kde jsme museli přenocovat, protože oba naše lety na sebe nenavazovaly. Nebylo to na škodu – přespali jsme na hausbótu Reiwa u smíšeného holandsko-japonského páru. Paní Tomoko byla ráda, že si s námi může popovídat ve své mateřštině, protože její manžel japonsky neumí. Prošli jsme se podél kanálu, vyfotili větrný mlýn a snědli relativně levnou večeři v irácké restauraci.

Po přistání v Surinamu jsme s radostí zjistili, že nám letecká společnost KLM neztratila kufr, což bylo údajně během hlavní turistické sezóny na velkých evropských letištích běžné. Ubytováni jsme v holandské koloniální čtvrti. Některé domy jsou výstavné, ale většina si zachovala nedbalou patinu. Jsme v zemi, jejímž největším vývozním artiklem je zlato a která má největší podíl muslimského obyvatelstva na americkém kontinentě. 95% území Surinamu leží v Amazonii a je pokryto hustým tropickým pralesem. Žijí zde Indové, Indiáni i Indonésané. Největší podíl je však obyvatel černé pleti, kteří se dělí na „maroons“ (uprchlí otroci, jimž dodnes v jejich vesnicích vadí přítomnost cizích osob) a kreoly, kteří jsou často smíšeni s Holanďany a mají nizozemské pasy. Úředním jazykem je holandština, jíž hovoří téměř všichni s výjimkou některých „maroons“ a Indiánů. „Maroons“ mluví pěti různými jazyky, které pocházejí z jejich původní africké vlasti. Indiáni žijící v amazonské džungli si rovněž udrželi své jazyky. Javánci mluví javánsky a někteří i indonésky. Indové používají surinamskou hindštinu, které ovšem Ind z Indie nerozumí. V brazilské čtvrti je běžná portugalština, někteří Číňané mluví jenom čínsky, přičemž se mnohdy nedorozumí ani mezi sebou, protože se zde mísí různé dialekty čínštiny. Na haitském trhu se lze domluvit francouzsky a s Kubánci obsluhujícími v restauracích španělsky. Není vyloučeno, že křesťanští Libanonci spolu doma stále ještě hovoří arabsky. Všechny tyto národy se ale vždy dorozumí v jazyce Sranan tongo (v překladu to znamená „surinamský jazyk“). Sranan tongo je směsicí mnoha jazyků a je výrazově hrubší, takže ho Surinamec použije například v případě, že chce někomu vynadat. Používá se ale především mezi přáteli a ve škole o přestávkách, protože některé indiánské a „maroonské“ děti mluví špatně nebo vůbec ne holandsky. Většinou se lze domluvit anglicky, protože angličtina se rovněž vyučuje ve škole. Všude je ovšem hlavně slyšet holandština.

Po probuzení jdeme prozkoumat zdejší obchody. Cestou se dáváme do řeči se starším pánem, který si za vraty svého domu povídá s krásným papouškem. Trochu smutně nám sdělil, že zatímco na jeho ženu papoušek volá jménem, jemu říká „strýčku“. V supermarketu Tulip budeme nakupovat během celého pobytu. Ceny jsou dvakrát vyšší než u nás, téměř všechny potraviny jsou dovážené, zato vysoce kvalitní. Nechybí ani zdravá výživa. Oběd sníme v čínském snack baru. Majitelka mluví pouze čínsky a jídla jsou popsána holandsky. Nakonec ale všechno dobře dopadne. Se servírkou se lze domluvit anglicky a hustá nudlová polévka je sytá a chutná. Zcela neznámí lidé na ulici nás holandsky zdraví. Trochu nezvyklé, ale příjemné. Provoz na ulicích je hlučný a chaotický, přesto nám řidiči otlučených vozů dávají přednost jako ve Švýcarsku.

Hlavní město Surinamu se oficiálně nazývá Paramaribo, ale místní mu říkají zkráceně Parbo. Jeho historická část je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Abychom si odpočinuli od ruchu města, prohlídku zahajujeme v palmové zahradě Palmentuin, kterou pro veřejnost otevřel již v roce 1685 tehdejší holandský guvernér. Poletují zde ptáci, palmy poskytují chladivý stín a nejsou tady skoro žádní lidé. Jsou zde však chýše určené pro pikniky původních obyvatel a malý memoriál k uctění památky Indiánů, kteří byli jako jinde v Americe předmětem genocidy ze strany kolonizátorů. Dnes představují pouze 5% obyvatel Surinamu. Palmová zahrada leží mezi prezidentským palácem a nově vybudovanou pěší zónou vedle vodního kanálu. Nacházejí se zde stánky, kde se prodávají řemeslné výrobky Indiánů, jídlo a nápoje. Jezdíme starším pickupem, který řídí Kenneth, bratr majitele našeho penzionu - Gordona. Duší podniku je však Sanja, jeho srbská manželka. Oba bratři jsou kreolové, žili 10 let v Holandsku a mají nizozemské pasy. V důsledku časového rozdílu jsme první den brzy vstávali, takže jsme jeli na oběd dříve než obvykle. Jazyková bariéra v restauraci padá, když zjišťujeme, že jedna servírka je Kubánka. Manžel se v osmdesátých letech naučil španělsky právě od Kubánců. Zjihlá Kubánka nám ukazuje fotku své bělovlasé matky s dotazem, zda ji neznáme. Byla totiž součástí internacionální kubánské brigády v tehdejším Československu. Bohužel jsme ji zklamali.

Paramaribo je zřejmě jediným místem na světě, kde mešita sousedí se synagogou. Ta zdejší nám tak trochu připomíná náš zámek Kačina. Surinam má strhující historii židovského osídlení, o níž se dozvíme v dalších dnech. Do mešity se chodí modlit indonéští Javánci, část Indů a někteří potomci Afričanů. Nedaleká katolická katedrála má kamenné základy, ale jinak je celá stavba ze dřeva. Všechny tyto tři svatostánky byly zavřené, ale máme v úmyslu se tam vrátit. Cestou ke dvěma velkým hinduistickým chrámům se zastavujeme na haitském trhu. Je nečekaně čistý, takže neodoláme a kupujeme lahodné místní banány a drahé pomeranče. Haiťané jsou zemědělci a prodávají plody své práce. Oba nádherně barevné hinduistické chrámy jsou sice zasvěceny bohovi Višnu, ale patří k různým směrům hinduismu.

Surinam je „ostrov“ v několika smyslech tohoto slova. Nachází se na jihoamerickém kontinentě, kde se v naprosté většině zemí mluví španělsky. Na jihu hraničí s portugalsky mluvící Brazílií, na severovýchodě s Guayanou, kde převládá angličtina, a na jihovýchodě s Francouzskou Guayanou. Surinam je ale rovněž „ostrovem“ odděleným od zbytku světa vodou. Leží na pobřeží Atlantiku a od obou ostatních Guayan je oddělený řekami, a to bez mostů. Do bývalé britské Guayany se lze přeplavit na trajektu. Od Francouzské Guayany byl Surinam v době našeho pobytu zcela odříznut, protože došlo k poškození přístavního mola a trajekt přestal fungovat. Takže jediná možnost, jak se dostat na francouzský břeh, jsou vratké pirogy. Tento způsob přepravy je však teoreticky nelegální, protože pohraniční kontrola je prováděna pouze na trajektu. „Ostrovem“ je však i samotné hlavní město Paramaribo. Dostat se na druhou stranu řeky Surinam je sice možné, ale v obrovských zácpách přes jediný most. Zažili jsme to hlavně cestou zpět z přírodního parku Peper Pot, kam jsme se vydali, abychom unikli ruchu města. Jedná se o bývalou kávovníkovou a kakaovníkovou plantáž, kde vznikl hotel, restaurace a naučná stezka. V úmorném vedru jsme ušli tři kilometry tropickým pralesem po pohodlné cestě, ze které jsme pozorovali skupiny rozkošných opiček, které vypadaly jako plyšové hračky.

Cestou jsme si uvědomili, že Surinam není úplně chudá země. I na venkově žijí místní lidé v hezkých domcích, před kterými stojí sice ojetá, ale velmi slušná auta. Téměř všechny obchody jsou čínské. V Surinamu žijí dvě skupiny Číňanů – „staří“, kteří sem byli dovezeni již v 19. století jako smluvní dělníci, a „noví“, kteří se zde i nelegálně usazují díky zkorumpovaným státním úředníkům. Kenneth nás varuje před intenzitou slunečního záření, jež místní obyvatelé podceňují. Ti totiž nosí málokdy kvalitní sluneční brýle. Oční nemoci jsou proto metlou Surinamu.  

Nejbohatšími skupinami v Surinamu byli tradičně Židé, Libanonci a holandští Búrové (potomci koloniálních statkářů). I nadále mají v rukou značné bohatství, ale v současné době mají daleko více peněz zkorumpovaní politici a kriminální živly. Toto se dozvídáme od Kennetha cestou do Joden Savanah, kde se uprostřed amazonské džungle nacházejí ruiny židovské synagogy a židovský hřbitov. Cestou se však musíme najíst na jediném místě, kde je to možné – Overbridge River Resort. Jedná se o poměrně skromné koupaliště v kalném bazénu s říční vodou. V samotné řece se nikdo plavat neodváží – hemží se to tam dravými piraněmi. Jsou letní prázdniny, takže je všude spousta lidí. Školní prázdniny v Surinamu trvají od poloviny srpna do konce září, protože právě tento měsíc je zde nejteplejší. Teploty se pohybují kolem 33 stupňů.        

Joden Savanah je magické místo. Ještě donedávna bylo přístupné pouze lodí, my jsme však už jeli autem po novém mostě. Před ním stojí gigantický strom, kterému se jakýmsi zázrakem podařilo zachránit před čínskými těžaři dřeva. Za mostem je už pouze cesta pokrytá vrstvou červeného prachu. V období dešťů je neprůjezdná. Prach se přemění v rudé mazlavé bahno. Těsně před poslední odbočkou spatříme obrovské hejno supů. Nikdy jsme je takto zblízka neviděli. Z parkoviště jdeme pěšky. Les je zde jiný než jinde v Surinamu. Takový pohádkový, trochu strašidelný. Tady se v 17. století nacházela největší židovská plantážnická kolonie na americkém kontinentě. V době největšího rozkvětu zde žilo 230 portugalských Židů z ghetta v Amsterdamu, kteří vlastnili 115 plantáží a 1000 černých a indiánských otroků. Židé zde měli v té době neobvyklá práva: vlastnili půdu, platily zde židovské náboženské zákony. Místní Židé měli svoji ozbrojenou gardu a jejich otroci mohli pracovat v neděli, ale nikoli v sobotu. Na plantážích pěstovali bavlnu, cukrovou třtinu, kávu a kakao. V 18. století kolonie zanikla v důsledku povstání otroků a nedostatečného odbytu pěstovaných plodin. Rozvaliny synagogy jsou méně působivé než náhrobní kameny na židovském hřbitově s nápisy v hebrejštině a portugalštině.

Cestou zpět jsme se zastavili v baru ve vesnici domorodých Arawaků. Obsluhovala tam dcera majitelky. Mluvila třemi jazyky, z nichž prvním byla holandština. Jazykem Arawaků ve vesnici hovoří už pouze staří lidé. Indiánské obyvatelstvo v Surinamu má však překvapivě vysokou životní úroveň. Bydlí v úpravných domcích, před kterými stojí pěkná auta. U silnice prodávají v klecích krásně barevné papoušky.  

V neděli se v Paramaribu konají trhy. Dva čínské, javánský a květinový. Rovněž některé ulice jsou plné stánků s oděvy. Na čínském trhu se prodává hlavně jídlo, lze ho sníst i na místě. Manžel se dal do řeči s Indonésankou z Jakarty, která kupodivu prodávala na čínském trhu, a ze zdvořilosti jsme si od ní koupili ananasové koláčky. Nelitovali jsme, chutnaly výborně. Od Číňana jsme zase koupili purpurově zbarvené „dračí ovoce“. To se připravuje tak, že se rozřízne na polovinu a vnitřek se jí lžičkou. Má lahodnou chuť a je fialové i uvnitř. Existuje také varianta, kdy je uvnitř bílé. Na javánském trhu se prodává nejen ovoce a zelenina, ale i sazeničky. Největší fronta byla ovšem na satay, kuřecí špíz s kešu omáčkou. Na oběd jsme se odebrali do brazilské čtvrti. Našli jsme tam restauraci s typickými brazilskými jídly, objednání probíhalo výhradně v portugalštině. Bylo to jediné místo v Paramaribu, kde nabízely čerstvé ovocné šťávy z nejrůznějšího tropického ovoce, včetně guayavy, maracuji a aceroly.

Nedalo nám to a jednoho dne jsme se vypravili na druhou stranu řeky Maroni do Francouzské Guayany. Po dvou hodinách jízdy autem jsme dorazili do vesnice Albina, kde se na nás hned na parkovišti vrhli lodníci pirog, které vozí lidi a zboží na druhou stranu do Saint Laurent du Maroni ve Francouzské Guayaně. Vybrali jsme si nejlépe vypadající loďku vydlabanou z jednoho kmene stromu poháněnou motorem a za deset minut stojíme na půdě Evropské unie. Těšili jsme se na oběd v pěkné francouzské restauraci. Už přístaviště nám však naznačilo, že realita bude trochu jiná. Vypadalo to tam jako v Africe. Jsme zde jediní běloši. Naše spolucestující z lodi nám sdělila, že blízká restaurace je zavřená. Potřebujeme tedy taxi. Žádný problém. Řidič prvního auta nám nabídl své služby. Po hodině jízdy městem jsme zjistili, že všechny restaurace jsou zavřené nebo si nezasloužily být nazvané restauracemi. Odmítla jsem jíst v jednom „podniku“, kde bylo sice otevřeno, ale obsluha spala na lavici pod pultem a ani se neuráčila vstát. Chyběl tam záchod a nebyli tam ani žádní hosté. Manžela zase málem pokousal běsnící pes, když se snažil zjistit, zda je otevřený docela slušně vypadající hostinec. Guayanský „taxikář“ nás nakonec zavezl do čtvrti, kde to vypadalo jako na Haiti. Bahno v ulicích. Rozpadající se chatrče slepené z plechu a tvrdého papíru. Pobíhající nahé černé děti. Přitom auta s francouzskými registračními značkami. Jsme přece v Evropské unii. Všichni ti nuzně žijící lidé mají francouzské pasy. A uprostřed této bídy kupodivu poměrně slušná restaurace. Jenže právě zavírala. Manžel však přemluvil milou majitelku, aby nás nechala sníst oběd alespoň z plastových krabic, protože nádobí už bylo umyté. Kuře s rýží po kreolsku bylo výborné. A navíc tam byl i slušný záchod. Najednou začalo lít jako z konve. Na plácku před restaurací zastavilo policejní auto, ze kterého vyběhli čtyři po zuby ozbrojení muži v uniformách a jejich dvě kolegyně, rovněž se samopaly a neprůstřelnými vestami. Náš „taxikář“ objasnil, že je to „šťára“. Hledají zbraně, protože jsme ve čtvrti, kde soupeří několik gangů pašeráků drog. A jen tak mimochodem dodal: „Je to tady hodně nebezpečné, zvláště pro vás. Když místní lidi vidí bílé, tak je hned přepadnou a okradou.“ Dostali jsme strach. „Nemáme tedy raději zmizet?“ Taxikář se usmál a řekl: „Se mnou jste tady v bezpečí.“ Patřil asi k jednomu z gangů. Rychle jsme dojedli, honem na pirogu a zpět do přátelského Surinamu.

Jeden celý den jsme v Paramaribu věnovali památkám. Nejvíce nás ohromila synagoga. Chodí se sem modlit posledních 80 surinamských Židů. Podlahy (včetně horního ochozu pro ženy) jsou vysypány bílým pískem z karibského ostrova Aruba. Podle průvodce písek dřevěnou synagogu chrání před požárem, pohlcuje v ní hluk, chladí ovzduší a zároveň symbolizuje čtyřicetileté putování Mojžíše pouští, když přivedl izraelský lid na horu Nebó. Průvodce nám ukázal také „mikve“, nádrž s přírodní vodou, která slouží k rituálnímu očištění osob nebo předmětů. Podobné synagogy jsou i na Jamajce, na Curaçao a Arubě. Těsně vedle této 200 let staré synagogy se nachází ohromná mešita. Vítá nás muslim narozený v Surinamu s kořeny v Pákistánu. Doma mluví urdsky a dokáže číst arabské písmo. Věřící se zde modlí pětkrát denně a „azán“ předříkává živý muezzin. V katolické katedrále hrstka lidí sledovala mši, kterou kněz sloužil v holandštině. Ničemu jsme nerozuměli. Prohlédli jsme si tedy vnitřní výzdobu, jež je celá ze dřeva. Nakonec jsme navštívili pevnost Fort Zealandia, kde se nachází zajímavé muzeum, bohužel všechno opět pouze v holandštině. Něco jsme však přesto pochopili, například že v Surinamu byla zavedena povinná školní docházka již v roce 1876, zatímco v samotném Holandsku to bylo až v roce 1900.

Další den jsme věnovali cestě do hlubokého vnitrozemí k umělému jezeru Brokopondo. Elektrárna na tamní přehradě je nejvýznamnějším zdrojem elektřiny v Surinamu. V období sucha jsou obvyklé výpadky elektrického proudu, ale v letošním září více prší, takže je v jezeře vody dostatek. Proto jsme nezažili žádné problémy s elektřinou. Po obědě v nové moderní restauraci s výhledem na řeku Surinam se rozhodneme projet po prašné cestě podél řeky. Kolem dokola roste prvotní prales. Stromy se šplhají do nesmírné výšky. Toto zápolení o světlo je bojem o přežití. V této oblasti se vyskytují mírné pahorky, charakter krajiny se výrazně mění.

Poslední den jsme chtěli vidět Atlantický oceán. Surinam nemá pláže v pravém slova smyslu. Na řece Surinam jsou sice dvě nebo tři koupaliště chráněná před piraněmi, písečné pláže jsou tam ovšem uměle vytvořené. Na pobřeží se nacházejí dvě písečné pláže, kam se lze dostat pouze lodí. Na mapě jsme severně od Paramariba našli hinduistický chrám přímo na břehu moře. Kenneth tam nikdy nebyl, jako ostatně v naprosté většině míst, která jsme s ním navštívili. Bylo to prapodivné místo. Na velké ploše se mezi nepříliš vzhlednými obytnými domky Indů nachází změť soch hinduistický božstev a několik malých chrámů. Všechno ve velmi pestrých barvách. Za malou zídkou se rozkládá Atlantický oceán. Blátivý, špinavý a plný kůlů. Surinamská vláda se tam údajně snaží vytvářet poldery, kterými je pověstné Nizozemí. Pozorujeme rychlý příliv. Ptáci rychle vyzobávají poslední korýše z bahnitého dna, které je záhy zalito mořskou vodou, jež má temně hnědou barvu. Nakonec jsme se opět autem prodrali přes přetížený most na druhý břeh řeky Surinam. Z výšky pozorujeme vrak německé válečné lodi ze druhé světové války. Na soutoku řek Surinam a Commewijne stávala pevnost Nový Amsterdam, která měla chránit Paramaribo před nájezdy pirátů. I odtud vidíme moře, které je opět špinavé a hnědě zbarvené. V bývalé pevnosti se nachází velmi zajímavé muzeum.

Se Surinamem zůstaneme v častém kontaktu i nadále. Manžel si tam totiž našel učitelku indonéštiny, se kterou bude přes Whatsapp konverzovat.   

 

 

      

 

 

Cestopisy Heleny Přibilové cestování exotika
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.