Stojím ve dveřích lůžkového vozu na peronu hl. nádraží v Praze. Výpravčí už má píšťalku v ruce, když se " zjeví " znenadání 3 kavkazané v kožených bundách a se slovy " vazmi v Maskvu " hází 2 velké tašky k mým nohám. Vlak " Dukla " se rozjíždí, já zavírám dveře a hned si uvědomuji, že mám velký problém. Mám teď dobrou hodinu práce výběrem jízdenek, lůžkových lístků a pasů na 2 vozech, a tak do tašek se dívám až někde za Kolínem. Jsou plné krásně zdobených velkých nožů a dýk, které nosí na Kavkaze každý muž od svých 15-ti let. Podle našich i běloruských zákonů se pašování zbraní do cizího státu trestá vězením a já nevidím žádné dobré řešení této " prekérní " situace.
Naše policie by tašky zabavila, vysadila by mě z vlaku a odvezla k podání vysvětlení, kterému by možná ani neuvěřila. Ti mafiáni by si mě pak tvrdě podali ", a jestli bych to přežil, musel bych jim uhradit obrovskou částku v USD, kterou jsem pochopitelně neměl. Pokud by to našli běloruští celníci, jdu okamžitě do " ťurmy ", rychlý soud a tvrdý trest pro " kapitalistu " z ČR. Nedělám tedy nic a volám na pomoc svého " strážného anděla ". Ráno v Katowicích se mně uvolnilo kupé, které sousedí s mým služebním oddílem. Ukládám tašky pod víko dolního lůžka a nacvičuji si svou obhajobu. Tašky si patrně zapomněli vyzvednout Poláci, kteří v Katowicích vystoupili. Cesta po východním Polsku je dlouhá a únavná, mí cestující se se mnou moc nebaví. " Za čem vam nužnyj amerikanskyj radár ", ? - oboří se na mě jedna " báryšna ", která si ke mně přišla koupit čaj.
Jak se vlak blíží k hranici, čistím si boty, uniformu a beru si čistou bílou košili a kravatu. Stará " nádražácká " čepice vypadá vojensky a tak mě snad bude to " komando " pasováků a celníků bude brát vážně. S kolegy, kteří jsou oblečeni v teplákové soupravě, se " nemazlí ". O mém dalším osudu rozhoduje, kdo z nich nastoupí jako první na můj vůz !!! Sláva ! Je to " pasovák " kterého usazuji na postel, pod kterou jsou tašky. Procházející celníci nemají odvahu důstojníka " zvednout ", ale na dalších oddílech obou 2 vozů provádějí " superkontrolu ". Když všichni odejdou, roztřesou se moje kolena tak, že si musím dát přímo z lahve 2 pořádné " hlty " vodky, abych se trochu srovnal. V Brestu nám mění podvozky a po vagónech pobíhají " bábušky " , které se snaží cestujícím prodat doma vyrobené potraviny a ovoce. Marně je odháním, zřejmě dnes podplatily policisty. Jedna z nich, mladá, hezká a drzá, která vypadá jak " Carmen ", ke mně přistupuje s otázkou " a što ty takája muščína ? ". Než stačím reagovat, rychle se sehne a silně zmáčkne přes kalhoty moje nebohé " kuličky ". Řvu bolestí jako " Tarzan ", všichni na chodbě se smějí a já se zavírám v kupé,abych to zkroucený " do klubíčka " rozdýchal. Ráno je mám modré, ale už nebolí.
Po příjezdu vlaku na odstavnou kolej Běloruského nádraží v Moskvě přede mnou zastaví černý mercedes a chlápek se zjizvenou tváří si bere tašky a podává mně obálku. Když ji odmítnu převzít, kroutí nevěřícně hlavou a odjíždí. Dal jsem tím najevo, že s nimi nechci už nikdy nic mít ! Můj pomocník, který 2 noci a jeden dlouhý den udržoval na vozech čistotu a topil v kamnech, je " k smrti " unavený. Po krátkém odpočinku by měl podle instrukcí stáhnout použité prádlo, ustlat 52 lůžek, vyluxovat a vzorně připravit oba vozy na noční nástup cestujících. Posílám ho spát a vybírám si z řady zájemkyň statnou Ukrajinku, která splní úkol ve vzorné kvalitě za necelé 3 hodiny. Platím jí ze svých diet dohodnutou částku v USD a udělal jsem tak radost hned dvěma lidem na této planetě ! To je má " úlitba " strážnému anděli, který mě neopustil ani v této těžké chvíli !
P.s. : Upozorňují všechny vyšetřovatele, státní zástupce a soudce, že vše jsem si vymyslel v rámci tzv. " umělecké nadstavby ".
A ta barva taky " nesedí ", byly spíš fialové !