Martin a Čičik se svěřují se svými chlapskými problémy
Jednoho dne jsem si donesl podnos se snídaní na terasu do křesílka pod větve, které sahají skoro až do šálku a jen jsem si nalil a odkrojil bábovku, tak už tam byl zase Čičik. Vyprázdnil jsem mu do mističky jeho oblíbenou kapsičku a odešel jsem si umýt potřísněné ruce od té „dobroty“do koupelny.
Když jsem se vracel, tak za domem slyším, že tam někdo mluví. Aha – asi jsem nechal otevřenou branku a soused mne chce informovat, co je nového ve vesnici z našeho informačního centra – z naší hospody. Ale nikde ho tam nevidím. Koukám tedy pod terasu a v tom za sebou slyším: „To čumíš, že mluvím!“. Jo – je to tady – slyším už hlasy – jsem cvok.
Sednu si do křesla a zakousnu se do bábovky, ne přece to jen bude soused, ale on už sem konečně zavedl ten interkom mezi našimi domy, jak jsme o tom mluvili kdysi pro případ nějaké náhlé události. Mluvím si pro sebe, ne – opravdu to mluví Čičik, vidím jak správně artikuluje a jeho hlas je hluboký, jak jsem ho dříve slyšel jen mručet - a povídá: „Vypadá to, že se dá s tebou mluvit o všem a že nejsi jen jako ta většina paniček, co se s námi jen mazánkuje, nenapadne je s námi kocoury se bavit o důležitých věcech, natož o našich problémech a než se rozkoukáme, tak nás nechají vykastrovat a některým dokonce i odstranit drápky. Víš, jak nám je – dovedeš si to vůbec představit, když si ani ještě nevrzneš, a jsi mimo hru – pro kočky vyautovanej? Ta potupa a ty se divíš, že se nechci přátelit s tou tvou vyzáblou kočkou. Víš, co na mne pokřikovala? Heč – heč – nemůžeš – nemůžeš.“ Já na to: „Tak to jsou tedy věci, tak se k tobě chovala, i když byla na pokraji smrti – tomu nevěřím, nekecáš trochu.“ Pak neochotně zabručel a kápnul božskou: „Jo – máš pravdu - občas kecám, chtěl jsem i to její jídlo – já mám pořád hlad a ty ne?“
Já na to: „Jo, taky a dost často kecám, ale aby mi tak nechutnalo, tak na to jsem vyfasoval prášky." Čičik se jen protáhl a udělal se o polovinu větší a poznamenal: „Tak to si budeme Martine rozumět.“ "Ale fakt jako kastrát – to máš tedy blbý Čičiku - soucítím s tebou, jedině že bych ti nechal nějak ty orgány transplantovat od nějakého cizího kocoura. Dneska chirurgie dokáže divy, nechtěl bys raději předělat na nějakou kočku, i to už není nemožné?“
Uděla jsem si z něho trochu legraci. „Martine, to tedy nechtěl – já chci zpátky nějakého, ale pořádného orgána.“ Čičiku – tak jo – to bude stát ale nějaký prachy a ty mi pak budeš za odměnu ochcávat omítku baráku ze všech stran – tůdle nůdle. “Martine, to se neboj – nějak se domluvíme – náš barák z toho vynechám. No dobře, přehlédl jsem, že se už cítí být i spolumajitelem našeho domu a konstatuji suše: „Tak ty jsi vlastně ještě pořád panic a já ti na znamení našeho přátelství něco prozradím na to téma o sobě, doufám, že to ale nerozkecáš po celé vesnici všem kočkám. Byl bych pak za vola i v kočičí říši a dopředu tě upozorňuji, že dnes bych se zachoval úplně jinak.“
Tak si poslechni, jak jsem já nepřišel o panictví
Náš Barrandov a později i televize měly v uměleckých a technických profesích dobrý zvuk a vše jsme dělali za zlomkové ceny oproti Německu a Rakousku.
A tak i v dobách normalizace existovaly zakázky – dobré melouchy pro naše fotografy. Byly to práce na výrobě například nádherných nástěnných velkých kalendářů. U nás se to nafotilo, ale vytisklo na krásný papír v Německu. To byla příležitost si mimo vlastní plat přijít na slušné peníze v markách. Jeden známý, který dělal taky v televizi, mi nabídl, zda bych si s ním nechtěl něco přivydělat s nějakou západoněmeckou firmou, která tady v Praze bude fotit mnoho fotek asi pro deset různých nástěnných kalendářů, že to bude na ruku.
Bylo mi asi necelých 19 a já musel vypůjčit na jiný pořad pár kousků nábytku pro různé slohy z našeho skladu – jasně že se to nesmělo, ale bylo to lákavé a jen těžko zjistitelné – tak jsem s tím souhlasil. V malém fotografickém soukromém uměleckém ateliéru jsem ta prostředí ještě s kolegou zařizoval. Já si pamatuji hlavně na Adama a Evu. Tím vše začínalo. Na to sehnal ten můj kolega z nějakého sportovního klubu gymnastu s krásnou postavou a nějakou lehčí pěknou dívku studující vysokou školou, která měla vedle stipendia i "vedlejšák" - snad v hotelu Alcron a nestyděla se tedy fotit i nahá.:)
Tu první scénu jsem měl hned zařízenou, byl to jen strom, ten jsem sehnal od zahradníků, kteří pro televizi centrálně dodávali květinovou výzdobu za sta tisíce a na něm bylo jedno jediné umělé jablko, kolem kmenu obtočený gumový had, vše na stupínku 5 x 5 metrů potaženém umělým trávníkem a množstvím umělých pampelišek. Pak jsme jen čekali, až přijde Eva a Adam. Adama vynechám, ale Eva byla opravdu nádherná. Bylo nás tam asi jen pět chlapů, ale všechny včetně Adama nás uvedla do pozoru, nám to tolik nevadilo, ale Adam měl problém, ten list to nebyl schopen zakrýt, tak se čekalo, až se trochu osprchuje studenou vodou, což se neobešlo bez smíchu a padly i jiné návrhy, ale nikdo si netroufal odhadnout, jak by jim to dlouho trvalo a ještě v tom byla asi i u některých závist, tak zvítězila jen ta vodní studená terapie.
Fotili jsme v různých dekoracích a oblecích - baroko, rokoko, empír, atd., jak šla doba – historie a když jsme večer končili, tak mi ten kamarád poprosil, abych s odvozem těch šatů pomohl té „manekýnce“ domů, že se ráno do jednoho kostýmu oblékne a že za ní ráno, nebo jak se domluvíme, přijedu taxíkem a pomohu jí to naložit a pojedeme točit po „Rudolfínské Praze“. Tak jsem jí to pomohl naložit do taxíku a u ní, kde bydlela, jsem jí to vynosil do vilky, jen mne nakrklo, že poslala taxík pryč, myslel jsem, že se s ním odvezu ještě domů. Ona mi dala nějakou limonádu, nebo to byl vinný střik a řekla, že jí zlobí televize, zda bych se jí na to nepodíval. Pak se mne ptala, na co jsem myslel, když jsem ji tam viděl pod tím stromem s tím hadem a Adamem?
Nejdříve jsem jen zasunul vypadlou anténu do krásného televizoru Grundig a pak odpověděl, že jsem myslel celou dobu na to, že za to dostanu hodně marek a že to bude další sumička na můj vysněný špičkový velký cívkový magnetofon zahraniční výroby z TUZEXU. Ona se překrásně usmála a řekla, že jsem príma kluk a že jí připomínám jejího bráchu a přidala mi na ten magneťák asi 3000 Kčs – dnes si to už přesně nepamatuji. No – co, asi hodně vydělává, pomyslel jsem si. a třeba jsem jí opravdu připomněl jejího brachu, který emigroval a moc se jí po něm stýskalo. A pak, já věděl, že se říkalo, že ty holky vydělávají za noc, co tady jiní za měsíc.
Rozloučili jsme se a při dalších dnech focení, to už byla vždy oblečená, jsme se spolu normálně bavili a ona se chovala, jako bych byl ten její brácha a tak mne zbavila té trémy před děvčaty jinak a možná lépe, než bylo původně plánováno. Ostatní si mysleli, že jsme se „skamarádili“ docela jinak. Ona studovala architekturu – pokud mne paměť už neklame.
Až po skončení focení byla malá oslava a já jsem se dal do delší řeči s tím známým, který se tam ukázal až na závěr, a on se mne spiklenecky zeptal, tak co - jaká že byla? Odpověděl jsem mu, že moc příjemná a že mi dokonce přidala 3000 na magneťák. On šel do kolen smíchy a prozradil mi, že dostala od něj za to, že se se mnou pomiluje mimo honorář i pořádně zaplaceno, on totiž věděl, že já jsem byl velice nesmělý a panic. No a co, tak nic? Tak jsem si ještě nějaký měsíc počkal, byl jsem nesmělý, léčil jsem se pomalu a peníze ale utrácel rychle, tak jsem si koupil ten vysněný magič až za rok a to jsem na něm hrál už regulérní dívce (znáte ji z příběhu: „Zůstalo to mezi námi v socialistickém táboře) a nemusel jsem jí já a ani někdo jiný za to nic platit.
Tak to je konec toho mého příběhu milý Čičiku, jak to vidíš ty ze svého kocouřího pohledu, jééééé – promiň – promiň, já zapomněl jak na tom jsi.:)
Otázky pro vás:
Máte někdo nějakou otázku pro Čičika?
Vynechte, prosím, sexuální témata – je na to v jeho situaci kleštěnce pochopitelně přecitlivělý. :)
