Určitě vás to za život mnohé mnohokrát už také potkalo, tak jako mne. Zabolí to a druhý den si na to už nevzpomenete. Bosou nohou jste zavadili o nohu stolu nebo žide, prostě se setkala noha s nohou, ale tu dřevěnou to nebolelo, natož tu kovovou krásně chromovanou a vybočenou zpupně do prostoru od moderní sedačky. Já se kroutil v bolestech a ona se drze chechtala na celý obývák a chlubila se svou neporušenou lesklou krásou. Do druhého dne jsem měl na jedné noze prostředníček, který si začal svou obezitou dělal nárok na „palec“ a utlačoval sousedy. Co naplat, musel jsem se po mnoha letech odebrat na chirurgii, kterou už znáte z mého příběhu „Práce kvapná . . . a jak že je to dál?“
Od té doby byla zprivatizována, těší se dobré pověsti a jezdí tam i lidé z daleka a je tam hodně lidí, ale i hodně doktorů. Víc neprozradím, až tam zase nerad zavítám, tak by tam bylo zase víc narváno. :) Na recepci jsem se nahlásil a šel jsem na rentgen, ten aby snad dal taky najevo, že je tu nová doba, tak byl na druhé straně, než za bývalého režimu. Už když jsem lezl na ten stůl, tak asistent od rentgenu prohlásil: "Máte to zlomené".
Pak jsem se přesunul ke dveřím, do kterých mi krátce po revoluci vylétla ta bota a zasáhla je, jak si můžete přečíst v tom mém předchozím příběhu z těchto míst. Proč opět do těch samých – když jich tam bylo asi deset, to ví jen Bůh srandy. Byl jsem zase na místě činu – činu srandy. A protože správně recepční usoudila, že můj jen oteklý prst bude lahůdka pro dvě začínající lékařky, že na tom nemohou nic moc zvrznout, tak jsem byl prý jejich druhý pacient na této chirurgii. Já, protože jsem odporný sexista, tak jsem něco pronesl na téma, že je dobře, že mám zlomený prst na noze a ne na ruce … dál to nebudu rozvádět, čtou to i puritánky a nerad bych o tom vypovídal někde před porotou – před soudy, kde by mi pro jistotu sťali kati všechny „oudy“. Panovala tam tedy docela příjemná nálada, zvláště, když jsem se dozvěděl, že já jsem byl jejich dnes druhým a zároveň i dnes posledním pacientem a že jedna zná mého syna. Při tom povídání mi ten prst obložily z obou stran polštářky z gázy a ukázaly, jak si mám udělat sám převaz. Ano – myslel jsem si, že dostanu sádru, ale prý to takto stačí.
Na recepci jsem za čtyři týdny předložil ten papír, také byl celou dobu v klidu peněženky, a byl jsem odeslán na rentgen. Ta Ukrajinka tam se koukla do papíru a vyzvala mne, abychom si sedli. Taky ještě plně nezvládla češtinu, omlouvám ji v duchu. Sedl jsem si a čekám, na řadu šli i ti, co přišli až za mnou, akutní případy, uklidňuji se, asi je to moc bolí, cítil jsem s nimi. Ale pak jsem se přece asi po hodině a půl nakonec zastavil u okénka a Ukrajinka povídá, kde jsme byli, že už nás třikrát volala a při tom se vyklonila z okénka a koukala pod to okénko a na všechny strany a povídá: „Kde ji máte?“ Já zvedám neochotně pravou nohu a vyhrnuji si nohavici a ukazuji na prsty u nohy, ona na mne kouká, že jsem „nějakej divnej“. Myslí si – to už vytušíte – že jsem už „dement“ a dodává - no Alenku. „Tak to holka zase prrrr“ myslím si pro sebe, zase já, já toleruji tvoji jazykovou bariéru a ty mne máš za dementa?“
Jo – znáte to – je vám 70 pryč, začnou vám známí tvrdit, jak pěkně vypadáte a myslí si o vás něco jako ta sestra tady. Ona chvilku váhá - zda to má cenu se mne vyptávat, čtu jí to z pohledu, a pak to zkusí: „No – kde máte tu vaši vnučku?“ Pak ukazuje ten papír, který jsem jí předal při příchodu, já do toho papíru poprvé kouknu a tam vidím jméno Alena Kratochvílová. Pak jsem to pochopil z nás jako první. „Tak holčičko je to jinak, má tělesná schránka je už možná ubohá, ale hlava ještě ujde“ - konstatuji nejdříve tiše jen pro sebe a pak i pro Ukrajinku:.Ty dvě nové doktorky – novicky zapomněly vymazat to jméno a datum narození své první pacientky a všechno ostatní k ní patřící smazaly a nahradily popisem mé diagnozy i to, že jsem si to udělal o nohu sedačky, že jsem byl poučen, jak mám dělat převazy a při bolestech se tam okamžitě dostavit a ble ble ble. Těšil jsem se, jak se tomu zasmějeme, ale ony doktorky tam už nebyly, tak je můžete potkat někde jinde – moc pěkné a vtipné holky.
Mí známí se často diví, proč se jim takové věci nedějí, proč jen já mám tolik veselých příhod ze života a jim se opakují jen takové blbé a ještě blbější, že se jim porouchá pračka těsně po záruční době, že to samé jim udělá televizor za týden. A nový vysavač prachu je přímo „sketa“, když ho totiž dovlekou tramvají k opravě přes půl Prahy, tak tam normálně funguje a dodatečně se zjistí, že vada byla ve vyhořelé zásuvce na domácím hřišti. Oni v tom spatřují organizované spiknutí elektrospotřebičů. A mračí se od té doby na všechno, co je pod proudem. Proč jen jim se prý dějí takové věci, že až na letišti v cizině zjistí, že jejich cestovka zkrachovala?
Já jim odpovídám, že není ještě všem dnům konec a že i oni si mohou ukopnout palec a bude jim do smíchu. Že to není v tom, co se nám stane, ale jak si z toho blbého dokážeme udělat srandu. Že kdyby se to samé stalo jim, tak si budou stěžovat na to, jak byly ty doktorky blbé, že i na recepci si měla ta sestra všimnout, že něco nesedí, že bylo hrozné, že tam museli sedět tak dlouho, že už by napsali několik stížností na všechny strany. . . . . . A že si měli ten papír (tedy i já) alespoň venku nebo doma přečíst, tak to by zamlčeli.