Když jsem začal chodit do první třídy, tak jsem patřil mezi ty nejmenší žáky a tak to bylo vždy až do té osmé. Nikdy mi v ničem ta menší výška nevadila, ale pak to přišlo. Do třídy s námi chodila jedna moc pěkná holka Alenka, já byl vždy tím šaškem třídy, dokonce od jedné učitelky s výjimečným postavením. Měl jsem, když na to byl čas, pár minut ke konci hodiny k pobavení třídy, za slib, že nebudu zasahovat přímo do hodiny. A tak, i když jsem byl opravdu i „nějakej vopožděnej ve fyzickém vývoji“, tak jsem byl i u holek celkem oblíbený, ale určitě ne tak, jako třeba Bohoušek, který v té osmičce už vypadal na 20 let.
A já si jistý tedy v té konverzační části seznamování, jsem se rozhodl, že se pokusím vstoupit i pro mne na nejistou a nevyzkoušenou půdu, a já pozval rovnou tu nejkrásnější holku při odchodu ze školy v té drátěné šatně jen tak „jako“ mimochodem do kina na film „Černý Petr“. Pro jistotu jsem zvolil to rušné místo, aby v něm zaniklo případné odmítnutí a život pokračoval beze změn v této oblasti jen v čekárně, kdy i pro mne snad přijde také ten můj první „milostný“ zážitek. Ona na to vůbec nezareagovala, snad to ani neslyšela, myslel jsem si. Když jsem konečně našel svoje boty v sousední šatně, tak jsem se vyšoural ze školy a ona tam na mne faktis čekala a dokonce se i s krásným úsměvem vyzývavě pohupovala v bocích, aby mi pak řekla větu, kterou jsem nechtěl slyšet: „Martine, jsi největší sympaťák třídy, ale do kina bych šla raději s tvým bráchou, který je větší než já. Jak bychom spolu vypadali, vždyť ty jsi o dvě hlavy menší, než já. Všichni by se mi smáli.“ Tak jako já byl nejmenší ve třídě, tak ona byla zase ta největší a už pořádně vyspělá. Pak mne ještě navíc z té výšky pohladila po mé blonďaté hlavičce, malinko se sklonila a dala mi pusu na čelíčko, tak jako jsem ji dostával od babičky na Ježíška. Toho dne se mi šlo domů tak těžce, jako bych si nesl domů nejméně čtyři kule. Tak jako vždy, jsem se snažil smutnou situaci utopit v hudbě, bráchovi přišla právě z ciziny deska Chris Andrews -Yesterday Man, tak jsme otevřeli okno našeho panelákového bytu a seznámili jsme s ní celé sídliště a bylo po blbé náladě. S večerem se to ovšem zase vrátilo, já jsem si vzpomněl i na vyprávění rodičů, že v příbuzenstvu máme už také jednoho trpaslíka, který je z Vinohrad a že ten byl snad ještě menší, než já. Tak mne to dojalo, že jsem tu noc měl mokrou peřinu jen od slz a nemohl jsem vůbec usnout. A za svítání, ač jsem z rodiny jediný ateista, tak jsem se pomodlil, abych vyrostl, pak už jsem musel vstávat a upalovat do školy.
Nyní to vezmu hopem dál. Dochodil jsem osmičku i devítku zastydlý tou urážkou od té Aleny tak, že jsem si už k žádné holce nic, co by se dnes nazvalo sexuálním harašením, nedovolil. Ale pak to nastalo, má prosba k Bohu asi teprve došla na to správné místo a já rostl jako z vody. Přerostl jsem jak tu Alenu, tak dokonce i svého bráchu o celou hlavu. Ale chybu na kráse to mělo, já jsem zapomněl při té modlitbě říct, že mám vyrůst přiměřeně, já vyrostl, ale byl jsem jako tyč – hrozně hubený. To ale holkám moc nevadilo, ty větší si chtěly všude vedle mne třeba jen stoupnout, bylo jim trapně vedle menších kluků a můj život byl veselejší.
Tu špatnou modlitbu napravila až má žena Alenka, které se prý právě takoví kluci vyloženě vždy líbili, protože u těch nehrozí, že už budou ve čtyřiceti obézní, ale stejně mne během dvou let tak vykrmila, že už jsem mohl rodinu reprezentovat jako opravdový dvoumetrový chlap. Tak si z toho vezměte poučení, že i ateistům Bůh občas splní přání, ale i Bůh je přece jenom taky jenom Bůh, a tak si musíte vždy svou modlitbu pořádně nejdříve rozmyslet, než sepnete ruce a začnete ji recitovat. Já – ač dost veliký, jsem se za to Bohu odvděčil tím, že se na malé lidi nikdy nekoukám svrchu. Na výšce totiž ve skutečnosti přece vůbec nezáleží, záleží na povaze a podle Boha asi ta první Alena nebyla pro mne ta pravá kvůli povaze a ne kvůli té výšce, jak si sama myslela. Ve skutečnosti on ji jen zkoušel. Proto mi nachystal do cesty až tu pravou a dal mi tím znamení, že tu je stále se mnou a drží mi palce a že i on má smysl pro humor a že mu nevadí, že v něj „nevěřím“.
