Moc rád jsem jezdíval se ženou na východní Slovensko, navštívit její rodiče. Oba byli skvělí a měl jsem je moc rád. I maminka mé první ženy byla moc fajn, a proto od té doby nemám rád hloupé vtipy o tchýních.
Slovenská babka byla ortodoxní katolička a tchán byl evangelík. Oba chodili pravidelně na bohoslužby, ale každý do jiného kostela. Jejich soužití bylo ale příkladné, neboť Pánaboha měli oba jen jednoho. Společného. A nikdy se o způsobu jeho uctívání nehádali. Kéž by tomu tak bylo u všech věřících a u všech velkých náboženství. Hranice mezi vírou a fundamentálním fanatismem je bohužel mnohdy příliš tenká.
Co je to vlastně víra? Víra je ambivalentní pojem. Jak praví to už okřídlené krédo víry – věřím, protože to není možné. Credo, quia absurdum. Když rozum ustupuje víře. Slovenská tchýně i s tchánem o tomto dilematu vůbec nikdy nepřemýšleli. Prostě věřili. I když jeden z nich chodil do kostela plného svatých a obrazů ve zlacených rámech a ten druhý do jednoduše zařízeného kostelíka, kde probíhala mše bez vší katolické okázalosti. I to je víra. Když oba umírali, odcházeli ze světa klidně, div ne s úsměvem ve tváři, protože byli smířeni s Bohem. Se svým normálním Bohem, se kterým žili v souladu celý život, a bylo jim úplně jedno, jak kdo přijímá v kostele svátost. A jestli je nějaký ráj, tak určitě není zvlášť pro katolíky a zvlášť pro evangelíky. A pochybuji, že je ještě nějaký zvláštní pro ortodoxní Židy, oddělený třeba mechitzou, aby na sebe nemohly dušičky při modlení vzájemně koukat.
Za všemi sváry a taky náboženskými válkami byli vždycky jenom lidé. Žádný Pánbůh. Ten k tomu přišel pokaždé jak slepý k houslím. A v jeho jménu se prováděla ta největší svinstva. Šly armády a v jejich čele preláti a nesli prapory a všichni šli do války ve jménu Páně. A na druhé straně šli taky kněží a taky nesli prapory a taky volali ve jménu Páně. I ve jménu židovského Jahweho byla Židy kdysi hodně dávno páchána genocida na původním obyvatelstvu. Jak k tomu vlastně ten Bůh přijde? Je vůbec tohle ještě víra?
To jsou právě ty chvíle, kdy víru nahrazuje fanatizmus a slepá nenávist. Když jsme se před lety vraceli z několikadenního skvělého pobytu v Jeruzalémě, měl jsem tohoto tématu ještě dlouho plnou hlavu. Setkali jsme se tam se zbožnými poutníky s celého světa, ať už měli tváře bílé, žluté, nebo černé. Ať už to byli protestanti, nebo pravověrní katolíci, všichni svorně klečeli před Kamenem pomazání a modlili se k jednomu Bohu. A když šli společně křížovou cestou ke Chrámu Božího hrobu, měli něco zvláštního až slavnostního ve tvářích. A někteří měli dokonce na ramenou malé, symbolické kříže. I tohle je víra, ale víra, před kterou musím jako nevěřící smeknout. Tak jako před slovenskou babičkou a dědečkem.
Ale zároveň jsme se v Jeruzalémě setkali i s vírou, která měla hodně daleko ke svým prastarým kořenům a lásce k bližnímu. Ať už se jednalo o Židy, nebo muslimy. I mniši jednotlivých křesťanských denominací se dokázali mezi sebou v Chrámu svatého hrobu občas porvat. A o co? Přece o víru.
Když ultraortodoxní chasidistický Žid neuznává stát Izrael, protože ho založili lidé a ne Jahve, je to taky víra? Určitě ano.
Když 14. července 1948 přečetl David ben Gurion Deklaraci nezávislosti státu Izrael, byl tam jasně definován Izrael jako stát židovský. Pouze židovský. Eretz Jisrael. Zkrátka historická země, která si dělala ambice na rozsah bývalé říše krále Davida. Už tato definice jasně říká, pro koho je určen tento stát a pro koho ne. Je tohle taky víra? Tady jsem už ale na pochybách. Tohle je spíš politika. I když v pozadí tohoto nešťastně fundamentálního přístupu je pochopitelně i víra. Víra velké části izraelské ultraortodoxní populace, která má značný vliv na vnitřní i zahraniční politiku své země.
Když se muslim, dočista zblblý fanatickou a značně pokřivenou vírou, kterou mu vtloukali do hlavy už od malička v medrese a potom při nekonečných denních modlitbách, opásá výbušninou a odpálí se uprostřed nic netušícího tržiště, plného normálních lidí, je za tím taky bohužel víra. Protože Alláh je akbar. Bůh je přeci veliký. To jsem neudělal já, ale přímo Bůh. Zase se člověk schovává za autoritou. A ta autorita kráčí vždy v čele. A dá se za ní schovat úplně všechno. Třeba i teroristické útoky, při kterých umírají nevinní lidé.
Rád bych to vše blíže pochopil. Ale nějak mi to pořád nejde. Rád bych věřil, abych tomu všemu rozuměl. Credo, ut intelligam. Víra má zkrátka moc a moc podob.
Když se občas vrátím v myšlenkách opět do Jeruzaléma, vybavím si vždy dvě odlišné roviny víry. Z rozostřeného nadhledu Olivetské hory nebo z vedlejší hory Scopus vidí člověk svaté město, přeplněné zbožností, víry v Boha a modlitbami poutníků všech možných vyznání. Ať už je to Jahve, Alláh, nebo náš křesťanský Bůh. Pohled dolů na úžasné panorama s biblickými údolími Cedron a Hinnon a svatou Chrámovou horou člověka i nevěřícího naplní něčím, co sám dokáže jen těžko identifikovat.
Ale realita bigotního fundamentalizmu je tam dole, pod kopcem. Ve starobylých uličkách Starého města, v Chrámu Svatého Hrobu, v nádherných islámských stavbách Chrámové hory, u Zdi nářků nebo v prostorách obnovené synagogy Churva. Fanatický fundamentalizmus není vlastně žádná víra. K tomu se jen těžko hledá název. Ať už se jedná o ultraortodoxní židovské Chasidisty, nebo o tu dnešní, značně pokřivenou, zrůdnou verzi islámu, praktikovanou islamisty Daeše. A která má s původní vírou proroka Mohammeda málo co společného. Křesťané jsou zaplaťpánbůh dnes trochu stranou tohoto odvěkého zápasu o pravý charakter víry.
Víra je ovšem pojem, který má obecnější náplň než jen víru v Boha. Věřit může člověk v cokoli. Třeba, že zítra už přestane pršet a vyleze slunce. Člověk může věřit i ve zdravý lidský rozum. Tady sice často naráží, ale proč tomu nevěřit.
Ale tomu, kdo svůj násilný, bigotní fundamentalizmus odívá do pláštíku víry, tomu je třeba se postavit. Ať je to kdekoli a kdokoli. A to se vší silou. Ať už se jedná o jakékoli náboženství!
* * *
