Výprava do ztraceného času 3
Zdroj: www.retroraj.cz

Výprava do ztraceného času 3

8. 11. 2019

Vážení čtenáři. Výprava do ztraceného času je třetí částí mé další, zatím ještě rozpracované knihy glos a esejí - "Kdo říká, že je stáří moudré?"  Původně jsem chtěl vložit jen jednu část jako ukázku, ale vzhledem k vašemu zájmu bude těch částí víc. A tak jednotlivé díly nejsou ani v chronologickém pořádku za sebou. Prosím, berte proto tento úvod jako moji omluvu.

J.Z.

 

Léta pionýrská a gymnaziální
 

Pionýři, Pionýři,
malované děti.
Nasedají do lodiček,
jako šipka letí.
Nasedají do lodiček,
jako šipka letí.

 

                                                                                     Zdroj : nasregiom.cz

 

Tak, tohle tedy ne. To jsem nikdy moc nežral. Od malička jsem byl spíše introvert a takovéto masové akce s masovým jásáním byly zcela mimo moji zájmovou oblast. Tam byl od doby, kdy jsem začal vnímat písmenka a slova a jejich obsah, zcela pevně a neochvějně zakotven pouze Jules Verne a Karel May. Pro pionýry tam už místo nezbylo. Faktem je, že k zásadnímu obratu v mém myšlení došlo až v měšťance, kdy jsem už přece jen dokázal více vnímat realitu života a moje čtenářská vášeň sice neopustila rozsáhlé dílo Julese Vernea, ale zabírala postupně i jiné oblasti života, včetně těch, které byly mému, tehdy ještě dětskému rozumu, obtížně přístupné.  Bral jsem totiž knihy jak v obecné knihovně, tak i ve velké knihovně otcově tak, jak mi přišly do ruky a příliš jsem si nevybíral. Včetně Knihy o manželství, amerických manželů Stoneových, které jsem v deseti letech příliš nerozuměl.

Před nedávnem mě však velice zaujalo jedno vzpomínkové povídání o pionýrském mládí, které sepsala jedna moje klubová kolegyně. Vzpomněl jsem si totiž přitom na to své, velice zajímavé a neortodoxní "pionýrské" mládí.

Na rozdíl od dotyčné autorky, která skládala pionýrský slib už ve třetí třídě, s nadšením a velikou hrdostí sama nad sebou, já ho skládal až ve třídě šesté, tedy až v měšťance, neboť v nelahozevské národní škole se politika moc nenosila. K tomu úplně stačily tehdejší zpolitizované učebnice, které se jen hemžily uvědomělými soudruhy dělníky a družstevníky. Kupodivu i včetně početnic. Ředitel místní dvoutřídky, kterému jsme pro jeho nepříjemné jednání, nevím proč, přezdívali Kozí duch, byl už stejně na nějaké politické školení příliš starý a na počátku padesátých let vězel oběma nohama ještě v prvorepublikovém školství.

Ale abych se vrátil k pionýrskému slibu. Ten můj se odehrál venku, za pěkného počasí, na prostranství před kralupskou Gottwaldovou měšťankou. Pozorně jsem naslouchal proslovu tehdejší ruštinářky a velké soudružky Michalcové v mizerné češtině. Při vázání šátků ale nastal problém. Jako jediný jsem totiž odmítl rudý šátek nosit. Tohle by mi otec neodpustil. Bylo pro mne zcela nepřijatelné, abych začal věřit něčemu, co se mi nelíbí. Slib jsem ovšem dal, abych měl pokoj. Neměl jsem v té době sebemenší důvod exhibicionisticky nosit před sebou rudý šátek a tudíž své ego jako prapor. A už vůbec ne, být na svůj pionýrský šátek hrdý. To jsem přenechal jiným. A byli mezi námi kupodivu i tací, kteří by s rudým šátkem na krku nejraději i spali. Faktem je, že to byly především holky. Zejména ambiciózní šprtky. Nechápejte však termín šprtky v nějaké negativní konotaci. Holky byly vždy poslušnější a hodnější. A klidně mohu použít i termín uvědomělejší. To, že se učily a byly "šprtky", byl fakt, který naše vzájemné soužití nijak neovlivňoval a nekomplikoval. Tehdy jsme se s nimi totiž moc nepaktovali. Ony měli svůj svět a my taky svůj. Ony měly své party a kluci také. Naše zájmy se skoro vůbec neprotínaly. Maximálně jsme se občas vzájemně pošťuchovali. 

Pokud se dá vůbec u dítěte školního věku mluvit o nějakém politickém zaměření, musím dost výrazně oddělit od sebe nelahozevskou školu národní a kralupskou měšťanku. V prvních školních letech jsem byl totiž ovlivněn spíše oficiální masáží tehdejšími sdělovacími prostředky a pochopitelně i školou, jež měla celostátně dané osnovy, které museli učitelé respektovat. S otcem jsem míval proto v té době dost vzrušené politické debaty.

 

* * * 

 

Když jsem já šel tou Putimskou branou,

dívali se esenbáci za mnou

a volali kulaku,

co to neseš v ruksaku.

Esenbáci, pročpak mě voláte,

pro mě volně šmelit nenecháte,

my ti jdeme povědět,

že to musíš odsedět.

 

Takové a podobné jiné zhovadilosti nás učila ve druhé třídě jedna mladá učitelka. Když se na její fotku při společném focení třídy před naší školou dnes podívám, tak to určitě nebyla asi holka přímo z fakulty, ale zažraná do režimu byla tedy dost. Trochu problém nastal, když při návštěvě školního inspektora vyvolala učitelka Evičku Popkovou, která měla moc pěkný hlas a vůbec to byla moc pěkná holka, aby zazpívala píseň, „Když jsem já šel tou Putimskou branou. Evička se nadechla a začala -

- Když jsem já šel tou Putimskou branou,

dívali se esenbáci za mnou - atd. 

Učitelka trochu zrudla, Evičku napomenula a inspektor to myslím, tenkrát ani nekomentoval. Inu, taková byla doba.

Paradoxem byla určitě skutečnost, že Evička Popková byla dcerou drobného nelahozevského podnikatele, který měl před válkou na druhé straně obce malou fabričku na kancelářské potřeby. Dodnes stojí na mém pracovním stole unikátní sešívačka, už notně rezavá, ale stále plně fukční, na velké sponky a na ní krom patentovaného čísla 3101, je charakteristické logo fy. Popek, s  dvěma obrácenými trojúhelníky a názvem firmy. Evička ovšem příliš nerespektovala ošklivou kapitalistickou minulost svého otce a neobyčejně hrdě zazpívala tu zparodovanou píseň. Ona byla vůbec silně dominantní dítě. Když byla poprvé usazena vedle mne do první lavice, dostal jsem od ní pusu na tvář a ona prohlásila, že jsem od teď její kavalír. Nevím, kde to vzala, protože v druhé třídě asi nečetla prvorepublikové romány pochybné kvality, ale spíš leporela se zvířátky. To, že jsem její kavalír, dala však rázně najevo při jednom mém sporu se spolužákem, když vystartovala z lavice a dala mu pěstí do brady. Bylo to velmi originální dítě.

 

* * * 

 

Ale čas plynul a i myšlení dítěte se vyvíjí. Čím dál, tím víc jsem byl ovlivněn otcem a svým vnímáním stávající reality. A také spoustou knih, které jsem v té době přečetl. Občas jsem byl svědkem i vášnivých hádek otce s jeho třebenickou sestrou, která byla až do své smrti nesmírně zažranou a ortodoxní komunistkou. Dokonce jsem se do jejich debat občas i zapojoval, za což jsem sklidil od otce pochvalu. Teta mi sice říkala, že z těch blbých názorů vyrostu, ale neměla pravdu. Nevyrostl jsem z toho. Pro mne je daleko důležitější normální způsob logického uvažování, bez křivení své kůry mozkové dogmaty, ať už politickými, nebo i náboženskými. S tím také souvisí i mé vyloučení z tehdy již nepovinného náboženství. Při výuce jsme totiž s ostatními kluky dělali v kostele takový binec, že jsme starému faráři pokaždé výuku zbourali. Vyloučených nás bylo ostatně daleko víc. A hlavně, byli to samí kluci. Holky byly hodnější a uvědomělejší.

Když už jsem se dotkl otázky náboženství, musím ještě poznamenat, že otec někdy ve třicátých letech demonstrativně vystoupil z církve, protože odmítal věřit tomu, co mu nikdo nemohl dokázat. Pro něj to bylo zcela nepřijatelné dogma. Tato událost zcela charakterizuje jeho postoje, které až do své smrti nemusel měnit. Hodně jsem toho po něm zdědil.

Jako dítko jsem nebyl ani příliš ambiciózní, ani konfliktní, nikam jsem se nehrnul, nechtěl jsem být nikdy první, už tenkrát jsem, jako introvert, zastával názor, žít a nechat žít. Kupodivu jsem s těmito názory neměl ve škole větší problémy, protože jsem byl premiant a celou školu už od první třídy jsem procházel, krom tělocviku, pouze s jedničkami, aniž bych se příliš snažil. První dvě dvojky jsem dostal až v samém závěru osmé třídy.

Mně k životu stačily velmi dlouho jen knihy. Politické záležitosti byly pro mne spíše podružné. Daleko důležitější byly pro mne v té době osudy hrdinů knih Viktora Huga, Romaina Rolanda, Boženy Němcové, Karoliny Světlé, nebo Aloise Jiráska. A mnoha dalších autorů. To byl můj svět.

Život ovšem není takto jednoduchý. Často klade před vás důležité otázky a očekává rozhodnutí. Buď, anebo. Každý jsme svým způsobem originál. Někdo je až příliš ambiciózní a snaží se své ego co nejvíce uplatnit a prezentovat, jiný je spíše introvert a své životní ambice nedává příliš najevo. Jsou hluboko v něm, jsou latentní, aby se probudily k životu právě ve chvílích, kdy je to zapotřebí. To byl i můj životní příběh. Nikoli však příběh náhle probuzeného ega, ale v konfrontaci s reálným životem probuzená nutnost a nakonec i docela úspěšná snaha o své uplatnění a profesní seberealizaci.

Co ke svým školním létům ještě dodat? Netvrdím, že otec byl pro mne nějak zvlášť velkým vzorem. Byl ale jedním z mnoha mých pozdějších inspiračních zdrojů. Hodně jsem poslouchal jeho názory, hodně jsem četl, hodně se zajímal o veřejné dění. A z toho všeho dohromady se postupem času, tak nějak mimochodem, utvářely i mé názory na svět. V pozdějších letech, kdy jsem si čím dál tím více uvědomoval také obsah neobyčejně širokého pojmu slova domov, mne fascinoval jeho vyhraněný a až milenecký vztah k jeho rodnému kraji, kterým bylo Třebenicko. Když si dnes pročítám některé své první básnické pokusy, týkající se především krásné krajiny Českého středohoří, kterých jsem se dopustil někdy v patnácti a šestnácti letech, pokaždé přede mnou vyvstane obrázek otce, stojícího na vrcholku Kozihorek a utírajícího si tajně z očí slzy.

 

* * * 

 

Jarní opojení
 

 

V poledním žáru

srdce moje plane.

A vysoko,

tam nad vrcholky,

bělostné věnce mráčků visí.

Brodím se šťastně v rozpálené vůni

a opíjím se kvetoucími lady.

A dívám se,

jak dobrá kouzelnice Vesna

otevírá poslední květy hlaváčku.

 

/báseň jsem psal v šestnácti letech na vrcholku Košťálova/

 

 

                                                                          otec za mlada, foceno v Třebenicích

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Šimková
Pane Zelenko, ale chtěla bych ještě dodat, že Váš tatínek byl opravdu fešák.
Jan Zelenka
Paní Šimková, to, co jsem v komentáři psal, byla nadsázka. Váš pohled zpět logicky ovlivnil ten traumatický zážitek, který se může stát v každém režimu. Jinak uvažuji pochopitelně jako vy.
Hana Šimková
Pane Zelenko až tak dopředu se nevracím., ale když se mi vracejí vzpomínky špatné, tak mi to ubližuje. A já si ubližovat nechci . Netěším se na krematorium, ale na každý den, který ještě můžu prožít a těším se z toho. Nic se totiž už stejně vrátit nedá.Z toho pionýrského vedoucího mám totiž trauma na celý život.
Hana Šimková
Já si pamatuji jenom horor jak mě chtěl znásilnit pionýrský vedoucí na táboře
Jitka Caklová
"I když se za bolševika soudruzi tolik snažili..." BOHUŽEL - plody jejich snažení mnoho lidí sklízí do dnes, naříkají a naříkají, aniž by si uvědomili pravou podstatu přísloví "Když ptáčka lapali, pěkně mu zpívali" a nechali se za sliby světlých zítřků polapit. Každý neměl možnost být u lizu, jak v osmačtyřicátém, tak v devětaosmdesátém.
Hana Rypáčková
Vzpomínky mě vždy nakopnou vzpomínat taky. Myslím, že ať chceme nebo nechceme, dětství nás ovlivní, pro nikdo není stejné. I když se za bolševika soudruzi tolik snažili...
Dana Puchalská
Jane, to jsi mně udělal doopravdy radost.
Jan Zelenka
Dano vyčkej, ještě budou tři díly - 4,5 a 6. Pak se uvidí.
Dana Puchalská
Jane, děkuji za další díl vzpomínek. Jen málokdo se dokáže vyrovnat s minulostí a psát o ní. Děkuji. Kdy bude pokračování?
Jan Zelenka
Paní Šimková, když se podívám příliš dopředu, vidím tam ústecké krematorium. Mně žádné světlé zítřky nezajímají. Už se jich nedočkám a ani nechci.
Mell Nova
Paní Hano, proč se ke vzpomínkám vracet?Je to složité, někdy se nám vybaví, ani to nechceme, prostě jsou tu, někoho třeba zajímají, třeba nám osobně už nejsou potřebné. Byť se nechceme vracet do minulosti, sama se někdy v myšlenkách nebo v jiné situaci objeví.Mnoho lidí říká po rozvodu apod. , že mají minulost vyřešenou, podle mne je to jen klam, nikdo z nás to nemůže 100% doložit, potvdit.Podle mne minulost je nám stále nablízsku,když na to pomyslíme, můžeme si říct, jestli to opravdu bylo, nebo ne...Vždyť z ní i čerpáme své vědomosti,recepty, rady, je toho hodně.
Hana Šimková
Každý z nás starších máme víceméně stejné vzpomínky.Proč se k nim vracet, člověk má hledět dopředu a ne dozadu na to , co pryč. Někdo si myslí, že je to nostalgie, ale není.
Jana Kollinová
Při čtení jsem si zavzpomínala na svoje mladá léta. Chodila jsem do zpěvu, byla pionýrka, ale SSM mě nějak minulo. V té době jsem všechny aktivity dělala s potěšením, těšila se každý den do školy, milovala jsem četbu, drobné lumpárničky s dětmi z ulice, nedělní výlety s rodiči. Je toho mnoho a vše jsem dělala a prožívala dětsky opravdově a tak si to chci v paměti uchovat bez jakéhokoli případného politizování. Byla jsem šťastná!
Jitka Caklová
Jelikož tatínek byl varhaník a maminka zpívala, tak jsme chodili do kostela 3x týdně pracovně, proto jsem také dlouho věřila na Ježíška a jako dítě jsem nechápala, jak může být tak nespravedlivý, že někomu přinese dárků, že se ani pod stromeček nevejdou a mě nepřinesl ani panenku. Jako újmu jsem brala, že se s námi rodiče nechodili koupat do Jizery, že jsme nejezdili na výlety, na dovolené, na rekreace atd. Díky rodičům, kteří nám nemotali hlavu, ale mluvili s námi otevřeně, "nemazali med kolem úst", jsem velice záhy pochopila, že to "daleko nedotáhnu". Tehdy jsem práci na poli, ve chlévě, protože jsme s rodiči pracovali jako rovnocenní partneři, chápala jako velikou nespravedlnost. Dnes na rodiče s láskou vzpomínám a jsem jim vděčná za vše, čemu mě za života naučili, hlavně s láskou pochopit "svět" ve všech jeho podobách ♥♥♥
Mell Nova
OPrava ve straně
Mell Nova
Děkuji za vyprávění, každý z nás tuhle dobu bral po svém, o něčem se dozvídáme i těmi výpravami časem, dokreslujeme si své vzpomínky i ty našich kamarádů, někdo má to štěstí, že se může poptat rodičů, strýců, tet.Jak léta beží, díváme se na to trošku jinak,u nás se politika neprobírala před dětmi, nikdo nebyl tzv. ve staně. Pamatuji, jak jsem začínala u Jiskřiček, zaslechla jsem hovor dědy s klukem od sousedů, jeho spolužačka byla naše vedoucí.No, vymykala jsem z řady, určité aktivity na mne nebyly. Byla jsem zkrátka jiná už od školky.Na můj pionýrský slib nikdy nedošlo, i když mi šátek visel ve skříni hodně dlouho.Přišlo období a někteří přešli ke skatům, ne nadlouho, pak zas byli pionýři.Jak to měl můj mladší sourozenec , to si už opravdu nepamatuji.Stejné to bylo i s e Svazem mládeže, ano i ne.Podnikový byl po průseru zrušen, místní byl jen na chvíli, oni měli spoustu volna na aktivity, zájezdy , já musela makat.
ivana kosťunová
Váš článek ve mně probudil vzpomínky, které jsem se vždy snažila vytěsnit. Možná je někde ještě popíši, ale zatím jsem k tomu ještě nezískala potřebný nadhled. Obdivuji, že vy to dokážete.
Soňa Prachfeldová
Hezké vyprávění , kdysi jsem brala jako újmu, že jsem nebyla z dělnické rodiny podle některých soudruhů učitelů a pochopila jsem až později, rodice mi nemotali hlavu politikou a ukradeným majetkem. Třebenice navštěvují na Slavnost květů, dokonce jsme tam byli nedávno na taneční zábavě. Muzeum je krásné , nedaleko Košťálov s nádherným výhledem.
Věra Ježková
Jendo, díky za tvé další vzpomínky. Vyprávění je poutavé, vtipné, realistické i melancholické. Na šátkování si nepamatuji. Pionýrský šátek jsem musela nosit, když jsme chodili stát k pomníčkům. Jinak má světonázorová výchova probíhala v duchu Svobodné Evropy a Rádia Luxemburg. Do toho se občas vmísila návštěva kostela. „Kniha je zrcadlem, v němž spatříme pouze to, co v sobě nosíme.“ C. R. Zafón
Hana Nováková
Děkuji za vzpomínání na doby minulé, pro někoho takové a pro někoho onaké. I každý v tom zlém miloval cosi ....
Jitka Caklová
Pane Zelenko DĚKUJI! Článek ve mně vyvolal příjemný pocit :-) Pionýrský šátek, na rozdíl od skautského, byl začátkem konce svobody a samostatnosti jednotlivce a ve výsledné hodnotě celé společnosti. Můj příspěvek úzce souvisí s příspěvkem u článku https://www.i60.cz/clanek/detail/24300#article-discussion
Zuzana Pivcová
Pane Jendo, i když jste o nějaký rok starší, tak Vaše vzpomínky lze srovnat se situací v mém dětství. Čas od času se tu o něčem zmíním. My jsme byly děti ze znárodněné stavitelské rodiny, ale v Lomnici nad Popelkou zůstal náš tatínek mezi lidmi dost vážený a mnozí ho stále oslovovali Pane staviteli. Ani učitelé ve škole nás nijak "nebuzerovali". Asi proto, že jsme se se sestrou vždy dobře učily. Z otcova rozhodnutí (on byl hrozně hodný, ale toto si zkrátka nepřál a my to respektovaly) jsme nebyly v Pionýru. Naopak jsme chodily na náboženství. Myslím, že mě to nijak nepoškodilo. Příběhy z bible jsem brala třeba jako Staré pověsti české a naučila se na nich hodně souvisle vyprávět. Díky za vzpomínku.