Po Únoru 1948 však utichla a její vchodové dveře se uzavřely. Zpátky do života ji až v roce 1992 vrátil Sylvio Spohr.
Co Vás přivedlo na myšlenku začít provozovat Café Louvre?
Dnes můžu s klidem prohlásit, že to byla naivita. Bylo mi něco kolem 25let, když v roce 1990 vypsala Praha 1 výběrové řízení na pronájem jednoho tisíce metrů čtverečních na Národní. Uváděli, že se jedná o bývalou cukrárnu Monica. Marně jsem to hledal, protože cukrárna tohoto jména byla několik desítek metrů odsud za obchodním domem Máj. Přihlásil jsem se o ten pronájem a oni mi to přiklepli.
Musel to být šok, když jste sem poprvé přišel...
Interiéry byly poničené, podlahy, okna i dveře se musely vyhodit. Bylo nutné koupit všechno nové, včetně mramoru kolem schodiště. Především jsme postavili moderní kuchyni, zázemí pro zaměstnance a kanceláře. Pro inspiraci na vzhled kavárny jsem jezdil do Vídně.
Potřeboval jste jistě dost peněz...
Měl jsem štěstí. Moje bývalá tchýně zastavila rodinný dům a já jsem získal úvěr. Nebylo mi do smíchu. Všichni kolem si ťukali na čelo a říkali, že kavárna ve druhém patře je nesmysl. A tak když jsme v prosinci 1992 otevírali, celá rodina roznášela letáky po centru Prahy, dávali jsme je za stěrače zaparkovaných aut.
Na návštěvníka tady i přes čilý ruch dýchne vlídná atmosféra. Čím ji vykouzlíte?
Snažím se každé ráno zaměstnancům přinést nový vtip, nebo veselou historku. Ve všední dny začínáme snídaněmi v 8.00 hodin, o víkendech potom v 9.00 hodin a končíme denně ve 23.30 hodin.
Z Vás sálá optimismus a energie. Naštvete se třeba v autě?
To jsou léta cviku. Musel jsem se dostat až sám k sobě a naučit se mít rád sám sebe. Potom už vám nedělá potíže mít rád lidi. Chci kolem sebe pohodu a vlídnou atmosféru. Co se týká jízdy v autě, nerozčiluji se. Vím přece, že každý chce být na silnici první. Ale agresivita a emoce nikomu dobře neposlouží.
Kolik je zde zaměstnanců?
Máme 80 stálých členů personálu. Skoro nikdo z nich se mnou od začátku nevydržel. Kromě toho nám pravidelně pomáhá 10 učňů. Rádi je tady vidíme, protože zájem o tento učební obor prudce klesá. Jasně, že se čas od času s někým musím rozejít. Například nyní přišel nový šéfkuchař a já se na spolupráci s ním už vyloženě těším.
Váš jídelní lístek nabízí dle mého soudu i kuriozity.T řeba taková polévka z tuřínu..
To byste se divila, jaký úspěch ta polévka sklízela. Teď bych rád všechny pozval na krém z černého kořene, který má překvapivou výbornou chuť.
A na čem si tady pochutnáváte Vy?
Je to pečený hřbet selátka, domácí špecle se špekem a zelím. Momentálně jsem ale úplně propadl novému dezertu, který se jmenuje Pavlova, údajně podle jedné ruské baletky. Ten nápad přinesla cukrářka, která se k nám vrátila asi po 23 letech. A protože je to vlastně sníh z bílků a s malinami, mám pocit, že ho jen vdechnu a tím pádem můžu sníst minimálně jeden denně.
Kam chodíte na nápady do jídelního lístku?
Máme v kuchyni velkou tabuli s nápisem Pro šéfkuchaře a tam každý napíše, když o víkendu či o dovolené ochutná něco dobrého anebo ještě lépe, když mu babička uvaří něco, co ještě nejedl. Samozřejmě, že i naši hosté někdy přinesou dobrý nápad. Potom už je jen na šéfovi kuchyně, jak se rozhodne.
Vaši kavárnu také ve velké míře navštěvují cizinci...
Za tím stojí velký boom sociálních sítí. Netajím se tím, že nám tato popularita pomáhá hlavně o víkendech, kdy Pražané opouštějí hlavní město. Je někdy až úsměvné, jak nás turisté z Asie přesvědčují, že chtějí právě to jídlo, které si nafotili na našich webových stránkách. Ale my stálou nabídku měníme po třech týdnech, a to nemluvím o poledním menu, které je pro každý den jiné. Avšak jsou stálice, které podáváme neustále. Patří k nim řízečky, svíčková a guláš. Mezi TOP patří záviny různých druhů.
Kolik se u vás protočí za den hostů?
Máme 250 židlí a podle návštěvnosti se tu vystřídá 1000 až 1500 hostů. Právě jsme otevřeli novou terasu ve vnitrobloku, kde si lidé mohou užít klidu a pohody, jako by to ani nebylo v samém srdci metropole.
Božena Hažová
