Může vůbec někdo dospělému svéprávnému člověku říkat, co má jíst, kam smí či nesmí chodit nebo co si má obléknout? Nebo jde o obtěžování, zasahování do práv člověka, jednoduše řečeno, tak trochu šikanování? Nebo je to naopak výraz toho, že člověku na tom druhém záleží, chce pro něj to nejlepší? Čím je člověk starší, tím vyšší je pravděpodobnost, že si takové otázky bude klást. Protože pokud má kolem sebe rodinu, partnera či jiné blízké, kteří podlehli pocitu, že o něj musejí pečovat a řídit jeho životní kroky jen proto, že dosáhl vysokého věku, velmi často ho to časem začne pořádně otravovat.
„Moje žena se v poslední době strašně změnila. Neustále mi něco radí, vnucuje, poučuje mě. Když dám najevo, že to přehání, ohrazuje se tím, že to dělá pro mé dobro,“ vypráví sedmasedmdesátiletý Václav. Býval vždy aktivní sportovec a dbal o své zdraví. V posledním roce prodělal infarkt a má vážné urologické potíže. „No jsem starý, zdraví nic moc, ale to přece neznamená, že se ze mě stalo bezmocné mimino, které je třeba vychovávat. Už nesportuji, zmírnil jsem životní tempo. Jenže moje paní se rozhodla, že mě udrží při životě co nejdéle, a tak mi každý den přesně připraví věci, které musím sníst. Jogurt, různé potravinové doplňky, hromádku zeleniny dušené v páře a podobné pochutiny, které zrovna moc nemusím. Když zjistila, že jsme si s vnukem upekli na chatě špekáčky, měla hysterický záchvat. Křičela, že špekáčky nesmím. Nechápu, proč bych si nemohl dát k jídlu, co chci. Jím normálně, nepřežírám se, lékař říká, že mám na svůj věk a výšku ideální váhu. Já chci zbytek života prožít v pohodě, ne měřením si velikostí porcí a neustálým posloucháním nevyžádaných rad,“ říká Václav.
Podobné situace prožívá hodně lidí vysokého věku. A velmi často se to týká mužů, na než upírají pozornost jejich partnerky, dcery, vnučky, příbuzné. Zkrátka, ženy, které se rozhodly, že dotyční muži potřebují jejich péči.
„Vnučka mi nosí navařené jídlo, každý večer mi telefonuje. Nedávno volala a já jí říkal, že jsem právě v hospodě. Naštvala se. Řekla, že nemám co chodit večer ven, natož jíst někde venku, když mám doma krabičky s jídlem na tři dny dopředu. Přišlo mi to k smíchu, že pětadvacetiletá vnučka, s prominutím, buzeruje svého dědu a kárá ho, že si večer zašel na pivo a na guláš. Jenže ona má pocit, že když mi bude osmdesát, potřebuji neustálý dozor. Je mi trochu líto jejího partnera. Jeví se mi, že se z ní stává semetrika,“ vypráví Tomáš, který je dva roky vdovcem. Říká, že ho zájem vnučky o jeho život začíná unavovat, přestože si uvědomuje, že by měl být za něj vděčný. „Jenže já přece nejsem malé děcko, aby mi někdo říkal, co a kdy mám jíst,“ podotýká.
„Je velmi časté, že ženy mají pocit, že o muže musejí pečovat, že by se bez jejich rad a pomoci neobešli. Velmi často říkají: ‚Vždyť já to dělám pro jeho dobro.‘ Je obtížné vysvětlit jim, že to dělají především pro svůj dobrý pocit a že objekt jejich zájmu o toto takzvané dobro nestojí,“ uvedl psycholog Steven Stosny.
Velmi často je za urputnou péčí ze strany partnerky obyčejný strach. Strach z toho, že o partnera přijde, že zůstane sama. U lidí vysokého věku, kteří spolu strávili řadu let, je to pochopitelné. Jenže mnohdy to osoba, o niž je takto pečováno nechápe. „Celý život kouřím. Ženě to nevadilo, občas si dříve zapálila taky. Co je nám přes šedesát, rozhodla se, že mě kouřit odnaučí. Neustále mě peskuje, připomíná mi, jak škodlivé kouření je, ukazuje mi na internetu články o kouření. Jistě, má pravdu. Kouření je můj zlozvyk. Ale čím více mě kvůli něho kárá, tím větší chuť na cigáro mám. Je to, jako když dítěti něco zakazujete, tak ho to víc láká,“ vypráví Milan, který se chystá nastoupit do penze. Původně se do ní těšil, měl plány, čím se bude zabývat, co vše bude dělat. Teď se děsí toho, že bude neustále v blízkosti své ženy, která ho pořád hubuje, že kouří. „Vzala si mě jako kuřáka, žila se mnou a teď najednou se rozhodla, že mě předělá, zachrání, spasí. Uvažuju, že se v práci domluvím, že tam budu ještě nějaký rok chodit, protože se mi s ní vlastně doma vůbec nechce být,“ shrnuje Milan.
Najít tu správnou míru péče je těžké. To, co je pro někoho projevem starostlivosti a lásky, je pro jiného manipulací a šikanou. S tímto problémem se potýká ve vyšším věku více lidí, než se zdá. Je to totiž citlivý problém, o kterém se příliš nemluví.
