Takových lidí není málo a v této době se jim nežije příliš snadno. Pokud se ke svému odporu ke sportu veřejně hlásí, jsou považování za podivíny.
Doba přeje lidem akčním. Běhajícím, lyžujícím, posilujícím, protahujícím se, bez ohledu na to, jestli je jim třicet nebo šedesát. Všichni to dělají ve víře, že takto činí to nejlepší pro své zdraví fyzické i psychické a také pro svou dlouhověkost. Jenže zároveň tady žije početná skupina lidí, kteří prostě nesportují. Jsou líní, nebaví je to, prostě sport k jejich životu nepatří.
„Když jsem řekla v práci, že jsem nikdy nebyla ve fitku, že neumím lyžovat ani jezdit na kole, vzbudilo to obrovský údiv. Pak jsem od kolegů pořád slyšela, že mám zkusit to či ono, že mě to či ono naučí. Velmi často říkali, že něco musím zkusit, že musím sportovat. Nechápu, proč bych musela,“ říká dvaapadesátiletá Simona. Je štíhlá, jí zdravě, takže by do ní nikdo neřekl, že se žádnému sportu nevěnuje. „Občas mě pobolívají záda. Možná bych nějaké protahovací cviky měla začít dělat, ale mě to prostě ukrutně nebaví. Jediný pohyb, který mám jsou procházky se psem, ale je to mops, tedy plemeno spíše líné, tak toho spolu moc nenachodíme,“ dodává.
Podobnou zkušenost má jednašedesátiletý Martin, historik a novinář. „Trpěl jsem ve škole v tělocviku, trpěl jsem na vojně. Když na mě někdo hodil míč, instinktivně jsem uhnul. Pokus sjet na lyžích kopec skončil zlomenou rukou, podruhé jsem to nezkoušel. Nejspokojenější jsem, když si můžu doma číst a už to nemíním měnit. Je mi úplně jedno, že si moji vrstevníci pořizují horská kola a s funěním se drápou do kopců, aby světu předvedli, že nestárnou. Já stárnu a vůbec mi to nevadí,“ říká.
Dělají tito lidé dobře, že se nepřemáhají a žijí si po svém? Nebo si ničí zdraví a zadělávají si do budoucna na velký problém? Nebo naopak činí dobře, protože podstatná je psychická pohoda a tu oni mají, protože si jasně dovedou říct, co jim je příjemné a co ne? Lékař Deepak Chopra, který je považován za jednoho z největších světových odborníků na vše, co se týká stárnutí, tvrdí: „Všichni lidé, kteří se dožívají opravdu mimořádně vysokého věku mají společné to, že nebyli aktivními sportovci. Nedosahovali žádných mimořádných výkonů, ani se o to nesnažili. Měli pohyb, ale naprosto přirozený, to znamená, že chodili často pěšky, pracovali na zahradách, na polích. Ale nepřemýšleli nad tím, jak často a jakým způsobem se hýbou.“
V jedné ostravské rodině si nyní potají dělají legraci z dědečka, který si po šedesátce zakoupil různé přístroje, kterými si pečlivě měří svou pohybovou aktivitu a to, jak působí na jeho kondici. „Děda má něco na ruce, na krku, pípá, stále si něco ověřuje na displeji. Na jedné straně je sympatické, že ho baví moderní technologie, na straně druhé to trochu přehání a nemluví o ničem jiném, než kolik ušel, uběhl a podobně,“ říká vnuk onoho sportovce.
Zkrátka, žijeme v době extrémů a ty se projevují i v této oblasti. Lidé buďto sportují urputně, hodně, přepínají své síly nebo se nehýbou vůbec.
Společnost Eurobarometr zveřejnila výsledky průzkumu, z něhož vyplývá, že čtyřicet procent Evropanů provozuje alespoň jednou týdně nějakou fyzickou aktivitu. V České republice je to jen třiadvacet procent lidí a pouhých pět procent uvedlo, že sportuje pravidelně. Z tohoto průzkumu však vyplývá, že více než šedesát procent Čechů se vůbec nevěnuje pohybu a když, tak jen velmi zřídka. Nejméně se podle něj hýbou děti a mladí lidé do dvaceti čtyř let a pak lidé vyššího věku. Sedmdesát procent lidí ve věku nad padesát pět let podle těchto údajů vůbec nesportuje. Zdá se tedy, že odpůrců sportu je víc, než si myslíme, protože se o nich nemluví. Nejsou vidět. Všude se píše o lidech aktivních, rekordy lámajících, úspěšných. Ideálem současnosti je šedesátnice v perfektní kondici, která si každý víkend vyjede s partičkou přátel na cyklovýlet. O jejich obézních vrstevnicích, které si každý víkend upečou bábovku, koupí bonboniéru a pak to vše spořádají u televize, se nemluví, nejsou takzvaně mediálně zajímavé.
„Výsledky průzkumu Eurobarometru jsou skutečně pro Čechy alarmující. Celkově se množství pravidelné fyzické aktivity snižuje se stoupajícím věkem a nižším finančním zázemím respondentů,“ uvedla Jana Havrdová, prezidentka Českého svazu aerobiku.
Je celkem logické, že senioři, kteří tak tak vystačí z penze zaplatit náklady na bydlení a běžný život, si nekoupí permanentku do fitcentra ani horské kolo ani cvičení aerobiku na horách. Jenže kdo sport k životu potřebuje, dopřeje si ho zpravidla, i když penězi neoplývá. Mnoho aktivit je nyní dostupných zdarma a zaběhat nebo se rychle projít v parku také nic nestojí. O penězích to není, je to jen a jen o tom, jak je člověk v tomto směru nastavený.
„Nyní sice slyšíme o tom, že by měl člověk sportovat a žít takzvaně zdravě, ale nepředstavujme si pod tím, že je ideální ve vyšším věku razantně změnit životní styl. Když někdo začne po šedesátce se sportem, který nikdy nedělala a jde o náročnou aktivitu, může si i víc ublížit než pomoci, pokud se předtím neporadí se svým lékařem, nenechá si zjistit, v jaké je kondici“ upozorňuje lékařka Kateřina Cajthamlová.
I ve sportu, jako ve všech dalších oblastech života platí, že by člověk – amatér měl volit zlatou střední cestu. U lidí ve vyšším věku to platí zvlášť. Ale zároveň je dobré vzít na vědomí, že některým lidem prostě sport do jejich životů nepatří. Nemají ho rádi, nebaví je, nepřináší jim radost, nýbrž stres.
Je jen na nich, zda to chtějí nebo nechtějí změnit. Mnohdy je však paní, která okolí připadá obtloustlá a nudná, ve skutečnosti spokojenější a veselejší, tudíž i psychicky vyrovnanější, než její vrstevnice, která si každý den přesně odvažuje dávky jídla, měří tep, každé odpoledne tráví při jiném druhu sportu a pak se prohlíží před zrcadlem a ujišťuje se, že na svých šedesát opravdu nevypadá. Protože podstatné je, aby každý žil tak, jak mu to vyhovuje a nikdo nemá právo někomu říkat:
„Babi, proč nejezdíš na tom rotopedu, který jsme ti koupili?“
„Já ho nechtěla. Mně to nebaví. Klidně si ho vezměte, vy ho využijete…“
„Ale on je pro tebe. Musíš na něm jezdit.“
„Nemusím.“
„Musíš. Podívej, lidé ve tvém věku teď všichni sportují.“
„Jenže já jsme ráda, že ve svém věku konečně nic nemusím. To pochopíte, až budete staří. Celou dobu jsem ve škole měla trauma, že mě nutili tělocvikáři sportovat a dávali mi najevo, že jsem nemotorná. Pak jsem měla v práci mindráky z toho, že jsem oplácaná, protože ráda peču a vařím, místo toho abych skákala s kolegyněmi na lekcích aerobiku. A víte co? Konečně je mi to jedno. Konečně si dělám co chci, to znamená nic. Tak to vezměte na vědomí a do ničeho mě nenuťte.“
